V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jedním z oněch legendárních filmů Akiry Kurosawy, jenž se krom mnoha zasloužených ovací, dočkaly i přepracování do filmové podoby přístupnější širokému americkému, potažmo de facto celosvětovému publiku, je první Kurosawův širokoúhlý snímek Skrytá pevnost z roku 1958, jež krom jiných inspirovala i George Lucase v jeho Hvězdných válkách.

Při příležitosti převzetí Nobelovy ceny, Samuel Beckett prohlásil, že Čekání na Godota, jakožto jedno z nejuznávanějších existencialistických výtvorů absurdního divadla, začal původně psát pro vlastní pobavení, aby si tak odpočinul od svého prozaické tvorby. Snad je též určitou hříčkou osudu, že Beckettovo drama sepsané mezi 9. říjnem 1948 a 29. lednem 1949 dle legendy odmítlo na třicet pět divadelních režisérů s tím, že si Čekání na Godota pouze hraje na něco nového, co je však ve skutečnosti zcela nehratelné, ba krom prvoplánovitého šoku nemá nic, co by mohlo zhýčkanému pařížskému publiku nabídnout.

Felliniho magický snímek Giulietta a duchové z roku 1965 bývá velmi často interpretován z úhlu Felliniho manželky Giulietty Masini, ve snímku v hlavní roli podváděné a submisivní manželky Giulietty, která se na hranici středního věku musí vyrovnat se hroucením se jejího dlouholetého, více dívčího než ženského, snu i své role zbožňované princezny. Ba, podtext snímku bývá pokládán za reflexi skutečné manželské krize Federica Felliniho a Giulietty Masini. Současně však asi netřeba hlouběji zdůrazňovat, že podobné pokusy recenzentů o analýzu psychologického pozadí mohou přinejmenším vést ke značnému nepochopení celého díla, což je právě případ filmu Giulietta a duchové, jež lze daleko přesněji, potažmo vzhledem k Fellinimu záměru, i věrněji, uchopit jako pokus o velmi barevně provedené vykreslení tzv. ženského pohledu na svět, na život i na milostný vztah, ovšem s tím dodatkem, že při hlubším pohledu nelze v postavě Giulietty nespatřit předobraz samotného Felliniho s mnoha odkazy do svého dětství.

Ti z čtenářů, kteří knihu klasika argentinské literatury Jorgeho Luise Borgese, Obecné dějiny hanebnosti, otevřeli pod neurčitým dojmem zakázaného ovoce, zůstanou zcela jistě zklamáni, protože autorův přístup je přesně opačných ambicí než zahrát svitu na lechtivé struny skryté či potlačované chlípnosti čtenářské veřejnosti. Ale naopak Borgesovu suchopárnost s níž se v esejistickém stylu snaží na pravou míru uvést skutečný průběh událostí, jež daly v lidovém podání zazářit historickým a morálním antihrdinům, lze pro svou střízlivost a opatrnost, která se vyvaruje i náznaku mylné interpretace, označit za koketérii s nudnou literaturou faktu.