V noci jsem snil, že jsem motýlem

Juraj Herz je přes svůj široký záběr napříč všemi filmovými žánry synonymem zejména svých tří filmů z přelomu 60. a 70. let - Spalovače mrtvol /1968/, Petrolejových lamp /1971/ a Morgiany /1972/. Tyto snímky krom silné vazby na původní literární předlohu pak navíc i pojí příznak posledních zástupců nové československé vlny. - Právě Morgiana bývá označována jako labutí píseň před nástupcem tzv. normalizace - tedy politické i umělecké cenzury, hromadnými zákazy a exody předních filmových tvůrců do zahraničí tak, že takřka všechny kvalitní filmy 60. let byly po následující dvě dekády před divákem ukryty do trezoru.

Černý Petr, ve filmografie Miloše Formana vůbec první celovečerní snímek, v mnoha ohledech navazuje na italský neorealismus, ke kterému však přidává značnou dávku ironie, psychologie postav i své doby tak, že jej lze dodnes zařadit nejen jako nadčasový, ale zejména za vůbec první dílo vznikající československé nové filmové vlny.

V kontextu díla Věry Chytilové lze film Sedmikrásky z roku 1966 položit nejen za režijní debut, kterým se odklonila od svých raných dokumentárně laděných děl a là cinéma-vérité, ale zejména za ono klíčové dílo, ve kterém našla svůj režijně filmový rukopis. Věra Chytilová se rovněž odstřihla od stylistiky a manýrů socialistického realismu a vedle Miloše Formana se tak stala nejvýraznější osobností nové filmové vlny 60. let.

Přes veškeré adorace, které se na filmovou derivaci románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice snášejí - během roku od své premiéry v roce 1970, jej v kinech shlédlo více než milión diváků, je tento snímek v prvé řadě produktem nestora českého filmu Otakara Vávry a to bohužel i se všemi jeho nešvary. Vávrův režijní styl je hluboce zakořeněn v kinematografii 30. až 50. let se všemi neduhy nejprve podbízivě lidových komedií či později produkty socialistického realismu tak, že film Kladivo na čarodějnice v mnoha ohledech spadá do kategorie tzv. filmů pro pamětníky, byť v roce 1969 v Československu vrcholí nová filmová vlna, která doposud zcela bezvýznamnou českou kinematografii pozdvihla až na úroveň přední světové scény.

Údolí včel bývá filmovými kritiky a historiky v kontextu nejen filmografie Františka Vláčila, ale československého filmu jako takového, neoprávněně opomíjen jako až ten druhý po Markétě Lazarové. A k vzájemnému porovnávání obou filmů svádí i obdobné pojetí, historické období děje a pak zejména velmi krátké rozmezí mezi vznikem obou filmů - Údolí včel bylo natáčeno, ještě v době, kdy probíhaly dotáčky Markéty, ba v kinech ji dokonce o půl roku předběhl, ale z kinodistribuce byl předčasně stažen jako „závadný“.

Alfréd Radok je uznáván co by nejlepší a nejvýznamnější český divadelní režisér všech dob, který zejména díky věhlasu své Laterny Magiky, poprvé předvedené na bruselském Expu v roce 1958, prorazil i na světových divadelních scénách. Nicméně jeho filmové dílo, jež tvoří zejména trojice snímků Daleká cesta (1949), Divotvorný klobouk (1952) a Dědeček automobil (1956) zná více či méně jen úzký okruh filmových labužníků, protože zatímco Daleká cesta byla záhy po své premiéře 1. ledna 1950 stažena z kin a Divotvorný klobouk se pro změnu do kin nedostal vůbec. Další dvě desetileté naprostého mlčení kolem Alfréda Radoka pak vyvolala jeho emigrace po roce 1968, kdy se již nevrátil ze své režijní stáže ve Švédsku.