„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Česká literatura

Josef Škvorecký: Farářův konec

Josef Škvorecký: Farářův konec

Na základě dávné vzpomínky odkudsi z novin spolu sepsali spisovatel Josef Škvorecký a filmový režisér Evald Schorm scénář o kostelníkovi, který se kdesi v zapadlé vesničce v horách po několik měsíců vydával za kněze a byl nakonec odhalen biskupem shodou okolností v předvečer dne, kdy se jej jakožto reakcionáře a štváče chystala zatknout tajná policie.
Egon Erwin Kisch: Hřbitov bohatých psů

Egon Erwin Kisch: Hřbitov bohatých psů

Gesammelte Werke in Einzelausgaben, 1997

Podívám-li se seznam vydání díla Egona Erwina Kische za posledních 40 let, nemůžu se ubránit dojmu, že Kisch u nás upadl v takřka zapomnění. Zatímco v němčině patří mezi nejčastěji vydávané autory vůbec, v češtině můžeme počet vydání jeho díla během uplynulých čtyř dekád spočítat na prstech jedné ruky. Ba, jako čtenáři jsme stále odkázáni na překlady z konce 40. až 60. let, které trpí značnými cenzorskými úpravami, ač Kisch, na rozdíl od svého blízkého známého a soukmenovce, Franze Kafky, nikdy neupadl do oficiální nemilosti a naopak přes dobrou znalost skutečných poměrů v bolševickém Sovětském Svazu nikdy nezradil svou příslušnost v komunistické straně (členem Komunistické strany Rakouska se stal v roce 1919)
Jiří Brdečka: Faunovo značně pokročilé odpoledne

Jiří Brdečka: Faunovo značně pokročilé odpoledne

1966

Řekne-li se jméno Jiří Brdečka, asi každému se jako první vybaví asociace s filmem Limonádový Joe z roku 1964, ve kterém Brdečka figuruje jako autor námětu a scénáře. Leckdo další pak dodá i asociaci s knižní podobou tohoto námětu, či dokonce pak i jeho původní divadelní stvárnění. Snad jen pro úplnost se sluší dodat i verzi loutkovou. - Již množství forem, do kterých Brdečka dokázal tento námět převést, naznačuje, že Brdečka byl nadčasovou renezanční osobností. A tento dojem potvrzuje jen pouhý výčet filmů, u kterých se podepsal jako dramaturg či scénárista: Císařův pekař a pekařův císař, Byl jednou jeden král, Až přijde kocour, Baron Prášil, Vlčí jáma, Adéla ještě nevečeřela, Pric a veřernice, Obušku z pytle ven! a mnoho dalších. A co do věhlasu jeho filmové části by se jistě mohla vyrovnat i jeho literární tvorba, kde krom zmíněného Limonádového Joa je pro své filmové ztvárnění režii Věry Chytilové proslulá povídka Faunovo značně pokročilé odpoledne.
Josef Kopta: Hlídač č. 47

Josef Kopta: Hlídač č. 47

1926

Je již dějinným paradoxem, že jeden z nejlepších českých psychologických románů, Hlídač č. 47 Josefa Kopty, který byl již kráce po svém vydání v roce 1926 přeložen do všech hlavních světových jazyků, a v roce 1937 se i dočkal poměrně zdařilého filmového zpracování a to v režii Josefa Rovenského, je dnes znám více ze zcela nepodařené filmové adaptace v režii Filipa Renče z roku 2008, kterou v přímém srovnání s kvalitami původní Koptovy předlohy nemůžeme nazvat jinak jež jako jednou z „nejprasáčtějších“ literárních adaptací, jež byly kdy natočeny.
14. Říjen 2010

1929

JAK SE ZAKLÁDAJÍ ZAHRÁDKY

Zahrádky je možno zakládati několikerým způsobem; nejlepší je ten, že se na to vezme zahradník. Zahradník vám tam nasází všelijaké hůlky, proutí a košťátka, o kterých tvrdí, že jsou to javory, hlohy, bezy, vysokokmeny, polokmeny a jiné přírodní druhy; potom se ryje v hlíně, zobrací ji naruby a zase ji uplácá, udělá ze škvárů cestičky, nastrká tu a tam do země jakési zvadlé lupení, o němž prohlašuje, že to jsou pereny, naseje na příští trávník semínko, jež nazývá anglickým jílkem a psinečkem, psárkou, poháňkou a bojínkem, a potom odejde, nechávaje za sebou zahrádku hnědou a holou, jako byla dne prvého o stvoření světa; jen vám klade na srdce, abyste tu všechnu hlínu země denně pečlivě kropili, a až vzejde tráva, abyste si nechali přivézt na cestičky písek. Nu dobře.
Letos bylo léto velice horké. Kluci buzarem do zdi a sítění na oknech sklepa si nahrávali rovnou do české uličky. Domovnice se svěřila panu Míťánkovi, že pan Valerián se určitě dal teďka na herectví nebo tančení nebo že už zešílel, protože dole ve sklepě ještě s jedním poskakuje sem a tam a proti sobě, pijou od rána z láhve hořčák a pokřikujou na sebe: „Furt se jede! Do toho!“ A že si pan Valerián před měsícem nechal přivézt necky kamnářské hlíny a předevčírem zednický kalfas a že jej domovnice viděla, jak sklepem chodí polonahý a přes prsa má jen kůži ze psa, předložky před postel, a že s ním tam chodí ještě jeden chlap přesně taky v té předložce přes nahé tělo. A každý den tam chodí dvě ženské a obě mají na hlavě klobouk s třešněmi. A ti dva chlapi v kůži ze psa na sebe napřahují sekyrky, zrovna takové kamenné sekyrky, jako měl Robinson Crusoe.
Nic mi nedělalo tak dobře jako trhat lístky a takhle ukázat, kam si kdo má sednout. Už ve vobecný škole jsem dělal panu učiteli zasedací pořádky. Ale za protektorátu se mi stala událost, kterou jsem nazval podivnou. Takovej biletářskej šotek se mi posadil na záda a zrovna při žurnále, když hlas hlásil, že nad Dortmundem bylo sestřeleno osumdesát vosum nepřátelskejch letadel a pohřešuje se jedno vlastní, tak ten šotek laškovnej mi našeptal a já jsem řekl hlasitě: „Vždyt vono se možná ještě vrátííí.“ Tak mi ten můj hlas připadal jako cizí, že jsem hned rozsvítil a prosil diváky žurnálu, aby se přiznali, s ostatníma biletářema jsem chodil, ale nikdo se nepřiznal, a tak jsme z moci úřední, a tu moc jsme měli, prohlásili představení za skončený, vstupný i na hlavní film za propadlý, a aby za trest šli lidi domů.