„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Filmové recenze a kritiky

19. Prosinec 2008
Duše jako kaviár

Duše jako kaviár

V autorském počinu Milana Cieslara Duše jako kaviár je velmi těžké najít alespoň nějaké malé pozitivum, pro které by bylo zajímavé tento snímek s nepopíratelnou inspirací v televizních mýdlových operách i aspirací oslovit zejména ženy v domácnosti shlédnout. Z naprostého průměru obdobných filmů, jež se u nás v posledních několika letech točí jako na běžícím pásu, tak vyniká jedině nadprůměrná Tatiana Vilhelmová a čerstvý vítr v podobě Karolíny Kaiserové, jež z jinak naprosté křečovité nudy dostaly alespoň náznaky něčeho, co lze nazvat dobrým filmem.
18. Prosinec 2008
Dan Svátek: Blízko nebe

Dan Svátek: Blízko nebe

Bylo by nošením dříví do lesa opakovat nekonečné litanie o katastrofální úrovni současného českého filmu, jenž nelze nazvat jinak než krizí. Zvlášť, podíváme-li se kamkoliv i do těch donedávna filmu zcela zapovězeným zemím, kde dnes vzniká kinematografie té nejvyšší úrovně, jež sebou navíc přináší doposud zcela netušené podněty a umělecké rozměry.
18. Prosinec 2008
Old Boy

Old Boy

V Jižní Korei, v zemi svého vzniku, se z druhé části volné trilogie na téma „pomsta“, Old Boy, režiséra a filmového tvůrce Park Chan-wooka stal jeden z nejnavštěvovanějších filmů celé historie. V Evropě pak sice zdaleka nezaznamenal, vzhledem k absenci nějaké velké reklamy i zemi svého původu, jež se nemůže pochlubit bohatou filmovou historií, takovou návštěvnost, ale zato na mnoha filmových festivalech způsobil kulturní i umělecký šok, a to nejen proto, že z již dávno vyčpělého tématu, jež navíc završil i zdánlivě definitivně uzavřel Quentin Tatantino ve své kultovní parodii Kill Bill, ale nabídl i zcela nový úhel pohledu, kde je pomsta zrelativizována až ad absurdum, a učinil tak formou, jež na jedné straně šokuje svým bezostyšným naturalismem, ale na straně druhé tak činí jen v náznacích, vlastní krvavé scény, ve kterých jsou kladivem trhány zuby či si hlavní hrdina si nůžkami ustřihne jazyk, jsou ponechány (s výjimkou pojídání živé chobotnice) jen na fantazii diváka.
15. Prosinec 2008
Přesahy ‘05

Přesahy ‘05

Je-li Studio Marta velkou divadelní nadějí do budoucna, ve které dobré divadlo u nás jen tak nevyhyne, tak přesný opak lze uvést v kontextu studentských prací, jak je alespoň prezentovala filmová sekce festivalu Přesahy ‘05, na které se drtivá většina i amatérských snímků vyznačovala technickou kvalitou, o níž by si ještě před několika lety mohl nechat zdát i špičkový filmový štáb. Avšak ruku v ruce s důrazem na technickou stránku zde chybí jakákoliv umělecká složka s podtextem, sdělením či významem, což nejlépe ilustrují filmy absolventa Filmové školy Zlín, Libora Alexy, Fanoušek a Káva, ani zrnko pravdy, kterým krom předeslaného precizního zpracování dominuje údernost a heslovitost a là nostalgické vzpomínka na socialistické výchovné filmy, které ostatně paroduje.
Něžný barbar

Něžný barbar

Převést krásu Hrabalových poetických textů, založených nikoliv na ději či objevování ale na obrazech s hledáním doposud opomíjené krásy, do filmové podoby, je takřka nereálný úkol a jediný, kdo se ho zhostil, aniž by ztratil původní „pábitelský“ náboj, je Jiří Menzel, snad také proto, že na scénáři vždy spolupracoval s Bohumilem Hrabalem.
Jim Jarmusch: Mimo zákon

Jim Jarmusch: Mimo zákon

Jim Jarmusch je nejen kultovním filmovým tvůrcem, ale i důkazem toho, že americká filmová produkce není synonymem pro Hollywood, ba naopak dokáže točit filmy těch nejvyšších kvalit, což platí právě i pro druhý Jarmuschův počin Mimo zákon, který lze charakterizovat jako filmovou zkratku, ve které je vynecháno vše nepodstatné, co si stejně divák sám odvodí, v kombinaci s dlouhými záběry kamery a všudypřítomným humorem pramenícím z absurdnosti hlavních hrdinů.
14. Prosinec 2008
Emir Kusturica: Život je zázrak

Emir Kusturica: Život je zázrak

V jednotlivých částech, vzhledem k obrovskému úspěchu Černé kočky a bílého kocoura, velmi očekávaného filmu Život je zázrak postupuje Emir Kusturica přesně dle osvědčeného scénáře, který jej v minulých filmech zařadil mezi nejlepší a nejkultovnější režiséry současnosti. Ale takto poskládaný celek s ambicemi stát se kasovým trhákem, kdy Kusturica vzal nejosvědčenější náměty ze všech svých předešlých filmů, Černé kočky a bílého kocoura obzvláště, nejen nemá šťávu a děj, ale především příšerně nudí, protože film nemá, krom 100× zopakovaných klišé, co říci.
12. Prosinec 2008
Zkouška orchestru

Zkouška orchestru

Federico Fellini se ve svém studiovém filmu Zkouška orchestru pokusil o další krok k vytvoření „nadrealistického“ filmu. Fellini tentokrát zvolil formu natáčení televizního dokumentu snímající běžnou zkoušku symfonického orchestru, kde se neviditelný tazatel (ztvárněný hlasem samotného Felliniho) dotazuje hudebníků na jejich vztah ke svým nástrojům, kolegům, ale i hudbě jako takové a jako zdánlivě vedlejší efekt, se v odpovědích hudebníků počínají rozplétat mnohem hlubší souvislosti, vzájemná rivalita, antipatie a zejména celoorchestrální nenávist k dirigentu, jež je zejména v očích přítomného zástupce odborů, označován za diktátora, kterého je nutné zkrotit.
Volker Schlöndorff: Plechový bubínek

Volker Schlöndorff: Plechový bubínek

Na film Plechový bubínek se dá pohlížet jako na slabý vývar své geniální nezfilmovatelné předlohy nebo též jako na nejlepší film všech dob ověnčený řadou filmových ocenění včetně Zlaté palmy z Cannes či Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Jisté ale je, že se Plechový bubínek vryje svému diváku hluboko pod kůži.
Lucie Sunková: Pelargónie

Lucie Sunková: Pelargónie

Velmi zdařile dopadl filmově-výtvarný experiment absolventky FAMU Lucie Sunkové v podobě melancholické balady na námět povídky Jiřího Suchého, jež velmi náročnou technikou malby olejovými barvami na skle odvíjí teskné vzpomínky bývalé společnice-prostitutky z baru Pygmalion, která se zamilovala do jednoho z večerních hostů, krátce s ním vyzkoušela útrapy všedního života v domku za městem se skleníky plných pelargónií.
10. Prosinec 2008
Miloš Forman: Taking Off

Miloš Forman: Taking Off

Šedesátá a počátek sedmdesátých let byla v USA ve znamení mladé generace, jež hledala alternativy ke spotřebnímu a prázdnému životu svých rodičů, řada mladých beze slova opustila své domovy a začala žít v souladu se svými novými vzory a ideály, ke kterým nepochybně patřily i drogy, zatímco rodiče zůstávali zmatení, opuštění, bez poslední špetky náznaku smyslu a v nahé prázdnotě.
10. Prosinec 2008
Vojtěch, řečený sirotek

Vojtěch, řečený sirotek

Vojtěch, řečený sirotek jako by zapomněl na rok svého vzniku a vrátil se po časové ose o dvacet zpět, do zlatého období české kinematografie, ke které se zcela nepokrytě hlásí. A to nikoliv jen použitím černobílého širokoúhlého filmu, ale zejména svou nejniternější koncepcí, kdy se film odvíjí rovnou ve třech rovinách: první, a tou nejviditelnější, je smutný baladický příběh Vojtěcha, jenž se nechtěl zařadit ani přistoupit na falešnou hru svých sousedů, druhou je psychologická rovina příběhu, kdy je divák do detailů Vojtěchova příběhu ale i jeho nitra zasvěcován jen velmi postupně a celou řadu skutečností si musí odvodit sám, třetí a nejkrásnější je pak rovina ve skrze filmová - skvělá práce kamery, dlouhé záběry na zešeřelou krajinu, noční svit odrážející se na rozčeřené hladině rybníka, ale i dokonalé fotografické přechody světla a stínu s podrobnými detaily Vojtěchova těla. To vše dává vzpomenout na práci mistrovského Františka Vláčila, a z Vojtěcha by činilo nejlepší český film za posledních 15 let, nebýt nešťastné doby svého vzniku, kdy téměř bez povšimnutí prošel kiny a na dlouhá léta zcela upadl v zapomnění.
10. Prosinec 2008

Film je součástí cyklu Projekt 100 2005

Metropolis - falešná Marie

Metropolis - falešná Marie

Metropolis je bezpochyby nejvýznamnějším filmem z kategorie sci-fi všech dob, avšak jak už to u přelomových filmů bývá, v době svého vzniku, tedy v roce 1927, se setkal s naprostým nepochopením na straně diváků i kritiky tak, že v honbě za vrácením alespoň části z nebývalých nákladů ve
10. Prosinec 2008
Otec na služební cestě

Otec na služební cestě

V pořadí Kusturicův druhý celovečerní film Otec na služební cestě z roku 1985 není pozoruhodný jen pro mnohá festivalová ověnčení, kterých se tento filmový kus z tehdejšího socialistického bloku, jež očima dítěte zaznamenává absurditu života a společnosti v komunistickém režimu, dočkal, ale pro českého diváka je zajímavý i jasnou návazností na český film vrcholných 60. let, kterým se Kusturica jako absolvent FAMU nechával inspirovat tak, že námět vycházející z atmosféry strachu a zbabělosti 50. let v nás probouzí mnohé, co bychom raději zapomněli.
Kim Ki-duk: Luk

Kim Ki-duk: Luk

Kim Ki-duk se do našich kin dostal díky velkému mezinárodnímu ohlasu, ale i uvedení na Karlovarskému festivalu, až filmem Ostrov v roce 2001, nicméně svým originálním pojetím, jež snoubí nadání pro poetično s naturalismem a velmi často i brutalitou, absencí filmových triků, dlouhými záběry kamery, ale i přímou opozicí vůči současnému trendu světové kinematografie se zjednodušováním, klipovým střihem a maximalistickou sázkou na počítačové efekty, si u nás našel poměrně početné řady diváků tak, že jeho snímek z loňského roku Luk, u nás již tradičně premiérově uvedený na festivalu v Karlových Varech, byl očekáván s napětím i zvědavostí, kam až nás Kim Ki-duk dokáže se svou typickou emocionální manipulací, ale i dalším překročením mnoha tabu, posunout.