V noci jsem snil, že jsem motýlem

Poetický film Karla Kachyni Lásky mezi kapkami deště je nostalgickou reminiscencí na období První republiky. Děj je umístěn do dělnického Žižkova s kulisami pavlačového domu, žižkovských továren, ale i typicky žižkovských pajzlů. Film se vyznačuje realistickou atmosférou, ale leitmotiv příběhu je skryt v podobenství Adama a Evy a jejich vyhnání z ráje - mladí milenci Kajda a Pája mohou libovolně docházet do nádherné zahrady sececní vily, mohou jíst ovoce ze všech stromů, ale nesmí sníst ani zrníčko hroznového vína. - Ale Páju svede Kajdův starší bratr Pepan, Pája utrhne hrozny a je tak navěky vyhnána nejen z rajské zahrady, ale symbolicky tak končí i její první platonická láska ještě téhož věčera ji Pepan svede v hodinovém hotelu a krátce poté je i otcem vyhozena z domu.

Ihned pro premiéře se na v pořadí třetí autorský snímek Tomáše Řehořka, Czech Made Man, snesla negativní vlna kritiky tak, že by se mohlo zdá, že světlo světa spatřil nejhorší film za posledních X let. - Ale již při letmém ohlédnutí se do minulého roku, kdy krom několika dokumentů à la Katka, Český mír, Nesvatbov či Vše pro dobro světa a Nošovic, vznikl jediný snímek nadčasových kvalit - a to Pouta Radima Špačka.

Již samotný fakt, že Václav Havel nejen svolil k natáčení a ale dokonce se i sám chopil režie filmu na motivy své poslední hry Odcházení, na mne zapůsobil jako ne příliš dobrý nápad - původní hra, která se nese jak v jeho typické limii absurdního humoru, jež vychází z díla Eugèna Ionesca a je obohacena o rovinu politické satiry, a jednak svůj motiv zcela otevřeně čerpá ve Višňovém sadu Antona Pavlova Čechova, není určena pro masové publikum. Ba naopak, je určena pro čistě „havlovské“ publikum, pro které je Václav Havel více než bývalým politikem a dramatikem, tedy pro publikum, pro které je Havel buď symbolem etických zásad a morálky nebo jen prostě starých časů a je tedy ochotné mu odpustit i samotný fakt, že měl možná raději zůstat v politickém důchodu. - Když pomineme vlnu, které se v českých ale i v některých světových divadlech zvedla poté, co Havel Odcházení vydal, zmizel Havel již krátce po počáteční euforii v roce 1989 na dlouhá léta z repertoáru jak českých tak světových divadel, protože jeho hry prostě ztratily náboj po pádu komunismu svůj původní náboj. Ne, že by se snad přežily, to právě naopak, Havlovy hry budou jistě ještě za sto let uváděny jako jeden z nejvýmluvnějších artefaktů absurdity jedné etapy světové historie, ale Havla prostě zastihl syndrom klasika, o jehož díle již bylo řečeno vše podstatné, je vyučován ve škole, ale současně neuplynulo dost času na to, aby v něm bylo možné hledat nové souvisloti, či nadčasové parafráze.

Rok 2004 byl v české kinematografii rokem relativně plodným, protože se v něm zrodila hned dvojice snímků, které lze krom původnosti a precizního zpracování označit za snímky s nadčasovým sdělením - Mistři Marka Najbrta a Vaterland - Lovecký deník Davida Jařaba. Asi není náhodou že tyto pro český film zcela zásadní snímky byly pro oba režiséry filmovým debutem.

Zdeněk Svěrák je v kontextu české kultury brán mnohem výše než jako pouhý populární tvůrce, scénárista, herec, spisovatel či rozhlasový a televizní moderátor. Je pokládán za národní ikonu a jeho syn, Jan Svěrák, jednoznačně nejúspěšnější a z dlouhodobějšího měřítka i nejlepší režisér současné české kinematografie, si to velmi dobře uvědomuje. Dokument Tatínek byl tedy, jak ostatně napovídá název, pojat z pohledu syna, jenž vzhlíží ke vzoru nejen ze svého dětství či svého nastávajícího středního věku, ale i jako na tatínka českého národa, který Zdeněk Svěrák stráží již více než třicet let.

Pelíšky můžeme bez jakéhokoliv přehánění označit za divácky vůbec nejúspěšnější film posledních dvou dekád. Dialogy z tohoto filmu patří k nejcitovanějším a k nejužívanějším tak, že kdo neviděl Pelíšky jako by ani nebyl. V tomto světle je již asi nepodstatný fakt, že vtipné zápletky, na kterých je celý snímek de facto postaven, takřka bez úprav citují původní knihu Hovno hoří Petra Šabacha, který pak zase pro změnu do podoby lidového humoru převyprávěl vzpomínky z vlastního dětství.