V noci jsem snil, že jsem motýlem

Léto s Monikou z Bergmanovy filmografie vybočuje hned v několika ohledech - velkou spontánností odvíjeného příběhu, ve kterém jak dvojice milenců, poživačné Moniky a osamělého Harryho, tak režisér ale ostatně i divák v podstatě nic neřeší, tak absencí u Bergmana zcela typické psychologické stránky, kdy Bergman s oblibou odhaluje své hrdiny až na samou dřeň, vystavuje je extrémním situacím a takřka nezasvěceně sleduje, jak se s touto situací vyrovnají.

Vrcholné dílo Eugèna Suea, Tajnosti pařížské, bude dnes hledat svého čtenáře asi jen s velkými obtížemi - ti náročnější jej záhy odhodí jako jakousi směs dobrodružného románu, jenž mísí sociální kritiku s velmi naivním romantismem s apriori určeným duševním vývojem černo-bíle stvořených postav, ne nepodobnému stylu psaní Alexandra Dumase; mladší čtenářské publikum zas odradí značný přesah od šablony s rychlým spádem děje a překvapivým rozuzlením směrem k románu mravů. Nicméně z hlediska vývoje francouzské literatury lze Tajnosti pařížské položit jako základ nejen pro vznik slavných Bídníků Victora Huga, ale jeho vliv lze vysledovat i v raném tvůrčím období Émila Zoly.

V anglosaských zemích, Velké Británii pak zejména, má v humoristické literatuře poměrně silné zastoupení tzv. akademický román mezi jehož nejznámější představitele jednoznačně patří Šťastný Jim Kingsleyho Amise, Jíst lidi je neslušné Malcolma Bradburyho, ale též Hostující profesoři anebo Den zkázy v Britském muzeu Davida Lodge.

Knihu Prosím stručně nejvýraznějšího a nejvýznamnějšího českého státníka od dob Tomáše Masaryka a Edvarda Beneše, Václava Havla, nelze sice uchopit ani jako politické paměti natož pak snad jako politologický výklad událostí mezi léty 1986 (Prosím stručně volně navazuje na rozhovor s Karlem Hvížďalou Dálkový výslech právě z roku 1986) a rokem 2005 (kniha ve značné míře vznikala v USA během Havlova dvouměsíčního stipendijního pobytu v Kongresové knihovně na jaře 2005), ba více než v kontextu podtitulu knihy Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty ji lze chápat jako Havlovy osobní, ne-li přímo intimní, reflexe uplynulých dvaceti let, ve kterých hrál ať již jako přední představitel opozice Komunistického režimu, či jako československý a český prezident velmi aktivní roli, byť její skutečný dopad a význam v plné míře zhodnotí až naše další generace.