V noci jsem snil, že jsem motýlem

O tvorbě první dámy českého filmu, Věře Chytilové, můžeme z místa snést přehršel superlativů. Já se omezím na pouhé tři z mého pohledu nejcharakterističtější: originalitu, nadčasovost a komplexnost, které se dále pokusím rozvést v divácky poněkud méně oblíbeném snímku Kopytem sem, kopytem tam.

Již úvodem nelze parafrázovat, že v současném českém filmu vznikají vesměs dva typy filmů: snímky bez valné hodnoty, jež si však ať již vlivem reklamy či zprofanovanosti tématu přec jen naleznou svého diváka; a filmy bez valné hodnoty, jež si svého diváka nenaleznou. A Sluneční stát, často uvozovaný jako „ostravský“, ani tak nepřekvapí svou katastrofální kvalitou, absencí příběhu, nadtextu i podtextu a průhledným záměrem šokovat neostraváky sociálními poměry v této černé matičce, jako spíše otazníkem, jak se tvůrcům tohoto počinu vůbec podařilo sehnat producenta. Nicméně instituce České televize již zasponzorovala horší filmy. Tedy snad kdybychom hodně hledali, určitě bychom něco ještě nejnepodařenějšího určitě našli.

Mohlo by se říci průměrný film na námět 100× otřepaného klišé z boxerského prostředí, byť až s křečovitými ambicemi natočit umělecký snímek. Řeklo by se též katastrofální režie, kdy Million Dollar Baby připomíná slepenec mnoha zcela nesourodých částí; nevyrovnaná kamera, jež střídá ostré přechody stín-světlo se zcela banálně nenápaditými záběry na evidentně statistické publikum; až po zcela ploché herectví všech zúčastněných bez náznaku nápadu, jenž by z jednotlivých postav vytvořil něco víc než jen pouhé loutky přeříkávající naučený scénář. Chce se též pravit, že se tento snímek nejvíce přibližuje k počinu tvůrce televizních seriálů, jež sice shlédl pěknou řádku kvalitních snímků, kterými se též neváhal inspirovat, nebýt asi nepomlčitelného faktu, že Million Dollar Baby krom čtyř Oskarů celosvětově posbíral pěkně velkou sbírku filmových cen tak, že stojí-li tento řemeslně natočený film za zhlédnutí, pak jedině v tom nejsarkastičtějším smyslu, který v mnohém napovídá, nakolik lze brát ocenění podobná Oskarům, ta česká v podobě Lvů nevyjímaje, vážně.

Edgar Allan Poe je bez jakýkoliv sporů jedním z nejznámějších a nejčtenějších autorů vůbec a je pozoruhodné, že jeho mistrovské ať již hororově, detektivně či fantaskně laděné náměty, zůstávají takřka nepovšimnuty ze strany filmového průmyslu, který mnohem méně nápadité předlohy dokázal natočit hned v několika pokračováních.

Přibližovat druhý film Sergeje Michailoviče Ejzenštejna, Křižník Potěmkin, jako nejlepší film všech dob je sice klišé, ale chtě nechtě se mu nelze vyhnout: ano Křižník Potěmkin, dá-li se tedy vůbec do kategorie filmu zařadit, protože jej dalekosáhle přesahuje, je nejlepší film všech dob, kdy jeho shlédnutí není otázkou toho nejzákladnějšího vzdělání, jak bývá mnohdy předesíláno, ale je otázkou zcela principiální, kdy ochuzen žil a umírá ten, kdo jej neshlédl, neprožil, neprotrpěl a nenechal se jím roztrhat na cucky.

Chtělo by se říci, že Kostnice nemá ve filmové tvorbě Jana Švankmajera své místo a narušuje dlouholetou kontinuu od použití čistě výtvarných prostředků tak, jak si je dokonale osahal ve svých raných krátkých filmech, směrem k celovečernímu hranému filmu, ve kterém výtvarná složka hraje důležitou, nicméně jen podkreslující, úlohu. Ba, máme-li definovat jakési typické znaky Švankmajerových filmových defilé, tak alespoň navenek je Kostnice takřka beze zbytku postrádá a svou formou zapadá do nejsuchopárnější kategorie filmových dokumentů, k čemuž ostatně značně přispívá i hlas neviditelné průvodkyně, jenž kostnicí provádí opět neviditelnou školní výpravu.

Přes jednoznačnou cílenost díla, která nemohla obstát jak u soudobé kritiky tak u literární vědy v současnosti, je Edgar Allan Poe nejen génius ale rovněž je i klasik toho nejtěžšího formátu, jehož povídky budou čteny ještě za tisíc let. A co je větší známkou kvality než absolutní rezistence vůči času ?!!. Přes všeobecné kulturní nasáknutí, kdy se Poe stal nezbytnou součástí světového kulturního bohatství, nalezneme jen nemálo kvalitních interpretací, jež by dokázaly Poea oživit a zesoučasnit, aniž by původní předlohu degradovaly na pouhý kýč (, kterým svým způsobem sice předloha je, avšak kýč dovedený k nejvyšší dokonalosti) a mezi ty nepočetné interprety, jež se dokázali s jeho odkazem jako rovný s rovným vypořádat, patří právě Jan Švankmajer, jež svůj v pořadí druhý film s Poeovou variací (po o dva roky starším Zániku domu Usherů z roku 1981) na jeho snad vedle Zlatého Skarabea nejznámější povídku vůbec, Jáma a kyvadlo, kdy svůj scénář rozšířil i o námět Auguste Villiers de l'Isle-Adama, Naděje tak, že Kyvadlo, jáma a naděje dostalo onen požadovaný přísvit čerstvého světla i zcela nový nečekaný závěr.