„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Český film

Petr Jákl: Kajínek

Petr Jákl: Kajínek

Legenda o Jiřím Kajínkovi díky dlouholeté masáží bulvárních médií již bezmála dosahuje aureoly nejslavnějších českých lupičů a zbojníků v čele s Václavem Babinským či Nikolou Šuhajem. A vzhledem k tomu, že volné filmové rekonstrukce skutečných kriminálních případů u nás mají bohatou filmovou i televizní tradici, byla filmová podoba legendy o Kajínkovi sázkou na jednoznačný komerční úspěch.
František Antonín Brabec: Máj

František Antonín Brabec: Máj

František Antonín Brabec je jedním z nejuznávanějších českých kameramanů, jenž byl krom jiného i ověnčen třemi Českými lvy (za filmy Jízda /1994/, Král Ubu /1996/, Kytice /2000/). Ale angažuje se též jako scénárista a režisér, kdy sice již nesklízí ocenění ze strany filmové kritiky, zato ale dokáže vždy vzbudit značný mediální rozruch.
Irena Pavlásková: Čas sluhů

Irena Pavlásková: Čas sluhů

Režisérka Irena Pavlásková k dnešnímu dni natočila pětici celovečerních filmů, ale co do kvality i renomé v její filmografii jednoznačně vévodí debut, který měl premiéru 1. listopadu 1989, Čas sluhů. Od premiéry tedy utekly více než dvě desetiletí, přesto je tento film nejen dodnes neuvěřitelně aktuální ale ve srovnání s produkcí, jež vznikala ke konci 80 let a v níž převažovaly buď tendenčně laděné snímky či nekritické lidové komedie, je až nepochopitelné, že tento satiricky pojatý snímek unikl cenzorským zásahům - samotná režisérka v této souvislosti zmiňuje kontroverzního filmového režiséra Otakara Vávru, jenž o zákaz filmu vehementně usiloval v rámci Svazu dramatických umělců, jemuž v té době předsedal.
Vojtěch Jasný: Všichni dobří rodáci

Vojtěch Jasný: Všichni dobří rodáci

Nejslavnější snímek jednoho z nejslavnějších českých režisérů Vojtěcha Jasného, Všichni dobří rodáci, je ve své vnější podstatě jen kronikou jedné malé moravské vesnice a to z období mezi roky 1945 až 1957. Proměny společenských vztahů po nástupu komunistické diktatury v únoru 1948, s následnou nucenou kolektivizací s následným terorem všech dle hesla „kdo nejde s námi jde proti nám“ jsou ilustrovány na osmici hlavních postav, původně kamarádů, jejichž vzájemné vztahy se postupně rozklížily tak, že se stali nesmiřitelnými nepřáteli.
Milan Šteindler: O život

Milan Šteindler: O život

Milan Šteindler proslul zejména v 80. letech jako jeden ze zakladatelů a vůdčích osobnosti slavného divadla Sklep, či jako protagonista neméně slavné televizní satiry Česká soda z raných 90 let. Krom toho je znám prostřednictvím mnoha filmových rolí či v neposlední řadě i jako filmový režisér.
Zbyněk Brynych: Souhvězdí panny

Zbyněk Brynych: Souhvězdí panny

Námět z prostředí lidově demokratické armády patřil v československém státem řízeném filmu mezi vůbec nejoblíbenější a nejčastěji filmovaná témata. Tyto filmy však neoplývaly nijak zářnými uměleckými kvalitami, naopak byly plně podřízeny propagandistickým účelům. To se však změnilo v období Československé nové vlny mezi léty 1963 až 1969, kdy v tomto krátkém období tání a později i absence jakékoliv cenzury vznikly i filmy, jež k armádě a k povinnému vojenskému výcviku zaujaly kritický postoj. Toto se však netýká snímku Souhvězdí panny, který na námět i scénář Milana Uhdeho v roce 1965 zrežíroval Zbyněk Brynych.
Vladimír Michálek: Babí léto

Vladimír Michálek: Babí léto

Vladimír Michálek má na svém režisérském kontě šest celovečerních filmů, ve kterém značí co film to pojem, jenž vždy vyvolal značný ohlas diváků i filmové kritiky. Je sice velmi diskutabilní, nakolik ocenění českou variací na americké Oscary - ocenění Český lev - reflektuje skutečné filmové kvality, a nakolik mnohdy jen nevkus a konzervativnost filmové poroty, přesto dvacet Českých lvů, jež šestice Michálkových filmů získala, z toho jeden za režii, budí značnou dávku respektu.
Zdeněk Podskalský: Bílá paní

Zdeněk Podskalský: Bílá paní

Karel Michal, vlastním jménem Pavel Buksa, toho během sedmi let mezi léty 1961 až 1968, tedy mezi rokem, kdy zveřejnil svou sbírku groteskních povídek Bubáci pro všední den, a rokem, kdy emigroval do Švýcarska, nestihl napsat zdaleka tolik, kolik mu dával potenciál jeho talentu i kolik by si přál český čtenář. A tak na jeho kontě dnes zví krom zmíněné povídkové sbírky jen tři další novely Krok stranou (1961), Čest a sláva (1966) a Gypsová dáma (1967), potažmo již v emigraci ve frankfurtském exilovém nakladatelství Index vydal skepticky laděnou prozaickou sbírku Rodný kraj (1977).
Praha ze soboty na neděli

Praha ze soboty na neděli

Filmový dokument Bruna Šafránka z roku 1964 Praha ze soboty na neděli nabízí neopakovatelnou a dnes i nostalgickou vzpomínku nejen na Prahu před téměř již půl stoletím, kde nebyla všudepřítomná auta a návaly turistů, svítilo se plynovými lampami, jezdilo se po Karlově mostě, ale i vzpomínku na dobu, kdy se chodilo v sobotu do práce, a vše nebylo tak černé, jak se dnes při hodnocení éry československého budování socialismu poněkud stereotypně předkládá.
Evald Schorm: Proč?

Evald Schorm: Proč?

Evald Schorm je dnes znám zejména pro své snímky ze 60. let, které patří k tomu nejlepšímu, co kdy vzniklo nejen v rámci zlaté filmové éry Československé nové vlny, ale v české kinematografii vůbec - Každý den odvahu (1964), Farářův konec (1968) či Den sedmý, osmá noc (1969). Všechny tyto snímky, ale i celé Schormovo dílo ze 60. let pak pojí nesmiřitelná kritika stavu soudobé společnosti.
Helena Třeštíková: René

Helena Třeštíková: René

V roce 1989 začala Helena Třeštíková v nápravném středisku pro mladistvé v Libkovicích natáčet skupinku pěti mladistvých delikventů s tím, že jejich dalších osudy sledovala po dobu dalších tří až šesti let filmovou časosběrnou metodou. Vznikla tak volná série středometrážních dokumentů Řekni mi něco o sobě, které mezi léty 1992 až 1997 odvysílala Česká televize: Pavlína (1992), René (1993), Láďa (1994), Martin aneb mít či být (1994) a Zrání zla (1997). Jednoho z hrdinů, Reného, pak začala sledovat dlouhodoběji poté, co jí v roce 1992 vykradl a v roce 2008 pak Třeštíková nasbíraný materiál z úseku téměř dvaceti let sestříhala do podoby celovečerního filmu, který získal mimo jiné i cenu ARTE za nejlepší evropský dokument roku 2008.
Jiří Vejdělek: Muži v naději

Jiří Vejdělek: Muži v naději

Jiří Vejdělek svou kariéru začal jako režisér 19 dílů televizního seriálu Redakce, který produkovala a na svých obrazovkách v letech 2004 až 2006 uvedla televizní stanice Nova. Tato stanice mu věřila natolik, že mu jakožto producent v roce 2006 svěřila i režii filmu na motivy stejnojmenné novely Michala Viewegha Účastníci zájezdu, který do kin, poněkud překvapivě, protože se jednalo o Vejdělkův vůbec první celovečerní film, přitáhl takřka 800 tisíc diváků. Účastníci zájezdu byl snímek zaměřený na konzumního diváka a poté, co Vejdělek v roce 2007 natočil dva snímky Václav a ROMing, jež byly co do estetické úrovně obratem o 180° a jako režisér v nich naznačoval nemalé umělecké ambice, čekalo se, že Vejdělek by se mohl stát personou primerou českého filmu, který má šanci se prosadit i u zahraničního diváka. Ten ale v roce 2010 respektive 2011 do kin uvedl dvojici snímků Ženy v pokušení a Muži v naději, kterými se etabloval jako tvůrce lascivních komedií, které však do kin přitáhly 1,2 miliónu a druhý film pak jen 850 tisíc dicáků, čímž se staly nejnavštěvovanějšími filmy posledních dvou dekád, respektive co do komerčního úspechu nejvíce vydělávajícími snímky historie české kinematografie.
Erika Hníková: Nestvatbov

Erika Hníková: Nestvatbov

Vedle nestorkyně Heleny Třeštíkové, kontroverzní dvojice Filipa Remundy a Víta Klusáka, je nejvýraznější postavou současné české filmové dokumentaristiky rovněž lehce kontroverzní filmařka Erika Hníková, jež do širokého povědomí vstoupila již svým absolventským a prvním celovečerním filmem Ženy pro měny, ale diskuzi a značný mediální vzbudily i její další snímky, zejména pak ten poslední z roku 2010 Nesvatbov.
Miroslav Hubáček: Flám

Miroslav Hubáček: Flám

Režisér, scénárista a profesor na pražské filmové FAMU Miroslav Hubáček má na svém kontě co by režisér a scénárista desítku filmů, avšak zub čas z nich přežily sotva dva a to Haškovy povídky ze starého mocnářství z roku 1952 a Flám z roku 1966. V obou případech pak navíc ani ne tak pro své nestárnoucí kvality jako spíš prostě jen proto, že se jednalo o komedie a měly silné herecké obsazení v čele s těmi největšími hvězdami své doby.
Vít Olmer: Nahota na prodej

Vít Olmer: Nahota na prodej

Kritikou proklínaný, diváky milovaný a ač režisérovi, scénáristovi i příležitostnému herci Vítu Olmerovi nemohou mnozí přijít na jméno, nelze mu upřít zcela nesmazatelnou stopu v české kinematografii, kdy hned několik jeho filmů patří mezi legendární: Co je vám, doktore? (1984), Jako jed (1985), Tankový prapor (1991) a Nahota na prodej (1993).