V noci jsem snil, že jsem motýlem

Výchozí zápletka snímku Françoise Ozona Pod pískem vychází z režisérova zážitku z dětství, který sám komentuje: „Při natáčení tohoto snímku jsem byl inspirován událostí, která se stala, když jsem byl malý. Byl jsem na pláži s rodiči, často jsme tam viděli postarší manželský pár. Jednoho dne se šel muž koupat a už nikdy se nevrátil. Helikoptéry ho všude hledaly a nikdo se pak již nechtěl jít koupat, často jsem myslel na tu ženu, jak se vrací sama do svého domova, pouze s manželovými věcmi, a ptal jsem se sám sebe, co se dále odehrávalo. Existovalo pro mne mnoho možností toho, co se stalo - manžel se mohl utopit, nebo dokonce utéct.“

Osudy ztraceného dramatu Antona Pavloviče Čechova, jenž bývá vzhledem k absenci názvu uváděn pod nejrůznějšími jmény à la Platonov, Hra bez názvu nebo Bez otce, by vydaly na samostatnou divadelní hru. - Čechov drama napsal pravděpodobně někdy v průběhu let 1877 až 1878, v době kdy ještě ani nedokončil gymnázium, ba jako autor doposud stvořil jen několik drobných humoristických textů. Drama Platonov bylo v tomto ohledu jednoznačným krokem na zcela neznámou půdu a to ať již v kontextu dosavadního Čechovova díla velmi drobného povídkového charakteru, tak v kontextu světových dějin dramatu, které Čechov předběhl hned o několik desetiletí. Anton svůj „studentský výtvor“ (který dnes můžeme směle zařadit mezi to nejlepší, co bylo kdy napsáno) nejprve poslal svému bratrovi Alexandrovi a to pravděpodobně na jaře či v létě roku 1978. Ten však tento realistický ba až naturalistický text, jenž možná jako nejlepší text vůbec velmi věrně zachycuje ducha a atmosféru oné doby, jednoznačně odmítl jako falešnou přetvářku. Ze vzpomínek Antonova mladšího bratra Michaila, jenž pořídil dvě kopie textu pro carskou cenzuru, však víme, že se Anton přesto pokusil text nabídnout populární herečce oné doby Marii Nikolajevně Jermilovové, která jej však přirozeně, pravděpodobně bez čtení, odmítla. Anton poté ony dvě kopie roztrhal a text na čtyřicet let upadl v zapomnění a to až do roku 1923, kdy byl objeven původní originál, ale bez titulní strany, kde byl uveden název dramatu.

Film Kurz negativního myšlení z roku 2006 je prvním a zatím i posledním snímkem norského režiséra Bårda Breiena. Snímek úspěšně obešel řadu světových filmových festivalů, ale s volnou parafrází Mozartova výroku „Mí Pražané mi rozumějí“ lze alespoň dle oficiálních filmových ocenění konstatovat, že tento film byl mnohem vřeleji přijat v České republice, kde získal ocenění za nejlepší režii na 42. MFF v Karlových Varech a také výroční cenu Český lev za nejlepší zahraniční film roku, než v Breienově domovském Norsku. Můžeme ale jen spekulovat, zda je to proto, že Breienův černočerný humor je nám bližší než Norům anebo prostě v české kinematografii podobný žánr, který by dokázal si velmi vtipně a přitom chytře utahovat z nejvážnějších témat, zoufale chybí.

Satirická komedie Václava Havla Žebrácká opera vznikla v roce 1972, ale pomineme-li před policií utajené představení, jež v roce 1975 uskutečnilo Divadlo na tahu v režii Andreje Krobota - konkrétně 1. listopadu 1975 v hospodě U Čelikovských v Horních Počernicích, kdy se StB o představení dověděla až šest dnů poté - měla hra svou oficiální premiéru až v červnu roku 1990, kdy ji v režii Jiřího Menzela uvedl Čihoherní klub. A právě Jiří Menzel se o rok později chopil i režie filmové verze, jež z této veleúspěšné divadelní inscenace - byla na repertoáru divadla mezi 14. červnem 1990 a 13.&květnem 1994 a dosáhla 180 repríz - do velké míry čerpá a sdílí s ní i řadu herců: