V noci jsem snil, že jsem motýlem

Vepřinec označil sám Pier Paolo Pasolini za výtvor, který koketuje se samou hranicí přijatelného. Přesto ale bude divák, který prahne po kontroverzi, případně očekává pikantní obrazy ze života sexuálních deviantů, z Vepřince zklamán, protože nosnou rovinou je alegorie s kritikou poválečné neokapitalistické společnosti, kdy smysl celého filmu je nutné hledat čistě racionální cestou. Vepřinec je tak v Pasoliniho filmografii asi tím nejméně přístupným filmem.

Jsem si vědom, že budu ze všech stran kamenován, nicméně v souladu se svým svědomím jsem nucen počin Dode´s-ka den prohlásit za bezprecedentně nejlepší film Akiry Kurosawy a to bez ohledu na fakt, že v Japonsku, jako ostatně i u českého diváka zcela propadl, ba Kurosawa při něm prodělal finanční úpadek tak, že o dokončení filmu se postarala jen operativní koprodukce dalších tří japonských režisérů (Kinoshita, Kobayashi a Ichikawa), ba Kurosawa se po neúspěchu snímku zcela psychicky zhroutil a rok po natočení filmu spáchal demonstrativní sebevraždu tím, že si na třicetkrát! podřezal žiletkou zápěstí.

Asi jen stěží se mezi soudobou kritikou našel takový, jež by v debutu zjevně sám do sebe zahleděného režiséra Michelangela Antonioniho, Kronika jedné lásky, rozpoznal jednoho z nejlepších světových režisérů 60. let, jenž stvoří takové filmové skvosty jako jsou Výkřik (1957), Dobrodružství (1960), Noc (1961), Zatmění (1962), Červená pustina (1964) či Zvětšenina (1966), aby se tak nesmazatelně zapsal do filmové historie a vzápětí zmizel ze scény a začal točit silně béčkově snímky v americké koprodukci.

Accattone je v kontextu filmografie Piera Paola Pasoliniho nejenom jeho prvním filmovým počinem, ale i jedním z mála jeho filmů, jež se vyhnuly společenskému skandálu. Příběh s ústřední postavou pasáka holek, Accattonem, nebyl a ani dodnes není nijak zevšednělým námětem, ale snad pro obdobně laděnou sondu Federica Felliniho Cabiriiny noci, na jejímž scénáři spolupracoval právě i Pasolini (což je samo o sobě považováno za impuls, proč se Pasolini, v té sobě již poměrně úspěšný spisovatel a filozof, vrhl na dráhu filmového tvůrce), byl Accattone pro již v té době známou Pasoliniho homosexualitu i otevřenou „levičáckost“ (ostatně Pasolini byl i členem italské komunistické strany, avšak byl vyloučen právě pro svou neskrývanou sexuální orientaci) zatracován snad jen sympatizanty italské neofašistické pravice.

Hořký měsíc sice není žádnou velkou literárních předlohou, ale přesto by pro svou originalitu mohla předurčovat vznik nadčasové filmové adaptace. Režisér Roman Polanski, jež svůj vrchol prožil v hloubi 70.%nbsp;let však vsadil na prvoplánovité zjednodušení, nevýrazné herecké výkony, a konečně i zcela chabou režii tak, že byť film Hořký měsíc vytěžil z původní předlohy Pascala Brucknera naprosté minimum, stal se pro mnohé z diváků takřka kultovní podívanou.

Pedro Almodóvar se u nás celkem zaslouženě stal doslova synonymem španělského filmu, kdy jeho trojice snímků Na dno vášně (1997), Vše o mé matce (1999) a Mluv s ní (2002) vyvolala po celém světě obrovský rozruch, v případě snímku Vše o mé matce pak navíc korunovaný i Oscarem. Nicméně je-li Almodóvar svým způsobem geniální filmový vypravěč, jež svému diváku dokáže bez špetky pochybností vnutit i ten nejkrkolomnější příběh, pak Špatná výchova je nejen jednoznačným kvalitativním pádem z filmového vrcholu, ale do značné míry i evokuje ústřední leitmotiv celého filmu, ve kterém „úspěšný režisér Enrique Serrano už dlouho marně hledá námět, který by ho zaujal“…