V noci jsem snil, že jsem motýlem

Není snad kultovnějšího muzikálu nad výtvor tří hippies, Jamese Rada, Geromeho Ragniho a Galta MacDermota, z roku 1967 - The Hair (Vlasy). A není snad kultovnějšího filmu než jeho filmový přepis, který po dlouhých deseti letech třenic s autory a majiteli autorských práv v roce 1979 vybojoval Miloš Forman, jenž tak symbolicky uzavřel to, co načal již v roce 1971 ve svém prvním neevropském filmu Taking Off.

Při sledování filmových výtvorů Jana Švankmajera často lituji, že filmové prostředky, které se dnes podbízejí pro natáčení netalentovanými tvůrci pro tupé masy, jak se alespoň dle meziřádků zdá, nebyly přístupné již před nějakými 70 lety, kdy u nás surrealismus, k jehož odkazu se Jan Švankmajer hrdě hlásí, nejen zapustil své kořeny, ale bohužel byl současně na svém vrcholu smeten nastupujícími diktaturami fašismu a komunismu. Tak mohu jen litovat, že Švankmajer je nejen u nás jen jeden.

Charles Chaplin je doslova synonymem pro lidově odlehčený filmový žánr grotesky. Avšak v jeho tvorbě groteska dominuje jen v krátkém úseku vymezeném léty 1914 a 1921, a do dějin světové kinematografie se nesmazatelně zapsal zejména svými kritickými satirami v čele se snímky typu Kid, Zlaté opojení, Světla ramp a právě Diktátor, jenž přes dobu svého vzniku - premiéra snímku se odehrála 15. října 1940, tedy něco více než rok před vstupem USA do 2. světové války - dodnes a asi i do budoucna zůstává nejlepším filmem reflektujícím jednu z nejtemnějších postav světových dějin - Adolfa Hitlera.

Autorská filmová prvotina Bohdana Slámy Divoké včely, jež si více než na laciné podbízení se lacinému vkusu vsadila na výbornou filmařskou práci a skvělé herecké výkony ať již z řad někdejšího hereckého ansáblu brněnského HaDivadla - Pavla Lišky, Marka Daniela, Josefa Poláška a Tomáše Matonohu, tak na vynikající Tatianou Vilhelmovou a Jaroslava Duška, ale i výborné mnohdy antiherecké výkony z řad neherců, jež v čele se Zdeňkem Raušerem dávaly připomenout filmové atmosféře slavných 60. let, byť asi není velkým překvapením, že kvality tohoto mimořádného snímku, jehož odkaz lze vysledovat například u kritikou mnohem vřeleji přijatých snímků typu Mistři či Nuda v Brně, pro které Divoké včely tak trochu nevděčně vyšlapaly cestu, nebyly dodnes doceněny tak, že pro Bohdana Slámu nebylo jiné možnosti než zásadně pozměnit ba devalvovat vysoce nastavenou laťku a natočit svůj druhý snímek Štěstí v sentimentálně chytlavé tónině, jež je ovšem přijatelnější pro mnohem širší divácký okruh.

Vzestup Petra Zelenky, původně filmového dramaturga a scénáristy, jenž se z filmového tvůrce pohybujícího se spíše okrajových částech české kinematografie, ve které se etabloval jako filmový tvůrce pro přemýšlivější část diváctva, jenž dokázalo plně docenit jeho smysl pro absurdní humor, je v mnohém příznačný a ilustrující pro cestu, kterou se v současnosti, chtě, nechtě, musí vydat většina byť sebevíc talentovanějších a idealistických umělců: přes dokumentaristicky tvářící se snímky typu Visací zámek 1982-2007 (1993), Mňága - Happy end (1996) či Rok ďábla (2002) se Zelenka postupně „propracoval“ do pozice autora, jenž například ve svém poslední snímku Příběhy obyčejného šílenství (2005) dokáže oslovit to nejširší spektrum návštěvníků multikin, který však současně značně tratí na kvalitě i původním důrazu na vybroušenost a stylovou čistotu.

Jana Švankmajera si s pojmem „český film“ asociuje asi jen několik filmových labužníků, nicméně vydáme-li se do světa, ať již jakýmkoliv směrem, dostaneme k této asociaci příměr právě a jen a pouze v jeho díle a osobě, jakožto celosvětového unikátu a jednoho z posledních surrealistických mohykánů, jehož dílo i poselství je srozumitelné a vyhledávané na všech obydlených kontinentech. S jistou dávkou zlehčení si česká kinematografie zachovává své vysoké renomé, tak jak si jej vybudovala v druhé polovině 60. let, právě skrz Jana Švankmajera.

Svého času asi jeden z nejnadějnějších filmových režisérů Tomáš Vorel se do české filmové historie zapsal zejména svou filmovou prvotinou (nepočítáme-li dnes jeho rovněž kultovní Pražskou pětku složenou z pětice krátkometrážních studentských filmů z FAMU) Kouř, jenž však vzhledem k době svého vzniku (1990, respektive 1991, kdy byl uveden do kinodistribuce) prošel takřka bez povšimnutí diváků a vzhledem k současnému Vorlovu filmovému stylu i penetrace Kouře v povědomí širších diváckých vrstvách se dá říci, že skončil zapomenut v propadlišti filmových dějin.