„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Leden 2009

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Neobyčejné příběhy

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Neobyčejné příběhy

Ползунков, 1847

Námět vědomí si své společenské neoblíbenosti až trapnosti, se kterou se hlavní hrdina snaží nezůstat sám, Dostojevskij zpracovává opakovaně napříč celým svým dílem. Nejvýrazněji jej Dostojevskij zpracovává ve své rané povídce Polzunkov (1847) a zejména pak v přelomovém díle Zápisky z podzemí (1864), ale jako tématické střípky jej najdeme jak v jeho nejvyzrálejším dílech tak v části odlehčenější jako je například Sen směšného člověka z roku 1877. Tématika hledání sebe sama i svého společenského zařazení a ocenění je tak v Dostojevského díle jedna z nejústřednějších.
Jim Jarmusch: Mrtvý muž

Jim Jarmusch: Mrtvý muž

Jistě, nezávislý americký film točí i Steven Spielberg, byť se do naší kinodistribuce dostane jen ona kýčovitá odnož jeho tvorby, která mu nicméně zajišťuje absolutní uměleckou nezávislost pro onu část díla, již opravdu točit chce, avšak skutečnou ikonou nehollywoodského filmu je beze sporu Jim Jarmusch, jež se svým antiwesternovým antifilmem s antiherectvím Johnnyho Deppa, Mrtvý muž, navěky nesmazatelně zapsal i do povědomí filmových ignorantů.
Henry James: Utažení šroubu

Henry James: Utažení šroubu

The Turn of the Screw, 1898

Je otázkou pro žánr hororu takřka existenční, zda jej jeho přední průkopník Edgar Allan Poe co do úrovně zpracování i tématické šíře nezavršil natolik, že každá další hororová variace jen asociuje déjà vu, a vykrádá to, co zde bylo řečeno již dávno. Tedy, zda žánr hororu jako takový nezemřel současně s odchodem svého de facto stvořitele.
Kategorie
08. Leden 2009
Bohdan Sláma

Bohdan Sláma

08. Leden 2009
Bohdan Sláma: Štěstí

Bohdan Sláma: Štěstí

Štěstí: Chtělo by se říci jedna z dalších variací, jež vsadily vše na to, aby svého diváka dojaly a rozplakaly, nicméně pro svou duševní prázdnotu mu ve skutečnosti nachystaly hodinu a půl dlouhé masochistické orgie bohapusté nudy se snadno předvídatelným příběhem, byť se zápletkou, s níž by si nezadal ani autor scénáře nekonečné telenovely.
Akira Kurosawa: Sedm samurajů

Akira Kurosawa: Sedm samurajů

O kvalitách vůbec nejznámějšího snímku Akiry Kurosawy Sedm samurajů snad mnohé napoví nejen jeho ocenění nejlepším japonským filmovým počinem všech dob, potažmo jeho přední umístění v dlouhodobém celosvětovém žebříčku 100 nejoceňovanějších snímků, ale i prostý fakt, že Sedm samurajů je jediným asijským filmem, jež dokázal proniknout do širšího povědomí evropského a amerického diváka tak, že tento snímek zasazený do japonských historických reálií v hloubi 17. století bývá leckdy charakterizován jako nejlepší produkt žánru amerického westernu.
Akira Kurosawa: Sny

Akira Kurosawa: Sny

Takřka celá filmografie Akiry Kurosawy se přes vnější punc a japonské reálie plně nese v kontextu americké kinematografie, byť povýšené do jinak nedosažitelných výšin tak, že prvním čistě japonským výtvorem je Kurosawův film z jeho závěrečného období, Sny, jež lze s jistým zjednodušením parafrázovat nejen jako sny Akiry Kurosawy ale i jako poetické haiku převedené na filmové plátno.
Akira Kurosawa: Stín bojovníka / Dvojník

Akira Kurosawa: Stín bojovníka / Dvojník

Osmdesátá léta jsou v Kurosawově tvorbě ve znamení dvou velkoryse koncipovaných snímků, Kagemuša z roku 1980 a Ran z roku 1985, jež se staly de facto vzorem pro celou kategorii východoasijských akčních snímků. Avšak přes důraz na vizuální složku s vířivou hrou barev, precizně zrežírované scenérie hromadných přesunů vojsk, ale i pro Evropana velmi autentickým výletem do nitra japonských dějin toho oba snímky nemají příliš mnoho co nabídnout. Ba chybějí jim ty nejzákladnější aspekty slavných Kurosawových snímků v čele s důrazem na individuální herecké výkony, psychologii jedince, ironický podtext, ale i morálně filozofické poselství tak, že oba snímky začnou svého diváka poměrně záhy nudit.
Kategorie
09. Leden 2009
Vittorio De Sica

Vittorio De Sica

Vittorio De Sica: Zloději kol

Vittorio De Sica: Zloději kol

Zloději kol, vrcholný a do značné míry i iniciující počin filmového neorealismu, jeden ze skvostů světové kinematografie ale i takřka dokumentární sonda do neutěšených sociálních poměrů postfašistické Itálie, stojí na čtyřech hlavních pilířích - velmi propracovaném scénáři založeném na kvalitním námětu Luigiho Bartoliniho; geniální režii Vittoria De Sica; excelentních hereckých výkonech v popředí s Lambertem Maggioranim v roli Antonia; a snad nejvíce právě na neorealistickém filmovém postupu tak, že Zloději kol jsou všeobecně pokládány za neorealistickou standartu.