„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Český film

Zdeněk Tyc: Smradi

Zdeněk Tyc: Smradi

Zdeněk Tyc býval pro obrovské kvality své filmové prvotiny z roku 1990 Vojtěch řečený sirotek označován za nástupce Františka Vláčila a vkládaly se do něj takřka naděje, že opět pozvedne upadající význam české filmové školy. Nicméně ironie osudu rozhodla zcela jinak: Vojtěch vzhledem ke své premiéře na podzim roku 1990, tedy v období porevolučního společenského zápalu, prošel prázdnými kinosály takřka nepovšimnut, další snímky Žiletky (1993) a (1995) zcela propadly (snímek dokonce „vyhrál“ ocenění Plyšový lev za nejhorší film roku, byť asi ne zcela spravedlivě, protože jeho kvality je možné s odstupem označit za zcela průměrné), až po zatím poslední Smrady z roku 2002, které příznivější ohlasy vzbouzely spíše pro svůj angažovaný námět.
Tomáš Vorel: Gympl

Tomáš Vorel: Gympl

Ze strany diváka je Gympl asi nejočekávanější ale i nejzdařilejší český film za loňský rok (2007). Ze strany kritika však ke Gymplu asi není příliš co dodat - Tomáš Vorel se dlouhodobě, tj. minimálně od roku 1996, kdy po šestnáctileté odmlce natočil Kamenný most, orientuje právě jen a pouze na úspěch u nenáročného diváka, kterému servíruje lehce ironicky laděné komedie s důrazem na otřelé herecké tváře. Ty tam jsou zavrženy někdejší Vorlovy ideály à la kultovní legendy Kouř či Pražská pětka.
logo-film.png

logo-film.png

Dnes o Milošovi Formanovi, jakožto o jednom z nejlepších filmových režisérů všech dob, pochybuje asi jen málokdo, jeho skutečné filmové začátky byly v nejlepším případě nesnadné, ba, svůj vůbec první celovečerní snímek Konkurs natáčel v amatérských podmínkách svou vlastní ruční 16mm kamerou a zvuk zaznamenával opět pomocí vlastního přenosného magnetofonu.
Miloš Forman: Konkurs

Miloš Forman: Konkurs

Ačkoliv Miloš Forman vystudoval obor scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU již v roce 1955, nemohl se po celých 8 let uchytit v žádném dlouhodobějším projektu. Ba jeho výtvory z období mezi svým absolutoriem a prvním autorským filmem Černý Petr z roku 1963 lze hodnotit jen jako velmi nevyrovnané.
Andrea Sedláčková: Oběti a vrazi

Andrea Sedláčková: Oběti a vrazi

Celovečerní filmový debut Andrey Sedláčkové Oběti a vrazi je v prvé řadě příjemným zpestřením večera pro nejednoho skalního příznivce televize. Sedláčková se jakožto scénáristka i režisérka v jedné osobě v kontextu současné české kinematografie sice neztratila, nicméně vezmeme-li si kvalitativní srovnání jen s těmi snímky, jež měly podobně jako Oběti a vrazi svou premiéru v roce 2000 - Anděl Exit, Ene Bene, Kytice, Otesánek či Samotáři, pak je kvalitativní odstup daný jak nezkušeností, tak talentem a osobními kvalitami doslova katastrofální.
Jan Švankmajer: Spiklenci slasti

Jan Švankmajer: Spiklenci slasti

Jan Švankmajer bývá v českých reáliích považován za enfant terrible, který si cílevědomě kráčí vlastní cestou bez ohledu na (ne)vkus diváka či komerční prodejnost, v případě horším za hračičku a nesrozumitelného podivína. Nicméně je-li v české kinematografii jméno, jež by mělo svou úctu a vážnost napříč celou Evropou, Amerikou a Japonskem, pak je to právě výtvarník, loutkář, filmový scénárista a režisér, nestor surrealismu Jan Švankmajer. (Ostatně toto paradigma ilustruje i fakt, že kompletní Švankmajerovu filmografii si můžeme na DVD zakoupit třeba i v Patagonii či na ostrově Svatého Tomáše, nikoliv však v České republice).
Robert Sedláček: Pravidla lži

Robert Sedláček: Pravidla lži

Autorský snímek Roberta Sedláčka Pravidla lži zjevně zasáhl do černého a nestal-li se zrovna kultovní podívanou, přinejmenším do českého prostředí přivedl námět z prostředí, kterému se česká kinematografie doposud vyhýbala, či v nejlepším případě jej zobrazila jen velmi povrchně a s účelovou zkratkovitostí.
Jan Hřebejk: Musíme si pomáhat

Jan Hřebejk: Musíme si pomáhat

Období II. světové války má v české kinematografii velmi bohatou tradici. Průkopníkem a v mnoha ohledech i uměleckým vrcholem je takřka neznámý film Alfréda Radoka Daleká cesta z roku 1949, který byl však krátce po své premiéře zakázán tak, že český divák budě zvláště obeznámen s Oscarovými snímky Obchod na korze Jána Kadára z roku 1965 a Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela.
Milan Šteindler: Díky za každé nové ráno

Milan Šteindler: Díky za každé nové ráno

Ač si autorský počin režiséra Milana Šteindlera a scénáristky Haliny Pawlovské, Díky za každé nové ráno, svého času odnesl hned čtyři ocenění výročními filmovými cenami Český lev, lze jej přesto považovat za značně nedoceněný co do svého vlivu na další vývoj celé české kinematografie.
02. Únor 2009
Milan Šteindler

Milan Šteindler

02. Únor 2009
Jan Hřebejk: Kráska v nesnázích

Jan Hřebejk: Kráska v nesnázích

Režisér a scénárista Jan Hřebejk rozhodně patří k té lepší části současné české kinematografie, což ostatně dosvědčuje velká řada ocenění, jež si jeho filmy takřka každoročně odnášejí z výročních filmových cen. Nicméně současně lze filmovou tvorbu Jana Hřebejka charakterizovat jako zcela podbízející se nevkusu většinového diváka, kdy napodobuje osvědčenou kombinaci, jež české kinematografii vládne od počátku 70. let, kdy byla nastupující cenzurou a zákazy umlčena generace tzv. nové české vlny. To jest komedie, jež nezávazně a jen velmi povrchně naznačuje hlubší sociální či psychologickou zápletku, avšak výsledná forma se zmítá v neurčitosti tak, aby dokázala svého diváka nejen pobavit, ale i jej malinko provokovat a současně zůstat stravitelná i pro notorického televizního konzumenta.
02. Únor 2009
Jan Hřebejk

Jan Hřebejk

Režie:

Alice Nellis: Tajnosti

Alice Nellis: Tajnosti

Po shlédnutí nejnovějšího snímku Alice Nellis Tajnosti si v prvotním opojení nelze nepovzdychnout, že po sentimentálních slátaninách à la Vratné lahve Jana Svěráka či Medvídek Jana Hřebejka v letošní české produkci konečně vznikl snímek, který dokáže z české reality snoubící banalitu s géniem průměrnosti (což jsou typické znaky „úspěšného“ českého filmu poslední dekády) vyzískat téma a zpracování, jež dokonce dává připomenout magický realismus Federica Felliniho.
02. Únor 2009
Alice Nellis

Alice Nellis

Jan Svěrák: Ropáci

Jan Svěrák: Ropáci

Že se na FAMU rodí velký režisér Jan Svěrák naznačil již ve svém studentském snímku Vesmírná Odysea II z roku 1986, ve kterém technickým postupem napodobujícím styl sci-fi žánru amerických velkofilmů líčí cestu důchodkyně, která jde navštívit svou přítelkyni v protějším paneláku.