V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jan Švankmajer je vedle režiséra Jana Němce a částečně i režisérky Věry Chytilové posledním mohykánem tak zvané Československé nové vlny, jenž nepodlehl stále silnějším komerčním tlakům a naopak si již od prvotních krátkometrážních filmů z půli 60. let udržuje vysokou kvalitativní úroveň. Ba, Jan Švankmajer dlouhodobě ční nad současnou, co do kvality zcela průměrnou, českou kinematografií tak, že jeho filmy jsou více než v České republice mnohem slavnější a známější v zahraničí.

Filmová komedie Naše bláznivá rodina je typickým nenáročným produktem pro pobavení nenáročného diváka, jehož režie se chopil stejně nenáročný Jan Valášek. A když Valášek ještě před dokončením filmu zemřel, nebylo pro Karla Kachyňu nejmenší problém na Valáškovu práci navázat a film dokončit tak, že si na konci srpna roku 1968 odbyl svou premiéru, během následujících měsíců prošel českými kinosály, aby následně upadl v naprosté zapomnění. Ale absurdní shodou okolností se tento opravdu průměrný snímek s lascivním humorem dostal na černou listinu a byl, byť jej zcela jistě nikdo nepostrádal, na dvě desetiletí zavřen do filmového trezoru. - To vše pro jméno scénáristy Jana Procházky, kdy se Naše bláznivá rodina dostala do vybrané společnosti o několik řádů kvalitnějších filmů, jako byl Kočár do Vídně a Ucho, jež se po potlačení Pražského jara a znovunastolení komunistické cenzury staly symbolem toho nejšpatnějšího, co kdy bylo v československé kinematografii natočeno. V souladu s celkovou absurdností komunistické diktatury však bylo příznačné, že zatímco jméno Jana Procházky se stalo přísně zapovězené, vrchní realizátor jeho scénářů Karel Kachyňa mohl točit, byť omezeně, dál tak, že Kachyňa v následujících letech natočil několik dalších Procházkových scénářů à la Už zase skáču přes kaluže či Páni kluci, kdy se z titulků pouze vypustilo Procházkovo jméno.

V roce 2010 velkofilm Juraje Herze Habermannův mlýn, v roce 2011 potom další velkolepě pojatý film Lidice, tentokrát v režii Petra Nikolaeva - krom nabubřelé pompéznosti, která zdaleka neodpovídala skutečným kvalitám a to počínaje scénářem a konče patetickými hereckými výkony, oba snímky též spojuje obdobné téma vzdáleně založené na skutečných historických událostech. - V Lidicích bylo za velmi známých okolností v červnu roku 1942 zavražděno 173 mužů, ženy byly odvlečeny do koncentračních táborů, děti poslány na německou převýchovu a samotná vesnice byla srovnána se zemí. To vše jako akt pomsty za atentát na Reinharda Heydricha. V Bludově, kde se odehrával skutečný příběh Habermannova mlýna, bylo zase v dubnu roku 1945 postříleno 23 nevinných rukojmí jako akt pomsty i výstraha za spolupráci českých bludovských obyvatel s partizány. Snímek Lidice byl produkován českými producenty a vyznění filmu je celkem jednoznačné v podobě Čechů jakožto hrdinů i obětí krvežíznivých Němců. Habermannův mlýn byl zase z větší části financován prostředky německých a rakouských koproducentů, jeho vyznění se pak nese v rovině hodného Němce - Habermanna, jenž po celou válku s Čechy kamarádil a obětoval velkou část rodinného majetku, aby Čechy zachránil, a zlých Čechů, kteří jej po válce lynčují a drancují jeho majetek. Dlužno říci, že film Habermannův mlýn si na rozdíl od Lidic příliš nehrál na rekonstrukci historických událostí a použitý příběh je s výjimkou jména Habermann naprostou fikcí z pera druhořadého českého spisovatele Josefa Urbana a druhořadého německého televizního scénáristy Wolfganga Limmera.

František Vláčil je neodbytně spjat se svým nejslavnějším filmem Markéta Lazarová a všechny jeho pozdější filmy jsou s Markétou také srovnávány. A nejinak je tomu u jednoho z jeho vůbec posledních snímků Stín kapradiny na námět novely Josefa Čapka, jež byla dle Vláčilových vlastních slov vedle Markéty Lazarové jeho vůbec nejoblíbenější literární dílo. Scénář k filmu Vláčil napsal již v roce 1972 a to zejména ve spolupráci s Vladimírem Körnerem, se kterým spolupracoval například již na scénáři pro film Údolí včel, ale na samotnou realizaci musel Vláčil čekat dlouhých třináct let.

Zuzana Liová získala za scénář filmu Dům cenu Krzysztofa Kieslowského za nejlepší scénář od autora ze střední a východní Evropy, udělované v rámci festivalu v Cannes, již v roce 2007, ale k natáčení v režii samotné Liové bylo přikročeno až v roce 2011. V témže roce pak byl film premiérově uveden na filmovém festivalu v Berlíně (ve vedlejším programu Forum), v roce 2012 získal cenu za nejlepší film na festivalu v Terstu, potažmo získal několik dalších českých a slovenských ocenění. - V tomto ohledu se jedná o suverénně nejúspěšnější slovenský film posledních let.