V noci jsem snil, že jsem motýlem

Anton Pavlovič Čechov neměl jako dramatik na růžích ustláno, ba ač na Čechovově odkazu stojí celé moderní divadlo, byl jeho první divadelní pokus o celovečerní divadelní drama Ivanov z let 1887-89 diváky vypískán. Úspěch sice zaznamenaly jednoaktovky Medvěd (1888), Svatba (1889) či Jubileum (1892), nicméně další pokusy - psychologické drama Racek z roku 1896 a rok později i Strýček Váňa opět zcela propadly, protože Čechovovo novátorské pojetí, kdy je smysl jeho her namísto v dějové linii skryt v psychologii postav a jejich vzájemné interakci, zůstalo nepochopeno. Čechova jako dramatika tak nejen pro Moskvu, či Rusko, ale i svět a současné divadlo jako celek objevilo až v roce 1898 čerstvě založené Moskevské umělecké divadlo (Московский художественный академический театр - MCHAT), které v režii Konstantina Stanislavského uvedlo inscenaci Racka, jež zaznamenala nejen obrovský úspěch u diváků, ale i celosvětově proslavila jak Čechova tak MCHAT samotný.

Literární styl Gabriela Garcíi Márqueze lze připodobnit jako syntézu narativního vyprávění a žurnalistické reportáže v kombinaci s poměrně výrazným vlivem Franze Kafky, Fjodora Michajloviče Dostojevského ale i dalších autorů tak, že ač je Márquez interpretován jako jihoamerický fenomén, lze jej plně zařadit do kontextu evropské literatury.

Troufám si říci, že Eugène Ionesco a jeho Nosorožec je vedle Čekání na Godota Samuela Becketta a Krále Ubu Alfreda Jarryho jedním z nejzákladnějších pilířů moderního divadla, který odráží nejen to nejlepší z absurdního či existencialistického dramatu, ale odvíjí se od něj celá současná divadelní koncepce včetně stylu, jakým jsou dnes nastudovány díla starších konzervativnějších autorů.

Psychoanalýza a vliv východní filozofie s přímým přesahem k celoživotní kritice nacionalismu, maloměšťáctví a majetnického pragmatismu - tak lze ve stručnosti vyjmenovat základní pilíře díla jednoho z nejpilnějších spisovatelů 20. století, Hermanna Hesseho , kdy ač jeho vrcholné období spadá do 20. let, respektive byl oceněn Nobelovou cenou v roce 1946, největší věhlas jeho dílo vzbudilo v letech 60. a 70. v souvislosti s tehdejší módou nekritické adorace východních náboženství.