V noci jsem snil, že jsem motýlem

Masová oblíbenost a čtenost Charlese Bukowského není ani tak dána naprostou absencí všech zábran, kdy Bukowski je schopen zdůkladna popisovat své hemeroidy, kvalitu své stolice, průběh své opice či krásy intimních oblastí těch nejspodnějších hospodských štětek, ale fenomén Bukowského je skryt v jeho zcela přirozené stylistice s jakou dokáže tato více než méně obscénní a velmi vulgární témata, které by se i chovanec pasťáku bál vyslovit na plná ústa, převést na papír tak, že i velmi konzervativně a usedle vychovávaný čtenář z katolických kruhů se nad nimi nepozastaví jako nad něčím nepatřičným či snad dokonce nepřirozeným.

Kerouacova Odyssea Na cestě patří mezi nejpozoruhodnější díla moderní literatury, jež krátce po svém vydání v roce 1957 u nakladatelství Viking Press v New Yorku způsobila malou revoluci a ze dne na den vytvořila novou lidovou modlu v beatnickém hnutí.

Již samotný název naznačuje podtext a význam dramatizace filozofického názoru, v jehož středu stál člověk a jeho život jež existuje jen ve formě vědomí. Ctností, ale i zkázou Ladislava Klímy bylo, že svůj filozofický názor narozdíl od svých myšlenkových předchůdců, Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietzcheho, nejen kázal, ale snažil se jej i realizovat ve vlastním životě. V Lidské tragikomedii je možné najít mnoho paralel s Klímovými vlastními osudy, ačkoliv má drama nádech ironie, jež Klíma používal s velkou oblibou, snad aby tak uchránil své nejhlubší nitro a duši před ostrými jedovatými šípy svého okolí, jež bylo jen ztěží možno pochopit podstatu Klímovy osobnosti. A není to lehké ani dnes, více než 75 let po jeho smrti. Beletristické dílo Ladislava Klímy je obsaženo v osnovách středních škol a najde se asi jen málo těch, kdo neslyšel a nečetl alespoň výběr z jeho psychologicko-filozoficky laděného prozaického díla. Za posledních 15 let od pádu komunismu, který Klímu tiše ignoroval jako těžko zařaditelné individuum jež by bylo potencionálně schopné rozvrátit socialisticky uvědomělé myšlení některých jedinců, patří Ladislav Klíma mezi nejvydávanější autory, ale je přesto těžké uchopit nejvlastnější podstatu a pochopit cestu, jíž se sebezničujícím způsobem rozhodl ubírat a patří proto mezi rarity namísto mezi vůdce ovládající davy, což jistě samo o sobě mnohé ilustruje.

Jen naprostým nepochopením lze omluvit úvodník z Manželský historií Augusta Strindberga z nakladatelství Levné knihy: „Plodem jeho stihomamu vůči ženám a komplexu méněcennosti jsou povídky Manželské historie ostře a žlučovitě zaměřené proti institutu manželství a feminismu.“, protože ve skutečnosti jsou o všem jiném než o útocích, ať již na posvátný svazek manželský či na manželčiny snahy o svou emancipaci - Strindbergovy schopnosti i literární talent totiž sahají mnohem dále a Manželské historie, byť v nich převládá pejorativní nádech, se jen nesou na feministické vlně, jež se i dnes nijak zvlášť neliší od podoby, kterou nabývala v 80. letech XIX. stol., kdy tato Strindbergova povídková sbírka vznikla, a více než za kritiku ji lze brát za ironii padající na všechny strany, ať ženy či muže, svobodné či vdané, tatíky či staré panny.