„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Leden 2012

Karel Čapek: Zahradníkův rok

Karel Čapek: Zahradníkův rok

1929

Po tzv.utopické fázi svého díla, kdy Karel Čapek napsal sérii divadelních her a románů, jež ho katapultovaly mezi nejznámější, potažmo celosvětově nejvydávanější a nejčtenější autory meziválečné literatury, se Čapek obrátil k všednější tématice a více než jedno desetiletí se mezi léty 1922 a 1936, tedy v mezičase od napsání utopického Krakatitu a antimilitaristické Války s mloky, věnoval všednějším a lokálnějším tématům.
John Maxwell Coetzee: Doba železná

John Maxwell Coetzee: Doba železná

Age of Iron, 1990

Podíváme-li se do seznamu vítězů Nobelovy ceny za literaturu za poslední dvě či tři desetiletí, asi se nebudeme moci zbavit dojmu, že umělecké kvality oceněných laureátů upadají a komise Nobelovy ceny tak namísto kvality sleduje spíše snahu o rovnoměrné zastoupení autorů co do národností, ras a pohlaví. Napíši-li tedy, že John Maxwell Coetzee byl v roce 2003 oceněn Nobelovou cenou za literaturu, nemíním tím vyzvihovat Coetzeeho mimořádné umělecké kvality, jako spíše jen konstatovat, že Coetzee tak nakrátko pozvedl prestiž tohoto kdysi velmi renomovaného ocenění.
Marcelo Piñeyro: Metoda

Marcelo Piñeyro: Metoda

Snímek Metoda z roku 2005 španělského režiséra Marcela Piñeyra má navenek všechny vlastnosti a ingredience k tomu, stát se kultovním filmem, jež příkladně rozpitvává metody velkých korporací, které své zaměstnance, a nejvyšší manažery pak zejména, nutí k tomu stát se bezcitnými stroji, jimž vládnou jen čistě ekonomické zájmy. A skutečně, snímek se na svém počátku rozehrává k velké filmové podívané, ve které by se hustá psychologická atmosféra doslova dala krájet. S postupem dalšího děje však úvodní velkolepý nástup ztrácí dech tak, že poslední třetina, která by měla naopak zvihat diváka napětím ze židle, už začíná silně nudit, divák začíná přemýšlet nad tím, že nastíněný příběh obsahuje řadu nedostatků a nedomyšlených detailů a konec filmu přijímá s tím, že by se daná látka dala natočit mnohem lépe.
Abdel Kechiche: Černá venuše

Abdel Kechiche: Černá venuše

Francouzský režisér, scénárista a herec Abdellatif Kechiche má vzhledem k svému původu - narodil se a do svých šesti let vyrůstal v Tunisku - blízko k námětům z imigrantského prostředí. Snímek Černá Venuše z roku 2009, postavil na historické postavě Sarah Baartmanové, jež se narodila okolo roku 1790 jako otrokyně v Jihoafrické republice, s svým původem pocházela z kmene Khoikhoiů, nizozemskými kolonizátory posměšně přezdívaného jako Hotentoty. - Odtud její přezdívka z evropského turné, kdy byla v Londýně a Paříži uváděna jako Hotentotská Venuše. O skutečném životě Sarah Baartmanové toho není mnoho známo, naopak proslula až po své smrti, kdy byly v pařížském Přírodovědeckém muzeu po více než 150 let, konkrétně od roku 1815 do roku 1974, vystavovány její genitálie, mozek a kostra. - Některé z žen kmene Khoikhoiů totiž měly nadměrně vyvinuté pozadí a stydké pysky, jež o několik centimetrů přesahovaly hranici vaginy, a tyto tělesné znaky soudobé francouzské vědce inspirovalo k tomu, že právě genitálie, mozek a odlitek posmrtného těla Baartmanové brali jako vědecký důkaz velmi blízkého vztahu mezi domorodými afričany a opicemi.

The Death of Bunny Munro, 2009

Nick Cave: Smrt Zajdy Munroa

Nick Cave: Smrt Zajdy Munroa

Jak již napovídá název románu i jeho autora, pochmurného zpěváka Nicka Cavea, Smrt Zajdy Munroa není zrovna z žánrového soudku lehké a oddechové četby. Naopak - na knize je nejpozitivnější její název. Ale srovnáme-li toto Caveovo v pořadí druhé literární dílo s jeho o dvacet let starší prvotinou, A uzřela oslice anděla (And the Ass Saw the Angel, 1989, česky 1995), urazil Cave velmi dlouhou cestu k tomu, aby se stal mnohem vyrovnanějším a méně autobiografickým. - V Oslici Cave v postavě postiženého chlapce Euchrida řeší vztah ke svému otci, v románu představeném jako Taťka, v těch nejtemnější odstínech černi. Zatímco v Zajdovi líčí cestu otce Zajdy vstříc peklu nejen bez emocí ale i s občasnou dávkou černého humoru.
Lev Nikolajevič Tolstoj

Lev Nikolajevič Tolstoj

První vzpomínky, 1878
Vzpomínky z dětství, 1903-1906

Lev Nikolajevič Tolstoj jako spisovatel zazářil ihned po vydání svého vůbec prvního díla, fiktivního románu s autobiografickými prvky Dětství z roku 1852. Poté, co s dvouletými odstupy vydal i další dvě části Chlapectví a Jinošství stal po boku Gogola, Turgněva a Gončarova se jedním z nejrenomovanějších spisovatelů poloviny 19. století, jež byla v pozdějším hodnocení nazváno jako zlatý věk ruské (ale i světové) literatury.
Kategorie
09. Leden 2012
Edgar Lawrence Doctorow: Vítejte do zlých časů

Edgar Lawrence Doctorow: Vítejte do zlých časů

Welcome to Hard Times, 1960

Námět z amerického divokého západu, neboli westernu, je synonymem braku té nejhorší literární úrovně. Přesto se však najde celá řada výjimek, ve kterých byl western povýšen do těch nejvyšších pater krásné literatury. A prvním z nich je Edgar Lawrence Doctorow, autor celosvětově proslulého románu Ragtime, jenž svou prvotinou z roku 1960, Vítejte do zlých časů, western etabloval jako seriozní žánr americké literatury, kdy obvyklou zápletku boje dobra a zla povýšil do existencialistické roviny.
Pavel Juráček: Každý mladý muž

Pavel Juráček: Každý mladý muž

Řekne-li se Československá nová vlna, všem se asi automaticky vybaví osobnosti à la Miloš Forman, Věra Chytilová, Juraj Herz, Ester Krumbachová nebo Jan Němec. Málokdo si ale vzpomene na jednu z neklíčovějších osobností a to režiséra a scénáristu Pavla Juráčka, který sice stihl, než se po roce 1969 dostal na černou filmařskou listinu, natočit jen tři celovečerní filmy, které však měly dalekosáhlý vliv na ostatní tvůrce Nové vlny.
Jan Hřebejk: U mě dobrý

Jan Hřebejk: U mě dobrý

Režie Jan Hřebejk, scénář Petr Jarchovský, kamera Jan Malíř, literární námět Petr Šabach, ale též zaručená divácká návštěvnost kinosálů, rozpaky na straně mírně náročnějšího diváka a tahání se za vlasy filmového gurmána. - Tvůrčí dvojice Hřebejk & Jarchovský dokázala za posledních 12 let vyprodukovat 9 celovečerních filmů z nichž žádný nelze prohlásit za divácký propadák, ba právě naopak, většina z nich patřila mezi nejnavštěvovanější filmy sezóny. Současně je však tato dvojice synonymem tvůrčího stereotypu bez hlubšího nápadu, propracovanějšího tématu či snad nadčasové výpovědi. Naopak obvyklý příběh balancuje mezi sentimentalitou, naivitou a falešnou reminiscencí.