„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Český film

01. Říjen 2011
29. Září 2011
29. Září 2011
Karel Kachyňa: Lásky mezi kapkami deště

Karel Kachyňa: Lásky mezi kapkami deště

Poetický film Karla Kachyni Lásky mezi kapkami deště je nostalgickou reminiscencí na období První republiky. Děj je umístěn do dělnického Žižkova s kulisami pavlačového domu, žižkovských továren, ale i typicky žižkovských pajzlů. Film se vyznačuje realistickou atmosférou, ale leitmotiv příběhu je skryt v podobenství Adama a Evy a jejich vyhnání z ráje - mladí milenci Kajda a Pája mohou libovolně docházet do nádherné zahrady sececní vily, mohou jíst ovoce ze všech stromů, ale nesmí sníst ani zrníčko hroznového vína. - Ale Páju svede Kajdův starší bratr Pepan, Pája utrhne hrozny a je tak navěky vyhnána nejen z rajské zahrady, ale symbolicky tak končí i její první platonická láska ještě téhož věčera ji Pepan svede v hodinovém hotelu a krátce poté je i otcem vyhozena z domu.
Smrt si říká Engelchen

Smrt si říká Engelchen

Režijně-scénáristická dvojice, slovenský Ján Kadár a český Elmar Klos, natočila ve svém tvůrčím období mezi léty 1952 až 1969, kdy Ján Kadár emigroval do USA, celkem 8 filmů různorodé kvality. - Tím jednoznačně nejlepším byl snímek Obchod na korze z roku 1965, který byl v roce následujícím oceněn americkým Oscarem za nejlepší cizojazyčný film. Dalšími dvěma snímky, které odolaly zubu času a jsou oblíbené i současným filmovým publikem, je to provařená lidová komedie Hudba z Marsu z roku 1955 a dále snímek na motivy stejnojmenného románu Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen z roku 1963, který bývá zařazován mezi snímky československé nové vlny.
Czech Made Man

Czech Made Man

Ihned pro premiéře se na v pořadí třetí autorský snímek Tomáše Řehořka, Czech Made Man, snesla negativní vlna kritiky tak, že by se mohlo zdá, že světlo světa spatřil nejhorší film za posledních X let. - Ale již při letmém ohlédnutí se do minulého roku, kdy krom několika dokumentů à la Katka, Český mír, Nesvatbov či Vše pro dobro světa a Nošovic, vznikl jediný snímek nadčasových kvalit - a to Pouta Radima Špačka.
Alice Nellis: Mamas & Papas

Alice Nellis: Mamas & Papas

Česká kinematografie již minimálně dekádu hledá filmovou tvůrkyni, jež by pomohla zaplnit propast, která vznikla po odchodu nepřekonatelné Věry Chytilové do uměleckého důchodu. Filmových tvůrkyň se sice za poslední dvě desetiletí etablovala celá řada, avšak žádná z nich nevyprodukovala snímek, jež by dokázal obstát i před tím nejnesmiřitelnějším kritikem - před časovým odstupem, který nemilosrdně dělí zrno od plev. A tak jako nejnadějnější se jevila tvorba Alice Nellis, kdy zvláště její první dva autorské snímky, Ene Bene (2000) a Výlet (2002), vzbudily své času značný rozruch v jinak malém českém smrdutém rybníčku, který dlouhodobě nedokázal přinést nové téma.
Václav Havel: Odcházení

Václav Havel: Odcházení

Již samotný fakt, že Václav Havel nejen svolil k natáčení a ale dokonce se i sám chopil režie filmu na motivy své poslední hry Odcházení, na mne zapůsobil jako ne příliš dobrý nápad - původní hra, která se nese jak v jeho typické limii absurdního humoru, jež vychází z díla Eugèna Ionesca a je obohacena o rovinu politické satiry, a jednak svůj motiv zcela otevřeně čerpá ve Višňovém sadu Antona Pavlova Čechova, není určena pro masové publikum. Ba naopak, je určena pro čistě „havlovské“ publikum, pro které je Václav Havel více než bývalým politikem a dramatikem, tedy pro publikum, pro které je Havel buď symbolem etických zásad a morálky nebo jen prostě starých časů a je tedy ochotné mu odpustit i samotný fakt, že měl možná raději zůstat v politickém důchodu. - Když pomineme vlnu, které se v českých ale i v některých světových divadlech zvedla poté, co Havel Odcházení vydal, zmizel Havel již krátce po počáteční euforii v roce 1989 na dlouhá léta z repertoáru jak českých tak světových divadel, protože jeho hry prostě ztratily náboj po pádu komunismu svůj původní náboj. Ne, že by se snad přežily, to právě naopak, Havlovy hry budou jistě ještě za sto let uváděny jako jeden z nejvýmluvnějších artefaktů absurdity jedné etapy světové historie, ale Havla prostě zastihl syndrom klasika, o jehož díle již bylo řečeno vše podstatné, je vyučován ve škole, ale současně neuplynulo dost času na to, aby v něm bylo možné hledat nové souvisloti, či nadčasové parafráze.
Bastardi

Bastardi

Po shlédnutí autorského snímku amatérského tvůrce Tomáše Magnuska Bastardi se mi vytanula parafráze známého divadelního pořekadla „není malých rolí, ale malých herců“, a to, že není špatných filmů, ale jen filmů, co příliš tlačí na pilu.
David Jařab: Vaterland - Lovecký deník

David Jařab: Vaterland - Lovecký deník

Rok 2004 byl v české kinematografii rokem relativně plodným, protože se v něm zrodila hned dvojice snímků, které lze krom původnosti a precizního zpracování označit za snímky s nadčasovým sdělením - Mistři Marka Najbrta a Vaterland - Lovecký deník Davida Jařaba. Asi není náhodou že tyto pro český film zcela zásadní snímky byly pro oba režiséry filmovým debutem.
Kawasakiho růže

Kawasakiho růže

Na straně jedné mě můj dojem z Kawasakiho růže, zatím posledního opusu již dvacetileté spolupráce autorské dvojice Jan Hřebejk - Petr Jarchovský, nutí k tomu jej zařadit do obvyklých intencí Hřebejkovy filmografie - tedy nepříliš nápaditý příběh, marná snaha o hlubší sdělení a zejména moralizující kontext, který nejen nudí svou křečovitostí, ale i smrdí tím, že tento pokus o vážnější téma nemyslí tvůrci skutečně vážně.
Jan Svěrák: Tatínek

Jan Svěrák: Tatínek

Zdeněk Svěrák je v kontextu české kultury brán mnohem výše než jako pouhý populární tvůrce, scénárista, herec, spisovatel či rozhlasový a televizní moderátor. Je pokládán za národní ikonu a jeho syn, Jan Svěrák, jednoznačně nejúspěšnější a z dlouhodobějšího měřítka i nejlepší režisér současné české kinematografie, si to velmi dobře uvědomuje. Dokument Tatínek byl tedy, jak ostatně napovídá název, pojat z pohledu syna, jenž vzhlíží ke vzoru nejen ze svého dětství či svého nastávajícího středního věku, ale i jako na tatínka českého národa, který Zdeněk Svěrák stráží již více než třicet let.
11. Únor 2009
Helena Třeštíková: Marcela

Helena Třeštíková: Marcela

Současný český dokument je pro televizního diváka více než okrajová záležitost a tak obrovský divácký ohlas, které vzbudilo pokračování experimentálního pokusu z počátku 80. let o nastavení zrcadla soudobé mladé generaci, Manželské etudy po 20 letech, jednak vypovídá o jisté sociologické závažnosti svého tématu, ale rovněž naznačuje obrovskou oblíbenost žánru televizních seriálů a telenovel, kam svým způsobem Manželské etudy nejvíce směřují.
Jan Hřebejk: Pelíšky

Jan Hřebejk: Pelíšky

Pelíšky můžeme bez jakéhokoliv přehánění označit za divácky vůbec nejúspěšnější film posledních dvou dekád. Dialogy z tohoto filmu patří k nejcitovanějším a k nejužívanějším tak, že kdo neviděl Pelíšky jako by ani nebyl. V tomto světle je již asi nepodstatný fakt, že vtipné zápletky, na kterých je celý snímek de facto postaven, takřka bez úprav citují původní knihu Hovno hoří Petra Šabacha, který pak zase pro změnu do podoby lidového humoru převyprávěl vzpomínky z vlastního dětství.
10. Únor 2009
Tomáš Kudrna: Vládneme, nerušit

Tomáš Kudrna: Vládneme, nerušit

Na snímku Tomáše Kudrny Vládneme, nerušit je nejpozoruhodnější fakt, že tento dokument vůbec vznikl. Ba vznikl v produkci instituce České televize, kterou můžeme obviňovat snad ze všeho špatného, jen ne z investigativní žurnalistiky či snad ze snahy o objektivního a současně i kritický názor na českou politickou scénu či dokonce snad na černé období tzv. opoziční smlouvy, které je v české televizi jedním z nejvíce tabuizovaných témat.