V noci jsem snil, že jsem motýlem

Bylo by velkým omylem charakterizovat román Iana McEwana, Betonová zahrada, jako perverzní.

Mark Vonnegut bude asi nejen českému čtenáři znám spíše ve spojitosti se svým mnohem slavnějším a na rovinu i literárně talentovanějším otcem, Kurtem Vonnegutem. Přesto je jeho jediné dílo, které napsal, Expres do ráje, velmi ojedinělým úkazem na světovém literárním nebi - jako jediný z obrovského zástupu dokázal velmi realisticky popsat vnitřní pochody duševně nemocného člověka, ale i reakce a přijetí ze strany svého okolí. Vonnegutova autobiografická sonda do schizofrenií zasaženého lidského vědomí je pak navíc rozšířena i o vylíčení atmosféry hnutí hippies, které v době Vonnegutovy nemoci sice dosahovalo svého vrcholu, nicméně Vonnegutova zpověď není zdaleka tak idealistická, jak je nám, Středoevropanům, kteří jsme bosou nohou vykročili z komunistické totality rovnou do egoistické atmosféry kapitalismu, předkládáno, ale naopak byl k sobě přes všeobecnou euforii natolik kritický, aby poznal, že hnutí hippies, je přes veškeré své proklamace svobody i v protikladu k spotřebnímu životu rodičů, stejně vnitřně svázáno nepsanými a nahlas nikdy nevyřčenými zákony.

Je hodně velká škoda, že se čtenost Dostojevského díla často omezuje jen na jeho velkou románovou čtyřku - Zločin a trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi, přestože jeho, v kontextu Dostojevského díla, nejposlednější povídka by u jakéhokoliv jiného autora postačovala k zápisu zlatým písmem do dějin literatury.

O smyslu díla Francise Fitzgeralda již mnohé napoví jeho zařazování do tzv. Ztracené generace (Lost generation), tedy do skupinky spisovatelů a básníků (krom Fitzgeralda Ernest Hemingway, William Faulkner, Thomas Stearns Eliot a Ezra Pound) kteří si nejen prošli peklem I. Světové války, ale jejich dílo má společného jmenovatele v osudech hlavních hrdinů, jež odrážeje životní postoje svých autorů jsou sice osobnostmi přesahujícími okolní šeď, ale tyto lidské kvality jsou průměrnou většinou nejen neoceněny, ale naopak získávají nádech Kainova znamení.

Vítězslav Nezval ve svém slavném, avšak prakticky zcela neznámém, dílku Sexuální nocturno dokazuje, že z pera básníkova dostávají i slova typu „mrdat“ či „kunda“ zcela poetických významů. Ba, Nezvalovy vzpomínky na léta svého pohlavního probuzení vysoce překračují průměrné kvality nejen tzv. lechtivé literatury, ale svým bohatým jazykem se směle řadí do kategorie básní v próze tak, že je jedním z Nezvalovsky nejcharakterističtějších děl a bezpochyby patří mezi základní díla nejen české meziválečné avantgardy ale české moderní literatury vůbec.

Při čtení Židovky z Toleda jsem nemohl ubránit, abych Liona Feuchtwangera mnohokrát nesrovnával s Umbertem Ecem, jehož dílo sice bývá zařazováno do pokladnice světové literatury. Avšak v tomto konkrétním srovnání s Feuchtwangerem se Eco jeví jen jako autor laciných detektivních románů inspirovaným Sherlockem Holmesem s dějem navozující historické paralely (ostatně velmi podobně vyznívá i srovnání díla Umberta Eca a jeho laciného plagiátu Šifra mistra Leonarda a là Dan Brown)… Ale nechme kontroverzí.

Rudá jízda si nejen nálepkou ve svém názvu, ale i odsuzováním Isaaka Babela mezi židobolševické tmáře na straně západní a mezi židovské zrádce na straně druhé, nikdy nevydobyla nejvyšších met v dějinách literatury, avšak již krátce po svém vydání v roce 1924 byla přeložena do několika desítek jazyků, a dodnes nám může posloužit jako nejspolehlivější a nejvěrnější zdroj o atmosféře, jež panovala v Rudé armádě.

Do češtiny byla Babelova povídková sbírka Konarmija poprvé přel