„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Filmové recenze a kritiky

Jim Jarmusch: Mrtvý muž

Jim Jarmusch: Mrtvý muž

Jistě, nezávislý americký film točí i Steven Spielberg, byť se do naší kinodistribuce dostane jen ona kýčovitá odnož jeho tvorby, která mu nicméně zajišťuje absolutní uměleckou nezávislost pro onu část díla, již opravdu točit chce, avšak skutečnou ikonou nehollywoodského filmu je beze sporu Jim Jarmusch, jež se svým antiwesternovým antifilmem s antiherectvím Johnnyho Deppa, Mrtvý muž, navěky nesmazatelně zapsal i do povědomí filmových ignorantů.
08. Leden 2009

O Indianos The e Pheňori, 2006

Dan Wlodarczyk: Indián a sestřička

Dan Wlodarczyk: Indián a sestřička

Typologie filmových snímků, jež ať již jako leitmotiv či v dějovém pozadí řeší problematiku tolerance sociálních i rasových minorit, je dnes takřka módní záležitostí navíc vygradovanou léty hlubokého mlčení přerušeném snad jen ojedinělou vlaštovkou à la Marian Petra Václava z roku 1996. Obecně se však nelze ubránit dojmu, že krom povrchnosti, zjednodušení a zejména patosu, jež tento obrat od ignorance k přehnanému dokazování „jací ti Češi jsou rasisti“ vzbuzuje, se jedná o pouhé výkřiky do prázdna. V tomto kontextu se film Dana Wlodarczyka Indián a sestřička nejen jeví jako zjevení z čistého nebe, ale současně pomáhá se české kinematografii konečně překlenout přes více než jednu dekádu hlubokou časovou propast, jež vznikla mezi objevem problematiky xenofobie s tautologií co Čech to rasista a pohledem z druhé strany břehu - tedy de facto položením otázky, jak ony minority vidí nás.
08. Leden 2009
Michelangelo Antonioni: Noc

Michelangelo Antonioni: Noc

Michelangelo Antonioni patří mezi nejvýznamnější a nejlepší režiséry filmové historie a do značné míry vytvořil kategorii psychologického filmu.
08. Leden 2009
Michelangelo Antonioni

Michelangelo Antonioni

(Odvážní mužové)

Akira Kurosawa: Sanjuro

Akira Kurosawa: Sanjuro

Filmová koncepce Akiry Kurosawy není postavena, ač se to snad přinejmenším z výběru Kurosawových námětů může zdát, na oslavě japonských svobodných samurajů, ale na dokonalém filmovém zpracování v popředí s pevnou režijní koncepcí, výborným snímáním kamery a zejména pak ironickým podtextem vlastního příběhu, jež tak Kurosawu přibližuje i evropskému typu diváka.
Federico Fellini: Giulietta a duchové

Federico Fellini: Giulietta a duchové

Felliniho magický snímek Giulietta a duchové z roku 1965 bývá velmi často interpretován z úhlu Felliniho manželky Giulietty Masini, ve snímku v hlavní roli podváděné a submisivní manželky Giulietty, která se na hranici středního věku musí vyrovnat se hroucením se jejího dlouholetého, více dívčího než ženského, snu i své role zbožňované princezny. Ba, podtext snímku bývá pokládán za reflexi skutečné manželské krize Federica Felliniho a Giulietty Masini. Současně však asi netřeba hlouběji zdůrazňovat, že podobné pokusy recenzentů o analýzu psychologického pozadí mohou přinejmenším vést ke značnému nepochopení celého díla, což je právě případ filmu Giulietta a duchové, jež lze daleko přesněji, potažmo vzhledem k Fellinimu záměru, i věrněji, uchopit jako pokus o velmi barevně provedené vykreslení tzv. ženského pohledu na svět, na život i na milostný vztah, ovšem s tím dodatkem, že při hlubším pohledu nelze v postavě Giulietty nespatřit předobraz samotného Felliniho s mnoha odkazy do svého dětství.
06. Leden 2009
Federico Fellini: Sladký život

Federico Fellini: Sladký život

Původně Federico Fellini svůj snímek, v pozdějším pohledu jeden z jeho nejúspěšnějších, nejvýznamnějších i nejprovokativnějších, Sladký život, plánoval jako celkem přirozené volné pokračování o sedm roků starších Darmošlapů s tím, že účinnost snímku zajistí přímé srovnání bohémství, tak jak bylo pojato v malém lázeňském městečku s dekadencí římské smetánky. Avšak již ve fázi surového scénáře tento svůj původní úmysl zcela upustil ve prospěch ironické parafráze tehdejší italské společnosti, kdy se za prudkým ekonomickým rozmachem, jež z chudé Itálie vytvořil světovou hospodářskou velmoc, skrývají sociální poruchy, vzájemné lidské odcizení a celková absence vyššího cíle poté, co katolická církev ztratila svůj donedávna zcela dominantní vliv.
Akira Kurosawa: Skrytá pevnost

Akira Kurosawa: Skrytá pevnost

Jedním z oněch legendárních filmů Akiry Kurosawy, jenž se krom mnoha zasloužených ovací, dočkaly i přepracování do filmové podoby přístupnější širokému americkému, potažmo de facto celosvětovému publiku, je první Kurosawův širokoúhlý snímek Skrytá pevnost z roku 1958, jež krom jiných inspirovala i George Lucase v jeho Hvězdných válkách.
Akira Kurosawa: Ran

Akira Kurosawa: Ran

Ač japonský film v našich zemských šířkách a délkách přinejmenším zavání exotikou, ne-li matnou představou někde na pomezí mezi tradičním japonským divadlem a současnou produkcí animovaných seriálů, přeci jen lze v jeho filmografii objevit jméno, jenž lze přes jeho japonské kořeny směle zařadit nejen do zlatého fondu světového filmu, ale rovněž jej interpretovat v kontextu evropské kinematografie v dobách své největší slávy - Akiru Kurosawu.
06. Leden 2009
Akira Kurosawa

Akira Kurosawa

Federico Fellini: Darmošlapové

Federico Fellini: Darmošlapové

Ve filmografii Federica Felliniho bývá snímek Darmošlapové z roku 1953 přehlížen či lépe tiše opomíjen jako duchovní předchůdce proslulého filmu Sladký je život, byť se vněm Fellini de facto odpoutal od neorealismu směrem k vlastnímu způsobu vyjádření, ale je i prvním Felliniho filmem, jenž vzbudil opravdu mezinárodní pozornost a věhlas.
Ingmar Bergman: Pramen panny

Ingmar Bergman: Pramen panny

Bergmanův snímek Pramen panny z roku 1960 bývá někdy charakterizován jako slabší počin, v němž si Bergman vybral určité tvůrčí volno po vrcholných snímcích Lesní jahody a Sedmá pečeť z roku 1957, nicméně už výčet filmových ocenění - krom jiných Oscar, Zlatý Globus, Zlatá palma v Cannes, …, značí, že se jedná o snímek kvalit zcela mimořádných, jenž však u části publika zůstává poněkud nepochopen.
Ingmar Bergman: Léto s Monikou

Ingmar Bergman: Léto s Monikou

Léto s Monikou z Bergmanovy filmografie vybočuje hned v několika ohledech - velkou spontánností odvíjeného příběhu, ve kterém jak dvojice milenců, poživačné Moniky a osamělého Harryho, tak režisér ale ostatně i divák v podstatě nic neřeší, tak absencí u Bergmana zcela typické psychologické stránky, kdy Bergman s oblibou odhaluje své hrdiny až na samou dřeň, vystavuje je extrémním situacím a takřka nezasvěceně sleduje, jak se s touto situací vyrovnají.
Ingmar Bergman: Scény z manželského života

Ingmar Bergman: Scény z manželského života

Ingmar Bergman - to není jen jeden z nejlepších a nejvýznamnějších filmových režisérů všech dob s takřka třiceti snímky na svém kontě, ale současně i talentovaný a úspěšný dramatik i spisovatel. Od počátku 70. let pak Bergman pomalu ustupuje od filmovému k televiznímu zpracování (jeho posledním filmovým dílem je Fanny a Alexander z roku 1982), ve kterém však Bergman proti všem očekáváním nachází opět nové a netušené možnosti. A právě jedním z nejvýznamnějších televizních počinů je televizní seriál Scény z manželského života, ve kterém lze dohledat jak paralely s Bergmanovým životem, kdy ne náhodou v hlavní roli Marianne exceluje bývalá Bergmanova partnerka Liv Ullmann, tak notnou inspiraci Augustem Strindbergem, k jehož odkazu se Bergman ostatně rád hlásí.
Na východ od ráje

Na východ od ráje

Byť je Elia Kazan jedním z největších filmových režisérů, jenž do značné míry předurčil vývoj celé americké kinematografie, zůstává jeho umělecký i filmový odkaz stále poněkud nedoceněn, ba přehlížen, pro Kazanovo obrovské lidské selhání, kdy se dne 10. dubna 1952 dobrovolně dostavil před proslulý Výbor pro vyšetřování neamerické činnosti, „přiznal se“ ke svému členství v komunistické straně v letech 1934 až 1936 a současně udal osm svých filmových kolegů, kteří se na dlouhá léta ocitli na tzv. černé listině. (Proslulá je například poznámka dramatika a Kazanova někdejšího přítele Arthura Millera, který si do svého deníku zaznamenal: „Obětoval by i mne.“) Tento akt, který se do značné míry promítl právě i ve vrcholných snímcích V přístavu a Na východ od ráje, se s Kazanem vlekl již po celý život, ba jeho nominace na Oscara za celoživotní dílo v roce 1999 vyvolala vášnivé diskuse a dokonce byl i pod vedením Bernarda Gordona, jedním z Kazanových obětí, zřízen Výbor proti mlčení. Nicméně přes mnohé osobní antipatie je tento Oscar, vzhledem ke kvalitám Kazanova díla, považován za zcela zasloužený. - Například režisér Steven Spielberg to okomentoval: „Na paměti je třeba mít Kazanovu tvorbu. Nemusím souhlasit s rozhodnutím, které udělal, a myslím, že to, co udělal, byla chyba - ale to pro mne nic nemění na jeho filmech.“