V noci jsem snil, že jsem motýlem

Podívám-li se seznam vydání díla Egona Erwina Kische za posledních 40 let, nemůžu se ubránit dojmu, že Kisch u nás upadl v takřka zapomnění. Zatímco v němčině patří mezi nejčastěji vydávané autory vůbec, v češtině můžeme počet vydání jeho díla během uplynulých čtyř dekád spočítat na prstech jedné ruky. Ba, jako čtenáři jsme stále odkázáni na překlady z konce 40. až 60. let, které trpí značnými cenzorskými úpravami, ač Kisch, na rozdíl od svého blízkého známého a soukmenovce, Franze Kafky, nikdy neupadl do oficiální nemilosti a naopak přes dobrou znalost skutečných poměrů v bolševickém Sovětském Svazu nikdy nezradil svou příslušnost v komunistické straně (členem Komunistické strany Rakouska se stal v roce 1919)

Je již dějinným paradoxem, že jeden z nejlepších českých psychologických románů, Hlídač č. 47 Josefa Kopty, který byl již kráce po svém vydání v roce 1926 přeložen do všech hlavních světových jazyků, a v roce 1937 se i dočkal poměrně zdařilého filmového zpracování a to v režii Josefa Rovenského, je dnes znám více ze zcela nepodařené filmové adaptace v režii Filipa Renče z roku 2008, kterou v přímém srovnání s kvalitami původní Koptovy předlohy nemůžeme nazvat jinak jež jako jednou z „nejprasáčtějších“ literárních adaptací, jež byly kdy natočeny.

Mladý závodčí s prstem za dohodovým pásem, na kterém bylo zastrčené pouzdro, a v tom pouzdru byl revolver, stál u magacínu šamotových trubek a díval se, jak trestankyně vykládají královské trubky. Vedle něj se vzpamatovávala jíva, kterou každým jarem roztrhaly lidské ruce skrz kočičky. A závodčí se díval na hromadu válečného šrotu, hromady obhořelých nemocničních postelí, roztahaných rentgenových přístrojů, kardiografů a jiných grafů, díval se na hromadu psacích strojů, nepotřebných po náletech, nějaká fabrika na psací stroje asi to dostala, klapky byly vyceněné proti slunci jak ústa mrtvoly, a v těch zpřeházených písmenkách sem tam byla krůpěj zelenkavého skla, protože při náletech se tavily okenní tabulky a hořelo všecko, dláždění i vzduch. A na těch psacích strojích, až na vršku, dětská postýlka a v hlavách té postýlky byl barvotisk a na tom barvotisku kráčela útlá dívenka přes lávku nad propastí, a ta dívčinka měla bílé šaty a za tou holčičkou se vznášel anděl strážný, byl také bílý, rukama se skoro dotýkal zad té děvenky a měl veliká křídla jako dvě nevěsty.