V noci jsem snil, že jsem motýlem

Helena Třeštíková se režií filmových dokumentů s použitím časosběrné metody zabývá již od poloviny 70. let. Do širokého povědomí ale vstoupila v roce 2005, kdy se s obrovským diváckým zájmem setkalo pokračování jejího cyklu z 2. poloviny let 80., ve kterých mezi léty 1982 až 1987 - Manželské etudy, respektive 1999 až 2006 - Manželské etudy po dvaceti letech - kontinuálně natáčela rozhovory se šesti manželskými dvojicemi. Z Třeštíkové, jež sice byla uznávanou dokumentární režisérkou ale nikdy neoslovovala masovější publikum, se tak po odvysílání nově sestříhaného cyklu stala doslova filmová celebrita a její nové dokumenty již nejsou určeny pro okrajového televizního diváka, ale jsou uváděny do kin a na DVD.

Režie Jan Hřebejk, scénář Petr Jarchovský, kamera Jan Malíř, literární námět Petr Šabach, ale též zaručená divácká návštěvnost kinosálů, rozpaky na straně mírně náročnějšího diváka a tahání se za vlasy filmového gurmána. - Tvůrčí dvojice Hřebejk & Jarchovský dokázala za posledních 12 let vyprodukovat 9 celovečerních filmů z nichž žádný nelze prohlásit za divácký propadák, ba právě naopak, většina z nich patřila mezi nejnavštěvovanější filmy sezóny. Současně je však tato dvojice synonymem tvůrčího stereotypu bez hlubšího nápadu, propracovanějšího tématu či snad nadčasové výpovědi. Naopak obvyklý příběh balancuje mezi sentimentalitou, naivitou a falešnou reminiscencí.

Petr, Honza a Karel, z nichž dva, jak se dozvíme v úvodní pasáží, dělají plastického chirurga a učitele, mají v nepřítomnosti rodičů marihuanový dýchánek. Slovo dá slovo a zavolají si prostitutku, která se však předávkuje kokainem a zemře na zástavu srdce - uprostřed koitu jedním z nich. Rozvíjí se tak bláznivá zápletka, do které dále vstoupí poslíček s pizzou - je třemi kamarády poté, co uvidí v ložnici, mrtvou prostitutku, svázán a zavřen do komory. Dále pasák a nesmiřitelný nájemný vrah, kterému tato trojice poněkud nešťastně ukradne auto, aby mohla uklidit tělo… - Toť nosná rovina příběhu jednoho z nejzoufalejších a nejnudnějších snímků poslední dekády, filmu Brak.

Evald Schorm, přední představitel Československé nové vlny, je celosvětově znám zejména pro svou stejnojmennou filmovou adaptaci novely Josefa Škvoreckého Farářův konec z roku 1968, jež v alegorii popisuje skutečné události z 50. let, kdy byl farář Josef Toufar z kostela Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti mučen a umučen k smrti v rámci chystaného monstr procesu, ve kterém měla tajná bezpečnost, respektive komunistická soudní justice zatočit s katolickými kněžími. Ale ani jeho další klíčové snímky Den sedmý, osmá noc z roku 1969 a Každý den odvahu z roku 1964 nelze označit za smířlivé - Každý den odvahu se své premiéry dočkal až rok po svém natočení v roce 1965, kdy s předvěstí Pražského jara začalo všeobecné tání a větší tolerance cenzorský zásahů. A už vůbec ne syrové podobenství sovětské okupace Československa Den sedmý, osmá noc, jež okamžitě po svém dokončení putovalo do trezoru a své premiéry se tak tento snímek dočkal až v roce 1990, tedy dva roky po Schormově smrti.

Způsob zpracování autorského filmu Tomáše Řehořka Piko, s podtitulem „Skutečný příběh drogy, která změnila svět“, balancuje na rozmezí mezi hraným filmem a hraným dokumentem. V každém případě o české droze pervitin, celosvětově známé jako piko, se toho ve filmu nedozvíme celkem nic nového. Podobným způsobem ustoupil do pozadí i původní záměr filmového dokumentu s někdejšími třemi hlavními aktéry české pervitinové scény na pomezí 70. a 80. let - jedním z vynálezců pervitinu, Pavlem Gregorem, policistou z protidrogového oddělení přezdívaným Fífa a jedním z nemála přeživších prvotních aplikátorů drogy, zpěvákem skupiny Vitacit Danem Horynou. Dějové vsuvky měly původně jen dramaticky doplňovat rozhovory s těmito třemi pamětníky, ty ale ve výsledné verzi zcela upozaděny a zařazeny až na samý konec filmu - to, o čem film ve skutečnosti pojednává, se tak divák dozvídá jaksi jen mimoděk.

Jan Hřebejk se do českého filmu uvedl jako scénárista jedné z nejlepších komedií, jaká byla v posledních dvaceti letech natočena - Pějme píseň dohola, která však měla premiéru pro film ve zcela nešťastném roce 1990, kdy nikdo nechodil do kina a tak divácky nesmrtelnými se staly ale až jeho vlastní režijní komediální opusy à la Šakalí léta (1993), Pelíšky (1999), Musíme si pomáhat (2000), ale i Pupendo (2003) či Horem Pádem (2004). Pak ale jako by ale došla lehkost, nadhled a humor a počínaje Kráskou v nesnázích (2006) se pustil do dramatického žánru, kdy se pod rouškou relativizace dobra a zla snaží reagovat na soudobou společenskou atmosféru.

Ač by se snad ze statistik filmových návštěvníků mohl zdát opak, současnou českou režijní jedničkou z hlediska úspěchu na zahraničních festivalech ale i co do ohlasů a recenzí v zahraničním tisku, není ani legenda zejména let 90. Jan Svěrák, ani matodor posledních dekády Jan Hřebejk či divácky asi vůbec nejúspěšnější Jiří Vejdělek, ale Vít Klusák. Že vám jeho jméno nic neříká? Ano, Vít Klusák, jenž je jen na okraj synem asi vůbec nejvýznamnějšího českého jazzmana Emila Viklického, není na rozdíl od výše jmenovaných zrovna objektem zájmu bulvárních novinářů. O to více známější, proslavenější a zejména pak kontroverznější jsou však jeho snímky počínaje Českým snem a Českým mírem, které natočil ve dvojici se svým kamarádem a spolužákem z FAMU Filipem Remundou, či jeho zatím poslední opus s února tohoto roku Vše pro dobro světa a Nošovic.