V noci jsem snil, že jsem motýlem

Bylo by nošením dříví do lesa opakovat nekonečné litanie o katastrofální úrovni současného českého filmu, jenž nelze nazvat jinak než krizí. Zvlášť, podíváme-li se kamkoliv i do těch donedávna filmu zcela zapovězeným zemím, kde dnes vzniká kinematografie té nejvyšší úrovně, jež sebou navíc přináší doposud zcela netušené podněty a umělecké rozměry.

Je-li Studio Marta velkou divadelní nadějí do budoucna, ve které dobré divadlo u nás jen tak nevyhyne, tak přesný opak lze uvést v kontextu studentských prací, jak je alespoň prezentovala filmová sekce festivalu Přesahy ‘05, na které se drtivá většina i amatérských snímků vyznačovala technickou kvalitou, o níž by si ještě před několika lety mohl nechat zdát i špičkový filmový štáb. Avšak ruku v ruce s důrazem na technickou stránku zde chybí jakákoliv umělecká složka s podtextem, sdělením či významem, což nejlépe ilustrují filmy absolventa Filmové školy Zlín, Libora Alexy, Fanoušek a Káva, ani zrnko pravdy, kterým krom předeslaného precizního zpracování dominuje údernost a heslovitost a là nostalgické vzpomínka na socialistické výchovné filmy, které ostatně paroduje.

Jim Jarmusch je nejen kultovním filmovým tvůrcem, ale i důkazem toho, že americká filmová produkce není synonymem pro Hollywood, ba naopak dokáže točit filmy těch nejvyšších kvalit, což platí právě i pro druhý Jarmuschův počin Mimo zákon, který lze charakterizovat jako filmovou zkratku, ve které je vynecháno vše nepodstatné, co si stejně divák sám odvodí, v kombinaci s dlouhými záběry kamery a všudypřítomným humorem pramenícím z absurdnosti hlavních hrdinů.

Federico Fellini se ve svém studiovém filmu Zkouška orchestru pokusil o další krok k vytvoření „nadrealistického“ filmu. Fellini tentokrát zvolil formu natáčení televizního dokumentu snímající běžnou zkoušku symfonického orchestru, kde se neviditelný tazatel (ztvárněný hlasem samotného Felliniho) dotazuje hudebníků na jejich vztah ke svým nástrojům, kolegům, ale i hudbě jako takové a jako zdánlivě vedlejší efekt, se v odpovědích hudebníků počínají rozplétat mnohem hlubší souvislosti, vzájemná rivalita, antipatie a zejména celoorchestrální nenávist k dirigentu, jež je zejména v očích přítomného zástupce odborů, označován za diktátora, kterého je nutné zkrotit.

Velmi zdařile dopadl filmově-výtvarný experiment absolventky FAMU Lucie Sunkové v podobě melancholické balady na námět povídky Jiřího Suchého, jež velmi náročnou technikou malby olejovými barvami na skle odvíjí teskné vzpomínky bývalé společnice-prostitutky z baru Pygmalion, která se zamilovala do jednoho z večerních hostů, krátce s ním vyzkoušela útrapy všedního života v domku za městem se skleníky plných pelargónií.

Vojtěch, řečený sirotek jako by zapomněl na rok svého vzniku a vrátil se po časové ose o dvacet zpět, do zlatého období české kinematografie, ke které se zcela nepokrytě hlásí. A to nikoliv jen použitím černobílého širokoúhlého filmu, ale zejména svou nejniternější koncepcí, kdy se film odvíjí rovnou ve třech rovinách: první, a tou nejviditelnější, je smutný baladický příběh Vojtěcha, jenž se nechtěl zařadit ani přistoupit na falešnou hru svých sousedů, druhou je psychologická rovina příběhu, kdy je divák do detailů Vojtěchova příběhu ale i jeho nitra zasvěcován jen velmi postupně a celou řadu skutečností si musí odvodit sám, třetí a nejkrásnější je pak rovina ve skrze filmová - skvělá práce kamery, dlouhé záběry na zešeřelou krajinu, noční svit odrážející se na rozčeřené hladině rybníka, ale i dokonalé fotografické přechody světla a stínu s podrobnými detaily Vojtěchova těla. To vše dává vzpomenout na práci mistrovského Františka Vláčila, a z Vojtěcha by činilo nejlepší český film za posledních 15 let, nebýt nešťastné doby svého vzniku, kdy téměř bez povšimnutí prošel kiny a na dlouhá léta zcela upadl v zapomnění.

V pořadí Kusturicův druhý celovečerní film Otec na služební cestě z roku 1985 není pozoruhodný jen pro mnohá festivalová ověnčení, kterých se tento filmový kus z tehdejšího socialistického bloku, jež očima dítěte zaznamenává absurditu života a společnosti v komunistickém režimu, dočkal, ale pro českého diváka je zajímavý i jasnou návazností na český film vrcholných 60. let, kterým se Kusturica jako absolvent FAMU nechával inspirovat tak, že námět vycházející z atmosféry strachu a zbabělosti 50. let v nás probouzí mnohé, co bychom raději zapomněli.