„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Česká literatura

Josef Škvorecký: Farářův konec

Josef Škvorecký: Farářův konec

Na základě dávné vzpomínky odkudsi z novin spolu sepsali spisovatel Josef Škvorecký a filmový režisér Evald Schorm scénář o kostelníkovi, který se kdesi v zapadlé vesničce v horách po několik měsíců vydával za kněze a byl nakonec odhalen biskupem shodou okolností v předvečer dne, kdy se jej jakožto reakcionáře a štváče chystala zatknout tajná policie.
Egon Erwin Kisch: Hřbitov bohatých psů

Egon Erwin Kisch: Hřbitov bohatých psů

Gesammelte Werke in Einzelausgaben, 1997

Podívám-li se seznam vydání díla Egona Erwina Kische za posledních 40 let, nemůžu se ubránit dojmu, že Kisch u nás upadl v takřka zapomnění. Zatímco v němčině patří mezi nejčastěji vydávané autory vůbec, v češtině můžeme počet vydání jeho díla během uplynulých čtyř dekád spočítat na prstech jedné ruky. Ba, jako čtenáři jsme stále odkázáni na překlady z konce 40. až 60. let, které trpí značnými cenzorskými úpravami, ač Kisch, na rozdíl od svého blízkého známého a soukmenovce, Franze Kafky, nikdy neupadl do oficiální nemilosti a naopak přes dobrou znalost skutečných poměrů v bolševickém Sovětském Svazu nikdy nezradil svou příslušnost v komunistické straně (členem Komunistické strany Rakouska se stal v roce 1919)
Jiří Brdečka: Faunovo značně pokročilé odpoledne

Jiří Brdečka: Faunovo značně pokročilé odpoledne

1966

Řekne-li se jméno Jiří Brdečka, asi každému se jako první vybaví asociace s filmem Limonádový Joe z roku 1964, ve kterém Brdečka figuruje jako autor námětu a scénáře. Leckdo další pak dodá i asociaci s knižní podobou tohoto námětu, či dokonce pak i jeho původní divadelní stvárnění. Snad jen pro úplnost se sluší dodat i verzi loutkovou. - Již množství forem, do kterých Brdečka dokázal tento námět převést, naznačuje, že Brdečka byl nadčasovou renezanční osobností. A tento dojem potvrzuje jen pouhý výčet filmů, u kterých se podepsal jako dramaturg či scénárista: Císařův pekař a pekařův císař, Byl jednou jeden král, Až přijde kocour, Baron Prášil, Vlčí jáma, Adéla ještě nevečeřela, Pric a veřernice, Obušku z pytle ven! a mnoho dalších. A co do věhlasu jeho filmové části by se jistě mohla vyrovnat i jeho literární tvorba, kde krom zmíněného Limonádového Joa je pro své filmové ztvárnění režii Věry Chytilové proslulá povídka Faunovo značně pokročilé odpoledne.
Josef Kopta: Hlídač č. 47

Josef Kopta: Hlídač č. 47

1926

Je již dějinným paradoxem, že jeden z nejlepších českých psychologických románů, Hlídač č. 47 Josefa Kopty, který byl již kráce po svém vydání v roce 1926 přeložen do všech hlavních světových jazyků, a v roce 1937 se i dočkal poměrně zdařilého filmového zpracování a to v režii Josefa Rovenského, je dnes znám více ze zcela nepodařené filmové adaptace v režii Filipa Renče z roku 2008, kterou v přímém srovnání s kvalitami původní Koptovy předlohy nemůžeme nazvat jinak jež jako jednou z „nejprasáčtějších“ literárních adaptací, jež byly kdy natočeny.
14. Říjen 2010

1929

JAK SE ZAKLÁDAJÍ ZAHRÁDKY

Zahrádky je možno zakládati několikerým způsobem; nejlepší je ten, že se na to vezme zahradník. Zahradník vám tam nasází všelijaké hůlky, proutí a košťátka, o kterých tvrdí, že jsou to javory, hlohy, bezy, vysokokmeny, polokmeny a jiné přírodní druhy; potom se ryje v hlíně, zobrací ji naruby a zase ji uplácá, udělá ze škvárů cestičky, nastrká tu a tam do země jakési zvadlé lupení, o němž prohlašuje, že to jsou pereny, naseje na příští trávník semínko, jež nazývá anglickým jílkem a psinečkem, psárkou, poháňkou a bojínkem, a potom odejde, nechávaje za sebou zahrádku hnědou a holou, jako byla dne prvého o stvoření světa; jen vám klade na srdce, abyste tu všechnu hlínu země denně pečlivě kropili, a až vzejde tráva, abyste si nechali přivézt na cestičky písek. Nu dobře.
Mladý závodčí s prstem za dohodovým pásem, na kterém bylo zastrčené pouzdro, a v tom pouzdru byl revolver, stál u magacínu šamotových trubek a díval se, jak trestankyně vykládají královské trubky. Vedle něj se vzpamatovávala jíva, kterou každým jarem roztrhaly lidské ruce skrz kočičky. A závodčí se díval na hromadu válečného šrotu, hromady obhořelých nemocničních postelí, roztahaných rentgenových přístrojů, kardiografů a jiných grafů, díval se na hromadu psacích strojů, nepotřebných po náletech, nějaká fabrika na psací stroje asi to dostala, klapky byly vyceněné proti slunci jak ústa mrtvoly, a v těch zpřeházených písmenkách sem tam byla krůpěj zelenkavého skla, protože při náletech se tavily okenní tabulky a hořelo všecko, dláždění i vzduch. A na těch psacích strojích, až na vršku, dětská postýlka a v hlavách té postýlky byl barvotisk a na tom barvotisku kráčela útlá dívenka přes lávku nad propastí, a ta dívčinka měla bílé šaty a za tou holčičkou se vznášel anděl strážný, byl také bílý, rukama se skoro dotýkal zad té děvenky a měl veliká křídla jako dvě nevěsty.
Na samém konci města se rozletěly dveře hospody a hostinský vyvlekl světlovlasou dívku, a když ji chtěl shodit ze schodů, dívka se chytila oběma rukama zábradlí a křičela do noci: „Nechte mi žíííít! Nechte mi žíííít!“