„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Květen 2012

Asanace

Asanace

Nejvýznamnější český dramatik 2. poloviny 20. století a hned po Karlu Čapkovi nejvýznamnější český dramatik vůbec, Václav Havel, působil jako kulisák v Divadle ABC, jako režijní asistent Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských ale zejména je spjat s jedním z nejmenších, počítáno co do počtu sedadel i velikosti souboru, a současně i jedním z největších, co do svého uměleckého vlivu, historie i renomé, pražských divadel - Divadle Na zábradlí. V roce 1960 zde na pozvání Ivana Vyskočila začínal jako kulisák, po absolutoriu DAMU pak jako dramaturg. V prosinci roku 1963 zde bylo uvedeno Havlovo vůbec první drama Zahradní slavnost, v červenci roku 1965 Vyrozumění a v dubnu roku 1968 Ztížená možnost soustředění. Vedle režiséra Jana Grossmanna tak Václav Havel byl tou nejvýznamnější osobností divadla Na zábradlí, jež v 60. letech tvořilo absolutní divadelní špičku celého evropského divadla.
Hal Ashby: Byl jsem při tom

Hal Ashby: Byl jsem při tom

Chance je silně mentálně retardovaný, neumí psát ani číst, od svých deseti let již celé půlstoletí nevyšel z domu, ve kterém pracuje jako zahradník a stará se malou zahradu a drobnou květenu v domě. Jeho jedinou zálibou je televize, která mu zprostředkovává styk s vnějším světem, i když je přirozenou otázkou nakolik dokáže vysílaným obrazům porozumět. Jednoho dne majitel domu zemře, a Chance, jenž nemá žádnou identitu, doklady, ani pomyslné papíry na hlavu musí z domu odejít do světa, který zná právě jen prostřednictvím obrazovek.
Modrovous / suovordoM

Modrovous / suovordoM

Středověká pověst o Modrouvosovi má svůj prapůvod v bretaňském baronu, rytíři a maršálovi Gilles de Rais (byl popraven v roce 1440), jenž více než jako velitel vítězného vojska ve francouzsko-anglické stoleté válce, proslul tím, že v rámci svých okultních praktik sodomizoval a následně zavraždil několik desítek až stovek dětí, z drtivé většiny chlapců. Příběh o Modrouvosovi již ve značně folklorní ba pohádkové podobě poprvé písemně zaznamenal Charles Perrault v roce 1697, kdy již postava Modrovouse neměla znaky pedofilního sadistky, ale v pohádce Modrouvous vraždil své manželky a to proto, že vkročili do zakázané komnaty. Tato pohádka poté inspirovala celou řadu dalších autorů, z nichž nejznámnější je verze od bratří Grimmů z 1. poloviny 19. století. V druhé polovině 20. století pak začala být pohádka interpretována ve smyslu mužského šovinismu, tedy v teorii o domnělé mužské víře v nadřazenost svého pohlaví. - Z Modrovouse sadisty, pedofila a vraha se tak legenda o Modrovousovi přes postavu krutého manžela vyvinula do podoby principu, v němž se mužské pohlaví instinktivně snaží ovládat pohlaví ženské.
Jo Nesbø: Pentagram

Jo Nesbø: Pentagram

Marekors, 2003

Po obrovském úspěchu trilogie Milénium, zesnulého švédského novináře a spisovatele Stiega Larssona, se u nás ale i ve světě znovuzrodila nová vlna zájmu o fenomén takzvané severské detektivky, jež co do čtenářské obliby jako žánr kulminoval v 60. a 70. letech, ale jako celek nikdy nepřekročil hranice brakové literatury. To se změnilo právě s Miléniem, jež svými sociálními, kulturními i genderovými extenzemi povýšilo tento okrajový žánr na plnohodnotný literární směr, jenž se začal těšit oblibě jak u čtenářů tak u nakladatelů tak, že namísto ještě nedávných paperbackových neoriginálních překladů z němčiny nebo z angličtiny si dnes český čtenář může dopřát překlad ale i grafické a dílenské zpracování té nejvyšší úrovně.
Irena Pavlásková: Čas sluhů

Irena Pavlásková: Čas sluhů

Režisérka Irena Pavlásková k dnešnímu dni natočila pětici celovečerních filmů, ale co do kvality i renomé v její filmografii jednoznačně vévodí debut, který měl premiéru 1. listopadu 1989, Čas sluhů. Od premiéry tedy utekly více než dvě desetiletí, přesto je tento film nejen dodnes neuvěřitelně aktuální ale ve srovnání s produkcí, jež vznikala ke konci 80 let a v níž převažovaly buď tendenčně laděné snímky či nekritické lidové komedie, je až nepochopitelné, že tento satiricky pojatý snímek unikl cenzorským zásahům - samotná režisérka v této souvislosti zmiňuje kontroverzního filmového režiséra Otakara Vávru, jenž o zákaz filmu vehementně usiloval v rámci Svazu dramatických umělců, jemuž v té době předsedal.
František Antonín Brabec: Máj

František Antonín Brabec: Máj

František Antonín Brabec je jedním z nejuznávanějších českých kameramanů, jenž byl krom jiného i ověnčen třemi Českými lvy (za filmy Jízda /1994/, Král Ubu /1996/, Kytice /2000/). Ale angažuje se též jako scénárista a režisér, kdy sice již nesklízí ocenění ze strany filmové kritiky, zato ale dokáže vždy vzbudit značný mediální rozruch.
10. Květen 2012
Karel Hynek Mácha

Karel Hynek Mácha

1

Byl pozdní večer — první máj —
večerní máj — byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se — milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí —
bloudící co milenci sešly.
Tartuffe Games

Tartuffe Games

Molière jednoznačně patří do úzkého okruhu autorů, jejichž dílo již po více než dvě staletí prakticky nikdy neslezlo ze světových divadelních jevišť a patří tak mezi úzký okruh nesmrtelných autorů, jejichž dílo stále vybízí k novým interpretacím tak, že Molièrovy hry neztratily nic ze své aktuálnosti a sarkasmu. Divadlo Na zábradlí uvedlo jedno z nejslavnějších Molièrových dramat Tartuffe s tím, že v režisér Jan Frič a dramaturgyně Lucie Ferenzová a Ivana Slámová se od původního textu, jenž se trefuje do kombinace lidské hlouposti, pokytectví, falešné morálky a pánbičkářství, odrazili k dramatických hrátkám, což ostatně i symbolizuje samotný název představení Tartuffe Games.
Petr Jákl: Kajínek

Petr Jákl: Kajínek

Legenda o Jiřím Kajínkovi díky dlouholeté masáží bulvárních médií již bezmála dosahuje aureoly nejslavnějších českých lupičů a zbojníků v čele s Václavem Babinským či Nikolou Šuhajem. A vzhledem k tomu, že volné filmové rekonstrukce skutečných kriminálních případů u nás mají bohatou filmovou i televizní tradici, byla filmová podoba legendy o Kajínkovi sázkou na jednoznačný komerční úspěch.
Henrik Ruben Genz: Ukrutně šťastni

Henrik Ruben Genz: Ukrutně šťastni

Dánská kinematografie získala v uplynulých dvou dekádách obrovské renomé kdy jména dánských režisérů à la Lars von Trier, Thomas Vinterberg, Søren Kragh-Jacobsen, Bille August, Nils Malmros, Susanne Bier, Åke Sandgren či Per Fly bývají zmiňovány jako hlavní hvězdy většiny světových festivalů, potažmo značka dánského filmu bývá vnímána jako záruka kvality, diváckého úspěchu ale i sarkastického a černého humoru bez zbytečného patosu. A plně v intencích této značky se pohybuje i film méně známého režiséra Henrika Rubena Genze, Ukrutně šťastni, jenž se v rodném Dánsku, kde si od domácí akademie filmových tvůrců a kritiků odnesl třináct trofejí, ale i ve světě, kde krom jiného získal v Karlových Varech cenu za nejlepší film či v Chicagu cenu za nejlepší režii.