„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Červenec 2013

Publikumsbeschimpfung, 1966

„vy chataři, vy Češi, vy špinaví cikáni, vy čumilové, vy Mongolové, vy hovada…“
Peter Handke: Spílání publiku

Peter Handke: Spílání publiku

8. června 1966 byla v rámci akce zvané Týden experimentálního divadla ve frankfurtském divadle Theater am Turm uvedena hra začínajícího autora Petera Handkeho Spílání publiku, jež krom předpokládané provokace s následným pobouřením veřejnosti znamenala i jeden z revolučních okamžiků v dějinách moderního divadla. - Spílání publiku nebyla zdaleka první divadelní provokace, kdy již ve 20. letech 20. století probíhaly dadaistické divadelní performance, kdy se například zhasl divadelní sál a namísto divadelního představení herci házeli mezi překvapené diváky kuličky, či již v roce 1948 Eugène Ionesco napsal surrealistickou antihru s parodováním textu z učebnice angličtiny Plešatá zpěvačka. Handke však oproti všem podobným pokusům přinesl novou koncepci v tom, že jeho hra, či snad lépe antihra, se neobrací k diváku s jakýmkoliv sdělením a herci mají „zakázáno“ hrát - Handke proto herce nenazývá herci ale spíkry, či v českém překladu mluvčími.
04. Červenec 2013
Tennessee Williams

Tennessee Williams

Divadelní hry:

  1. Candles to the Sun, 1936
  2. Spring Storm, 1937
  3. Me Vaysha, 1937
  4. Fugitive Kind, 1937
  5. Not About Nightingales, 1938
  6. I Rise in Flame, Cried the Phoenix, 1941
  7. Skleněný zvěřinec (The Glass Menagerie), 1944
Tennessee Williams: Kočka na rozpálené plechové střeše

Tennessee Williams: Kočka na rozpálené plechové střeše

Cat on a Hot Tin Roof, 1954

Kočka na rozpálené plechové střeše z roku 1954 patří vedle Skleněného zvěřince (1944) a Tramvaje do stanice Touha (1947) a Sestupu Orfeova (1957) mezi čtveřici nejlepších a dodnes nejhranějších her amerického dramatika Tennesseeho Williamse, jenž byl za tuto hru podruhé oceněn nejvýznamnějším americkým literárním oceněním a to Pulitzerovou cenou.
Tennessee Williams: Tramvaj do stanice Touha

Tennessee Williams: Tramvaj do stanice Touha

A Streetcar Named Desire, 1947

Americký dramatik Tennessee Williams své nejlepší divadelní hry postavil na motivech, které čerpal z vlastního života, obzvláště pak mládí, které prožil v jižanském státě Mississippi. - V jeho díle, jež čítá na čtyřicet dramat, dalších sedmdesát jednoaktovek a dále jednoho románu a několika sbírek povídek a básní, je klíčové zejména jeho tvůrčí období mezi polovinou 40. a polovinou let 50., kdy napsal své nejcennější a dodnes velmi často inscenovaná dramata Skleněný zvěřinec (1944) a Tramvaj do stanice Touha (1947) Kočka na rozpálené plechové střeše (1954) a Sestup Orfeův (1957). - Ve všech těchto hrách mají klíčový význam jižanské prostředí a kulturní reálie, zakázaná témata alkoholu a homosexuality či psychologicky velmi propracované postavy inspirovaných skutečnými vzory z okruhu Williamsovy rodiny.
Gabriel García Márquez: Zpověď trosečníka

Gabriel García Márquez: Zpověď trosečníka

Relato de un náufrago, 1955 (1970)

Gabriel García Márquez, dnes světoznámý spisovatel a nejlepší autor v žánru magického realismu, začínal svou tvůrčí dráhu jako novinář - a to již od svých prvopočátků, kdy studoval práva na Národní univerzitě v Bogotě, tak i v pozdějším období, kdy i po své nucené emigraci do Evropy, spolupracoval jako zahraniční korespondent. Pro vznik knihy Zpověď trosečníka je ale rozhodující období mezi roky 1954 a 1955, ve kterém Márquez pracoval v redakci nezávislého deníku El Espectador, v němž se věnoval zejména filmovým kritikám. Na podzim roku 1955 však redakci navštíví tou dobou kolumbijský národní hrdina Luis Alejandro Velasco, jenž jako jediný z několika námořníků přežil deset dnů na širém moři poté, co jej a jeho druhy smetla bouře z platby torpédoborce Caldas, s tím, že deníku prodá svůj příběh.
Nathanael West: Přítelkyně osamělých srdcí

Nathanael West: Přítelkyně osamělých srdcí

Miss Lonelyhearts, 1933

Nathanael West, rodným jménem Nathan von Wallenstein Weinstein, vydal za svého velmi krátkého života - zahynul ve svých třiceti sedmi letech při autonehodě, když spěchal na pohřeb svého velkého přítele Francise Scotta Fitzgeralda, jenž zemřel o den dříve - čtyři novely, které však nevzbudily žádný ohlas a zapadly do zapomnění až do doby, než byl Nathanael West znovuobjeven v 50. letech.
Li Yiyun: Ubožáci

Li Yiyun: Ubožáci

The Vagrants, 2009

Yiyun Li (neboli čínsky 李翊雲) se narodila, vystudovala a až do roku 1996 žila v Pekingu a teprve po absolvování bakalářského studia na Pekingské univerzitě vystudovala i magisterské studium na univerzitě v americké Iowě. Zde během studia imunologie chodila i na kurzy tvůrčího psaní, aby dle vlastních slov našla rozptýlené podobné tomu, jako když se ženy přihlásí na jógu. A již sedm let pro příjezdu do USA získala za esej What Has That to Do With Me? hlavní cenu od The Gettysburg Review. V roce 2007, tehdy jako pětatřicetiletá, vydala svou první knihu a to sbírku povídek Tisíc let vroucích modliteb, které již předtím otiskovala v prestižních magazínech à la The New Yorker, The Paris Review a Zoetrope. - Za tuto knihu Li získala celou řadu literární cen, mimo jiné například Mezinárodní cenu Franka O’Connora za nejlepší povídku, cenu a PENu a Hemingwayovy nadace, cenu deníku Guardian za nejlepší debutovou knihu či Literární cenu nadace Whiting. O další dva roky později, v roce 2009, pak vydala svůj první román Ubožáci, jenž byl v roce následujícím přeložen i do češtiny, a který opět získal mnohá prestižní mezinárodní ocenění, ale zejména bývá označován za jeden z nejlepších čínských románů, které byly napsány po revolučním roce 1948. V roce 2010 Li vydala zatím svůj poslední román Zlatá chlapec, Smaragdová dívka, který jako jediný z jejích knih, nebyl zatím vydán i v češtině.
Cédric Kahn: Lítost

Cédric Kahn: Lítost

Autorský snímek Lítost, z roku 2009, francouzského režiséra Cédrica Kahna je ve většině recenzí a kritik srovnáván a odsuzován pro svou příliš zřejmou inspiraci ve filmu Kahnova slavnějšího kolegy Francoise Truffauta Žena od vedle z roku 1981. Tato inspirace je sice nepochybná a sám Kahn svou Lítost charakterizuje jako poctu Truffautovi, přesto Lítost nelze jednoduše odsoudit jako pouhou předělávku, protože vyjma základního leitmotivu v setkání někdejších milenců po patnácti letech, Kahn Lítost napsal a natočil ve zcela jiném vyznění. - U Truffauta je základní charakteristikou Ženy od vedle destruktivní a vražedná vášeň, u Kahna hlavní postavy své city neustále přehodnocují, bojují s nimi a zejména je mezi oběma milenci obrovská propast, která jim nikdy nedovolí své vášni nadobro propadnout. - Zatímco kdysi talentovaný architekt Mathieu přistupuje k ženám s kombinací machismu a cynismu, jím kdysi odvržená milenka bojuje s kombinací lásky a nedůvěry v Mathieua.
25. Červenec 2013
Jitka Rudolfová: Zoufalci

Jitka Rudolfová: Zoufalci

Linda, Radim, Tonda, Otakar, Dagmara a Silvie jsou kamarádi, čerství třicátníci, pocházejí z Jablonce ale přestěhovali se do Prahy a dohromady je pojí životní stav zoufalství, kdy oproti všeobecným předpokladům nejen nejsou na vrcholu svých sil, ale ani nemají rodinu, nebudují si kariéru či hmotné statky. A proto se rozhodnou vše změnit a odstěhují se společně na statek za město, kde chtějí žít jinak. - Tolik premisa k vynikající černé komedii Jitky Rudolfové Zoufalci, jež byla původně napsána jako absolventský film FAMU, ale pro své vynikající filmové kvality s potenciálem stát se kultovní generační výpovědí dnešních třicátníků, byla produkována i pro kinodistribuci.
Dušan Klein: Svatba na bitevním poli

Dušan Klein: Svatba na bitevním poli

Dušan Klein, jenž „vyniká“ zejména jako režisér nenáročných televizních seriálů, ale v roce 2008 po delší odmlce vstoupil na plátna kin, kdy natočil velmi lidovou komedii Svatba na bitevním poli, jež se svým námětem snažila navázat na sérii vesnických komedií Zdeňka Trošky Slunce, Seno ..., ale za svým vzorem Troškou, jenž bývá ať již právem či neprávem často pokládán za synonym nevkusu, zaostal o několik světelných let a to ve všech kategoriích, co do humorné stránky pak zejména.