V noci jsem snil, že jsem motýlem

Porovnáme-li skutečné kvality snímku Vladimíra Michálka Je třeba zabít Sekala s četnými oceněními i nesčetnými adoracemi, jež se naň ze všech stran snesly, můžeme tento film se smělým srdcem charakterizovat jako jeden z nejpřeceňovanějších filmových výtvorů několika posledních desetiletí, kdy jeho kvality, byť mu nelze přinejmenším ubrat originalitu námětu, v čemž je statně režisér Vladimír Michálek pověstný, ani z poloviny nenaplňují daná očekávání a v tomto kontextu patří mezi největší filmová zklamání.

Porovnáme-li kvality snímku Milenci a vrazi v čistě kontextu své cílové divácké kategorie, tedy diváky střední a vyšší generace odchované televizními seriály, můžeme směle prohlásit, že Milenci a vrazi jsou nejpodařenějším filmem posledních mnoha let, a ani takové „trháky“ typu Román pro ženy či Duše jako kaviár nemohou tomuto dílu konkurovat.

Vzestup Petra Zelenky, původně filmového dramaturga a scénáristy, jenž se z filmového tvůrce pohybujícího se spíše okrajových částech české kinematografie, ve které se etabloval jako filmový tvůrce pro přemýšlivější část diváctva, jenž dokázalo plně docenit jeho smysl pro absurdní humor, je v mnohém příznačný a ilustrující pro cestu, kterou se v současnosti, chtě, nechtě, musí vydat většina byť sebevíc talentovanějších a idealistických umělců: přes dokumentaristicky tvářící se snímky typu Visací zámek 1982-2007 (1993), Mňága - Happy end (1996) či Rok ďábla (2002) se Zelenka postupně „propracoval“ do pozice autora, jenž například ve svém poslední snímku Příběhy obyčejného šílenství (2005) dokáže oslovit to nejširší spektrum návštěvníků multikin, který však současně značně tratí na kvalitě i původním důrazu na vybroušenost a stylovou čistotu.

Jen nemálo filmových dokumentů vzbudilo takové emoce jako právě dokument Český sen, částečně pro svou kontroverznost, částečně pro nepochopení svého smyslu, kterým neměl, alespoň dle svých tvůrců, studentů FAMU, Filipa Remundy a Víta Klusáka, být výsměch, řekněme, sociálně a ekonomicky slabším obyvatelům Prahy, kteří se nechali zlákat na megalomanskou reklamní kampaň a 31. května 2003 přišli levně nakoupit na Letenskou pláň, kde však uprostřed louky stála jen ona příslovečná Potěmkinova vesnice v podobě obří plachty mající za účel alespoň zdálky zmást natěšené kupující, ale upozornit na možnosti a schopnosti manipulace reklamním průmyslem, což je v závěru filmu ilustrováno na třech tisícovkách nalákaných zákazníků, kteří se k místu s neexistujícím obchodem neváhali dostavit.

Filmy, respektive jejich tvůrci, mohou mít nejrůznější ambice, v případě Krysaře pak bylo jedinou ambicí zapsat se do Guinessovy knihy rekordů tím, že bude natočen během 24 hodin mezi Silvestrem a Novým rokem. To samo o sobě mnohé napovídá o kvalitách, respektive nekvalitách, tohoto účelového produktu, jenž lze jen velmi stěží nazvat skutečným filmem.

Co mají společného filmy Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme, Faunovo velmi pozdní odpoledne, O slavnosti a hostech, Všichni dobří rodáci či Valerie a týden divů ? Krom nepochybných kvalit, kterými se řadí do české filmové pokladnice, i spolupráci s kostýmovou výtvarnicí Ester Krumbachovou, mimo jiné i dlouholetou spolupracovnici režisérky Věry Chytilové, jež se snaží ve filmovém dokumentu Pátrání po Ester odpovědět na sama sobě položenou otázku „kdo byla Ester?“