V noci jsem snil, že jsem motýlem

František Vláčil je neodbytně spjat se svým nejslavnějším filmem Markéta Lazarová a všechny jeho pozdější filmy jsou s Markétou také srovnávány. A nejinak je tomu u jednoho z jeho vůbec posledních snímků Stín kapradiny na námět novely Josefa Čapka, jež byla dle Vláčilových vlastních slov vedle Markéty Lazarové jeho vůbec nejoblíbenější literární dílo. Scénář k filmu Vláčil napsal již v roce 1972 a to zejména ve spolupráci s Vladimírem Körnerem, se kterým spolupracoval například již na scénáři pro film Údolí včel, ale na samotnou realizaci musel Vláčil čekat dlouhých třináct let.

Režisér Jaroslav Mach debutoval v roce 1952 a to režií socialistické budovatelské agitky z pera „filmového milovníka“ Oldřicha Nového Slovo dělá ženu z roku 1952. A žánru laciných agitek zůstal věrný prakticky až do roku 1961, kdy socialistická propaganda od tohoto žánru de facto upustila, protože byl směšný již i pro ty nejhloupější diváky. Poté po několika intermezzech v podobě pohádek, krátko a středometrážních filmů a dokumentů v roce 1966 realizoval svůj vlastní detektivní scénář Nahá pastýřka. A protože byl film divácky úspěšný, realizoval v následujících letech ještě několik filmů, opět na základě vlastního scénáře, ze kterých do dnešního dne přežila jen hořká komedie Klec pro dva z roku 1967 a to ještě jen proto, že si v něm hlavní a pro roli zahrál Vladimír Menšík.

Rakouský spisovatel Stefan Zweig patřil v době svého vrcholného tvůrčího období ve 20. a 30. letech, kdy světu vládl Sigmund Freud a psychoanalýza, jež mu byly velkou inspirací, mezi vůbec nejznámější a nejvydávanější spisovatele. Dnešní čtenář jej ale bude znát zejména prostřednictvím dvou knih a to sbírky povídek Amok z roku 1922 a románu Netrpělivost srdce z roku 1939.

V roce 2010 velkofilm Juraje Herze Habermannův mlýn, v roce 2011 potom další velkolepě pojatý film Lidice, tentokrát v režii Petra Nikolaeva - krom nabubřelé pompéznosti, která zdaleka neodpovídala skutečným kvalitám a to počínaje scénářem a konče patetickými hereckými výkony, oba snímky též spojuje obdobné téma vzdáleně založené na skutečných historických událostech. - V Lidicích bylo za velmi známých okolností v červnu roku 1942 zavražděno 173 mužů, ženy byly odvlečeny do koncentračních táborů, děti poslány na německou převýchovu a samotná vesnice byla srovnána se zemí. To vše jako akt pomsty za atentát na Reinharda Heydricha. V Bludově, kde se odehrával skutečný příběh Habermannova mlýna, bylo zase v dubnu roku 1945 postříleno 23 nevinných rukojmí jako akt pomsty i výstraha za spolupráci českých bludovských obyvatel s partizány. Snímek Lidice byl produkován českými producenty a vyznění filmu je celkem jednoznačné v podobě Čechů jakožto hrdinů i obětí krvežíznivých Němců. Habermannův mlýn byl zase z větší části financován prostředky německých a rakouských koproducentů, jeho vyznění se pak nese v rovině hodného Němce - Habermanna, jenž po celou válku s Čechy kamarádil a obětoval velkou část rodinného majetku, aby Čechy zachránil, a zlých Čechů, kteří jej po válce lynčují a drancují jeho majetek. Dlužno říci, že film Habermannův mlýn si na rozdíl od Lidic příliš nehrál na rekonstrukci historických událostí a použitý příběh je s výjimkou jména Habermann naprostou fikcí z pera druhořadého českého spisovatele Josefa Urbana a druhořadého německého televizního scénáristy Wolfganga Limmera.