„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Filmové recenze a kritiky

02. Květen 2008
Český film opět pomalu vstává z popela. Po loňské Nudě v Brně se tento rok opět promítají minimálně dva filmy (krom Mistrů sem nepochybně patří i Choking Hazard), které si svým ironickým humorem, ale i propracovaností scénáře, kamerou, hudbou, režií a potažmo skvělými hereckými výkony, ve kterých mimo jiné zazářilo mnoho dosud neokoukaných a nezprofanovaných tváří, nijak nezadají s tím nejlepším, co za poslední 2 dekády v české satirické komedii vzniklo a mohou se tak s bradou vzhůru postavit do řady s díly Petra Zelenky či Jana a Zdeňka Svěráka.
Marek Dobeš: Choking Hazard

Marek Dobeš: Choking Hazard

Kdo neuvidí, neuvěří! Nelibuji si v nadnesených přirovnáních a proto stručně a při zemi: Choking Hazard je nejlepší vizuální počin všech dob českého filmu s vysoce propracovaným scénářem, který si s divákem pohrává a servíruje mu to, co se do Choking Hazardu považovalo za nenatočitelné. Celý film má prudký spád, který se vyvaruje hluchých míst, diváka šetří nečekaných obratů, ale přesto se vyvíjí zcela neuvěřitelným směrem. Bere si na paškál všechny možné klišé, ale není pouhou parodií, protože svou inteligencí je překonává. Je to horor, ve kterém se nebojíte, protože všechny strašidelné scény jsou tak humorné, že se chtě nechtě musíte smát, když myslivec-zombie žere lidský mozek, altruistický hrdina se vyžívá v rozbíjení lebek kuchyňskou paličkou, Dáda Patrasová, ano, ztělesněná mateřskost, ubíjí důchodce dlažební kostkou a pak mu v klipovém záběru s detaily grimas a očí ustřelí brokovnicí hlavu. Ano, kdo neviděl, neuvěří, co je možné natočit. A já jen tiše dodávám, že Choking Hazard je nejlepší filmový počin několika posledních let, který i ve světě stěží může najít konkurenta.
Michael Curtiz: Casablanca

Michael Curtiz: Casablanca

Na film Casablanca lze nahlížet ze dvou možných úhlů - jako na největší kýč a nejhorší film, který kdy Hollywood stvořil anebo jako na nejlepší americký film všech dob - a oba jsou pravdivé!
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Ne, hlavní hrdina se úpěnlivě nesnaží znovu najít a získat zpět svou minulost, a nestává se ani jiným člověkem, jen se zbavil pout předsudků očekávání a setrvačnosti zaběhnutého dennodenního rituálu a získal svobodu! Ano, on i lidé, které měl skrz své neštěstí štěstí poznat jsou ve své drsnosti pravdiví a skuteční a proto jejich pro vnější svět omezená touha ŽÍT A NECHAT ŽÍT! je tolik nesrozumitelná.
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Ne nebudu zde vypravovat celý příběh, protože jeho poselství je o lidech, u dna, na dně, ode dna odražených, ke dni klesajících i podaných rukou lidí, kteří toho sami neumějí mnoho dát, protože si již dávno zakázali milovat a zmítají se den ode dne mezi nikdy nenaplněnou touhou a uměle vyplněnou prazdnotou. Napovím jen, že muž bez minulosti nezůstal, ale čtenář jistě sám tuší, že nedostala přednost před nově nabitou svobodou.
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Ale nenech se zmýlit, Muž bez minulosti není oslavou návratu ke kořenům a návod na nový šťastný život, ten si každý musí najít jen on sám, tisíc párů cizích rukou mu nemůže pomoci a to, že právě náš hlavní hrdina využil své šance k novému životu s čistým štítem a zbavil se tak závaží svého ne příliš podařeného života, skutečně nic neznamená.
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Ne, nečekej prudké obraty, pád a povstání z popela - ten příběh je beze slov a záleží jen na tobě, jak si jej přebereš. A má-li se přec jen někam zařadit, je mu nejbližší škatulka tzv. trpké komedie.

Aki Kaurismäki

Režisér a scénárista Aki Kaurismäki se celosvětově proslavil v polovině 80. let ve své adaptaci Dostojevského Zločinu a trestu přenesené do současného Finska. Ale i další z jeho autorských počinů, které přes svou vzájemnou odlišnost v tématu i v podobě zpracování nesou Kaurismäkiův pevný rukopis, který nic nenechává náhodě a vše zpracovává i do těch nejmenších detailů a přes svou deklarovanou snahu natočit opravdu špatný film patří mezi nejlepší režiséry současnosti,o čemž vypovídá i množství filmových ocenění.
Mies vailla menneisyyttä (Finsko/Německo/Francie, 2002, 97 min.)
Režie: Aki Kaurismäki. Scenář: Aki Kaurismäki. Kamera: Timo Salminen. Hudba: Antero Jakoila, The Renegades, Crazy Kedn Band, Oulu Symphony Orchestra, Masao Onose. Hrají: Markku Peltola, Kati Outinenová, Juhani Niemelä, Kaija Pakarinenová, Sakari Kuosmanen.

Režijní filmografie:

Ingmar Bergman: Podzimní sonáta

Ingmar Bergman: Podzimní sonáta

Podzimní sonátu můžeme s určitou nadsázkou nazvat jako zcela nejtypičtější produkt Ingmara Bergmana - komorní psychologické drama, pochybnosti, traumata, náboženská posedlost - to vše obnažené až na dřeň. V Bergmanových snímcích je též poněkud stereotypní vychvalovat hereckou složku, nicméně výkony dvorní Bergmanovy herečky Liv Ullmann a slavné krajanky Ingrid Bergmanové, jež v Sonátě vytvořila jednu ze svých posledních a současně i nejlepších rolí, patří do krajiny snů.
Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky

Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky

Ač by se snad mohlo zdát, že tato prvotní idea, kterou Ingmar Bergman adresoval svému dvornímu kameramanovi, Svenu Nykvistovi, nemůže vést k výsledku, jež by byl obsahoval jakýkoliv náznak psychologické hloubky, citové drásavosti, dokonale vystavěného příběhu, pečlivosti ba až pedantství v každém detailu, mistrovské ukázky herectví, nemluvě snad o scénáři, režii či kameře, natož pak snad o získání jakéhokoliv filmového ocenění, je pravdou přesný opak, ba Šepoty a výkřiky lze směle položit nejen jako jeden z nejlepších a co filmového zpracování i nejdokonalejších počinů jak ve filmografii Ingmara Bergmana, tak filmu jako takovém vůbec.
Ingmar Bergman: Mlčení

Ingmar Bergman: Mlčení

Vyznačuje-li se tvůrčí koncepce Ingmara Bergmana silným symbolickým podtextem, pak je jeho autorský počin z roku 1963 Mlčení symbolikou prodchnut až na dřeň, ba, tento Bergmanův film lze interpretovat z mnoha navzájem až protikladných úhlů: počínaje psychologickými polohami hlavních postav, malého Johana, sester Anny a Ester, vzájemnou nenávistí, jež se mísí s odcizením, osamělostí i závislostí, či pohledem sexuálním, kdy je Anna nejprve svědkem divoké soulože neznámé dvojice, jíž se oddává v přítmí balkónu uprostřed varietního představení skupiny zakrslých liliputánů a poté se ona sama na podlaze kina pomiluje s neznámým mužem uprostřed promítání, zatímco Ester, jež leží nemocná v hotelovém pokoji, osaměle masturbuje.
Ingmar Bergman: Lesní jahody

Ingmar Bergman: Lesní jahody

Ingmar Bergman je sám o sobě těžký přemýšlivý autor, nicméně jeho počin z roku 1957, Lesní jahody, je dílem, ve kterém Bergman o několik desítek let předběhl svůj vlastní život a ve svých tehdejších 39 letech nepřímo zhodnotil nejen sám sebe, ale i podstatu a pomíjivost života. To vše navenek v očích sedmaosmdesátiletého vědce a profesora bakteriologie Isaka Borga zahraného skvělým režisérem Victorem Sjöströmem, k jehož uměleckému odkazu se Bergman celý život otevřeně hlásil.
Ingmar Bergman: Persona

Ingmar Bergman: Persona

V případě Ingmara Bergmana nemá příliš smysl srovnávat jednotlivé snímky z jeho bohaté filmografie, naopak, co film to svým způsobem neopakovatelný unikát, nicméně v případě Persony si nelze právě pro originální námět, potažmo jeho zpracování, několik srovnání v kontextu Bergmanovy tvorby odpustit:
Ingmar Bergman: Sedmá pečeť

Ingmar Bergman: Sedmá pečeť

Již na první vjem se nabízí srovnat Bergmanovu Sedmou pečeť s Vláčilovou Markétou Lazarovou, jež je mnohem dokonalejší v navození středověké atmosféry ale i v geniálním Vančurově básnickém jazyce, avšak Sedmá pečeť je jednak Bergmanův čistě autorský film - tj. Bergman se více než na vnější kulisy soustředil na vlastní nitro a společně se svým divákem si řeší základní otázky života a smrti, víry a nihilismu, kde rytíř Antonius Block žádající od Smrti odklad po dobu jejich šachové partie, jež bezpochyby patří mezi nejlepší filmové scény historie, není nikým jiným než alter egem samotného režiséra.
František Vláčil: Markéta Lazarová

František Vláčil: Markéta Lazarová

60. léta v sobě krom výrazného uvolnění osobních i občanských svobod přinesla i zlaté období české kinematografie, kdy spontánně vznikla série neopakovatelných filmů, jež měly dohnat handicap a zpoždění nejen za období od února 1948, ale od počátku českého filmu jako takového, protože pouze v tomto relativně svobodomyslném období se filmoví tvůrci nemuseli krom diktátu aktuálního režimu snižovat ani k pokleslému vkusu diváka. Závěrečnou korunovaci pak učinil František Vláčil se svou filmovou básní Markéta Lazarová, jež není pouze nejlepším českým filmem všech dob, ale i nejlepším filmem 60. let světové kinematografie a jedním z nejlepších filmů vůbec.
Ingmar Bergman: Fanny a Alexandr

Ingmar Bergman: Fanny a Alexandr

Filmový epos Ingmara Bergmana, který měl být syntézou a vyvrcholením celého dosavadního díla, což se mu podařilo s jedinou výjimkou - nestal se jeho dílem posledním. Film je vyprávěn s lehkostí a nadhledem, kterým Bergman bilancuje nejen svá předchozí autobiografická díla, ale dává svému dětství nový pohled bez soudů a snahy o hluboké zamyšlení. Příběh je popisem bez textu mezi řádky, ale o to silnější po sobě zanechává dojem, protože je čistý a nezakalený touhou po nesrozumitelnosti, která bývá zaměňována s oduševnělostí. Smysl Bergmanova filmu stojí na prožitcích jeho hrdinů a především v pohledu desetiletého Alexandra, který si v průběhu let uvědomuje psychologické pozadí svých bližních a hraje si s nimi se svou fantazií, která v určitých pasážích nelze rozeznat od skutečnosti.
„Dokonalé ženské tělo je fenoménem dnešního světa.
 
Celovečerní dokument "Ženy pro měny" je film o mediálním vytváření ideálu krásy a o ženách, které mu podléhají“[1]

5.jpg

Jedním z fenoménů dnešní doby, které mají člověku nahradit ztrátu vlastní osobnosti a sebevědomí, je beznadějná honba za neexistujícím ideálem ženské krásy tak, že se žena stává otrokyní reklamního a potažmo celospolečenského diktátu. Ve výsledku pak žena ztrácí nejen svou osobnost a stává se marionetou, jež kupuje, utrácí, ale i žije tak, jak společenský časopis, potažmo výrobce kosmetiky přikáže, ale ztrácí i své ženské kouzlo, jež je ve vábení mužů, jako vnějšího a nejviditelnějšího cíle této snahy, tím nejdůležitějším a nejúčinnějším faktorem.