V noci jsem snil, že jsem motýlem

Podívám-li se seznam vydání díla Egona Erwina Kische za posledních 40 let, nemůžu se ubránit dojmu, že Kisch u nás upadl v takřka zapomnění. Zatímco v němčině patří mezi nejčastěji vydávané autory vůbec, v češtině můžeme počet vydání jeho díla během uplynulých čtyř dekád spočítat na prstech jedné ruky. Ba, jako čtenáři jsme stále odkázáni na překlady z konce 40. až 60. let, které trpí značnými cenzorskými úpravami, ač Kisch, na rozdíl od svého blízkého známého a soukmenovce, Franze Kafky, nikdy neupadl do oficiální nemilosti a naopak přes dobrou znalost skutečných poměrů v bolševickém Sovětském Svazu nikdy nezradil svou příslušnost v komunistické straně (členem Komunistické strany Rakouska se stal v roce 1919)

Je již dějinným paradoxem, že jeden z nejlepších českých psychologických románů, Hlídač č. 47 Josefa Kopty, který byl již kráce po svém vydání v roce 1926 přeložen do všech hlavních světových jazyků, a v roce 1937 se i dočkal poměrně zdařilého filmového zpracování a to v režii Josefa Rovenského, je dnes znám více ze zcela nepodařené filmové adaptace v režii Filipa Renče z roku 2008, kterou v přímém srovnání s kvalitami původní Koptovy předlohy nemůžeme nazvat jinak jež jako jednou z „nejprasáčtějších“ literárních adaptací, jež byly kdy natočeny.

Kain, existenciální povídka, byla inspirována Utrpením mladého Werthera, knížečkou, kterou jsem znovu a znovu četl, když jsem byl na handlu ve Cvikově, ten čas jsem byl velice zamilovaný první láskou k Jiřině Sokolové, bylo to roku třicet šest, bydlel jsem u švadleny paní Plischke, chodil jsem se o těch prázdninách koupat a potom jsem seděl v altánu a četl jsem to Utrpení, psal jsem obden zamilované dopisy, pamatuji se, že jsem míval oči plné slz, bylo mi dvaadvacet let a měl jsem právo na to být nešťastný. Naučil jsem se také tou láskou nespat, tak silný a krásný to byl cit k dívence, které nebylo ani šestnáct let. Celá léta jsem psal pod dojmem této dívenky, byla to moje múza. Za protektorátu jsem si přečetl Vita Nuova a zamiloval jsem se do Beatrice, do utrpení lásky Dantovy. A po válce jsem se nemohl nasytit textu Camuse, Cizince, který se mnou hnul tak, že jsem pod jeho patronací a inspirací napsal Kaina, to svoje trauma lásky se sebevraždou, pokusem o suicidu, utvrzen v přirozeností sebevraždy Pliniem, který ve svých spisech několikrát poznamenal, že během svých cest a hovorů s lidmi nepotkal člověka, který by ve svém životě alespoň jednou nebyl v situaci, že by usiloval o své neživotí.