„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Filmové recenze a kritiky

27. Prosinec 2008
Oliver Stone: The Doors

Oliver Stone: The Doors

Ač snímek Olivera Stonea, The Doors nesnese tak přísná měřítka jako jeho legendární výtvory à la Četa, Narozen čtvrtého července či JFK, je přes řadu nedostatků jednoznačně tím nejlepším filmem nejen ve své kategorii autobiografických hudebních snímků.
Miloš Forman: The Hair (Vlasy)

Miloš Forman: The Hair (Vlasy)

Není snad kultovnějšího muzikálu nad výtvor tří hippies, Jamese Rada, Geromeho Ragniho a Galta MacDermota, z roku 1967 - The Hair (Vlasy). A není snad kultovnějšího filmu než jeho filmový přepis, který po dlouhých deseti letech třenic s autory a majiteli autorských práv v roce 1979 vybojoval Miloš Forman, jenž tak symbolicky uzavřel to, co načal již v roce 1971 ve svém prvním neevropském filmu Taking Off.
Vladimír Michálek: Je třeba zabít Sekala

Vladimír Michálek: Je třeba zabít Sekala

Porovnáme-li skutečné kvality snímku Vladimíra Michálka Je třeba zabít Sekala s četnými oceněními i nesčetnými adoracemi, jež se naň ze všech stran snesly, můžeme tento film se smělým srdcem charakterizovat jako jeden z nejpřeceňovanějších filmových výtvorů několika posledních desetiletí, kdy jeho kvality, byť mu nelze přinejmenším ubrat originalitu námětu, v čemž je statně režisér Vladimír Michálek pověstný, ani z poloviny nenaplňují daná očekávání a v tomto kontextu patří mezi největší filmová zklamání.
Jan Švankmajer: Něco z Alenky

Jan Švankmajer: Něco z Alenky

Při sledování filmových výtvorů Jana Švankmajera často lituji, že filmové prostředky, které se dnes podbízejí pro natáčení netalentovanými tvůrci pro tupé masy, jak se alespoň dle meziřádků zdá, nebyly přístupné již před nějakými 70 lety, kdy u nás surrealismus, k jehož odkazu se Jan Švankmajer hrdě hlásí, nejen zapustil své kořeny, ale bohužel byl současně na svém vrcholu smeten nastupujícími diktaturami fašismu a komunismu. Tak mohu jen litovat, že Švankmajer je nejen u nás jen jeden.
Vladimír Michálek: Anděl Exit

Vladimír Michálek: Anděl Exit

Podíváme-li se do dosavadní filmografie Vladimíra Michálka, ve které každý film ve své době znamenal přinejmenším českou filmovou událost roku (pro oživení: Amerika /1993/, Zapomenuté světlo /1996/, Je třeba zabít Sekala /1998/, Babí léto /2001/), nemůžeme Michálkovi přinejmenším vytknout jakékoliv opakování se, právě naopak a na rozdíl od osvědčené metody, kdy je-li film úspěšný, natočí se několik dalších pokračování, co film to nejen zcela odlišný námět, ale i filmový postup tak, že Michálkovy snímky nelze mezi sebou jakkoliv srovnávat.
Charles Chaplin: Diktátor

Charles Chaplin: Diktátor

Charles Chaplin je doslova synonymem pro lidově odlehčený filmový žánr grotesky. Avšak v jeho tvorbě groteska dominuje jen v krátkém úseku vymezeném léty 1914 a 1921, a do dějin světové kinematografie se nesmazatelně zapsal zejména svými kritickými satirami v čele se snímky typu Kid, Zlaté opojení, Světla ramp a právě Diktátor, jenž přes dobu svého vzniku - premiéra snímku se odehrála 15. října 1940, tedy něco více než rok před vstupem USA do 2. světové války - dodnes a asi i do budoucna zůstává nejlepším filmem reflektujícím jednu z nejtemnějších postav světových dějin - Adolfa Hitlera.
Milenci a vrazi

Milenci a vrazi

Porovnáme-li kvality snímku Milenci a vrazi v čistě kontextu své cílové divácké kategorie, tedy diváky střední a vyšší generace odchované televizními seriály, můžeme směle prohlásit, že Milenci a vrazi jsou nejpodařenějším filmem posledních mnoha let, a ani takové „trháky“ typu Román pro ženy či Duše jako kaviár nemohou tomuto dílu konkurovat.
27. Prosinec 2008
Bohdan Sláma: Divoké včely

Bohdan Sláma: Divoké včely

Autorská filmová prvotina Bohdana Slámy Divoké včely, jež si více než na laciné podbízení se lacinému vkusu vsadila na výbornou filmařskou práci a skvělé herecké výkony ať již z řad někdejšího hereckého ansáblu brněnského HaDivadla - Pavla Lišky, Marka Daniela, Josefa Poláška a Tomáše Matonohu, tak na vynikající Tatianou Vilhelmovou a Jaroslava Duška, ale i výborné mnohdy antiherecké výkony z řad neherců, jež v čele se Zdeňkem Raušerem dávaly připomenout filmové atmosféře slavných 60. let, byť asi není velkým překvapením, že kvality tohoto mimořádného snímku, jehož odkaz lze vysledovat například u kritikou mnohem vřeleji přijatých snímků typu Mistři či Nuda v Brně, pro které Divoké včely tak trochu nevděčně vyšlapaly cestu, nebyly dodnes doceněny tak, že pro Bohdana Slámu nebylo jiné možnosti než zásadně pozměnit ba devalvovat vysoce nastavenou laťku a natočit svůj druhý snímek Štěstí v sentimentálně chytlavé tónině, jež je ovšem přijatelnější pro mnohem širší divácký okruh.
Jan Švankmajer: Tma, světlo, tma

Jan Švankmajer: Tma, světlo, tma

Nejvýstižnější charakteristika Jana Švankmajera je sice kombinace „filmař-surrealista-výtvarník“, nicméně bychom mohli ve výčtu jen těch nejcharakterističtějších přirovnání dále pokračovat tak, že pro zkratku jej nazvěme jedním ze světově nejuznávanějších surrealistických filmových tvůrců, který však v českých zemích potažmo komunistickém Československu neměl vždy na růžích ustláno a snad i proto je dnes více než u nás mnohem známější v kontextu světové kinematografie.
Petr Zelenka: Knoflíkáři

Petr Zelenka: Knoflíkáři

Vzestup Petra Zelenky, původně filmového dramaturga a scénáristy, jenž se z filmového tvůrce pohybujícího se spíše okrajových částech české kinematografie, ve které se etabloval jako filmový tvůrce pro přemýšlivější část diváctva, jenž dokázalo plně docenit jeho smysl pro absurdní humor, je v mnohém příznačný a ilustrující pro cestu, kterou se v současnosti, chtě, nechtě, musí vydat většina byť sebevíc talentovanějších a idealistických umělců: přes dokumentaristicky tvářící se snímky typu Visací zámek 1982-2007 (1993), Mňága - Happy end (1996) či Rok ďábla (2002) se Zelenka postupně „propracoval“ do pozice autora, jenž například ve svém poslední snímku Příběhy obyčejného šílenství (2005) dokáže oslovit to nejširší spektrum návštěvníků multikin, který však současně značně tratí na kvalitě i původním důrazu na vybroušenost a stylovou čistotu.
Roberto Benigni: Život je krásný

Roberto Benigni: Život je krásný

Autorský počin Roberta Benigniho Život je krásný bývá svým divákem přijat velmi rozporuplně a to ve škále od naprosté nudy až po upřímný pláč. Avšak uvědomíme-li si tragičnost tématu, které si Benigni pro svůj film vyvolil, tj. vyhlazení celých národů, které scenáristicky, režijně i ve své hlavní roli, na které celý film stojí i padá, pojal v upřímně komediálním stylu, nezbývá než smeknout, byť pro mnohé, mne nevyjímaje, není tento druh lehké komedie ten pravý šálek čaje, zvlášť připomeneme-li si celou řadu obdobně motivovaných filmů, kde například svého času velmi adorovaný Pianista Romana Polanského vyzněl jako naprostý patos, na který se při i té nejlepší vůli nešlo podívat dál než do poloviny.
Jan Švankmajer: Otesánek

Jan Švankmajer: Otesánek

Jana Švankmajera si s pojmem „český film“ asociuje asi jen několik filmových labužníků, nicméně vydáme-li se do světa, ať již jakýmkoliv směrem, dostaneme k této asociaci příměr právě a jen a pouze v jeho díle a osobě, jakožto celosvětového unikátu a jednoho z posledních surrealistických mohykánů, jehož dílo i poselství je srozumitelné a vyhledávané na všech obydlených kontinentech. S jistou dávkou zlehčení si česká kinematografie zachovává své vysoké renomé, tak jak si jej vybudovala v druhé polovině 60. let, právě skrz Jana Švankmajera.
Český sen

Český sen

Jen nemálo filmových dokumentů vzbudilo takové emoce jako právě dokument Český sen, částečně pro svou kontroverznost, částečně pro nepochopení svého smyslu, kterým neměl, alespoň dle svých tvůrců, studentů FAMU, Filipa Remundy a Víta Klusáka, být výsměch, řekněme, sociálně a ekonomicky slabším obyvatelům Prahy, kteří se nechali zlákat na megalomanskou reklamní kampaň a 31. května 2003 přišli levně nakoupit na Letenskou pláň, kde však uprostřed louky stála jen ona příslovečná Potěmkinova vesnice v podobě obří plachty mající za účel alespoň zdálky zmást natěšené kupující, ale upozornit na možnosti a schopnosti manipulace reklamním průmyslem, což je v závěru filmu ilustrováno na třech tisícovkách nalákaných zákazníků, kteří se k místu s neexistujícím obchodem neváhali dostavit.
Tomáš Vorel: Kouř

Tomáš Vorel: Kouř

Svého času asi jeden z nejnadějnějších filmových režisérů Tomáš Vorel se do české filmové historie zapsal zejména svou filmovou prvotinou (nepočítáme-li dnes jeho rovněž kultovní Pražskou pětku složenou z pětice krátkometrážních studentských filmů z FAMU) Kouř, jenž však vzhledem k době svého vzniku (1990, respektive 1991, kdy byl uveden do kinodistribuce) prošel takřka bez povšimnutí diváků a vzhledem k současnému Vorlovu filmovému stylu i penetrace Kouře v povědomí širších diváckých vrstvách se dá říci, že skončil zapomenut v propadlišti filmových dějin.
Krysař

Krysař

Filmy, respektive jejich tvůrci, mohou mít nejrůznější ambice, v případě Krysaře pak bylo jedinou ambicí zapsat se do Guinessovy knihy rekordů tím, že bude natočen během 24 hodin mezi Silvestrem a Novým rokem. To samo o sobě mnohé napovídá o kvalitách, respektive nekvalitách, tohoto účelového produktu, jenž lze jen velmi stěží nazvat skutečným filmem.