V noci jsem snil, že jsem motýlem

Tak jako osobnost Émile Zoly nelze pominout při výčtu nejvlivnějších osobností druhé poloviny 19. století, tak nelze bez hlubšího pozastavení se pominout Zolovo dílo, v době svého vzniku a ostatně i dnes charakterizované jako přehnaně brutální, ba přeexponované, ne-li se sklonem k patetičnosti, jako významný fenomén doby svého vzniku, který významně spoluurčoval soudobou společenskou náladu.

Síla i kvality Salmana Rushdieho spočívají, pomineme-li onu řemeslnou část, kterou zvládá lépe než na výbornou, zejména v jeho osobité derivaci magického realismu. Ne, že by snad Rushdie sám o sobě přinesl cokoliv nového, naopak, Rushdie se pouze svezl po proudu čtenářsky velmi oblíbeného stylu vyprávění, nicméně to, co jej odlišuje od mnoha podobně laděných romanopisců, je zejména Rushdieho unikátní životní příběh, všeobecné povědomí díky kontroverzním dílům Půlnoční děti a Satanské verše, ale i určitý kulturní most mezi západním a východním myšlením.

Mezi největší americké spisovatele, jež zplodilo nejen 20. století, jistě na první místa patří i John Steinbeck. Nicméně Steinbeck není nejen mistrem slova, geniálním psychologem ale jeho odkaz se do dějin zapsal svou sociální kritikou, kdy jako jeho podobně naladění předchůdci Mark Twain či Jack London zvolil hrdiny svých románů z prostředí těch nejnižších společenských vrstev, ne-li dokonce vyděděnců z nich. Ba, Steinbeck šel ještě dále a skrz své náměty z doposud zcela opomíjeného sociální dna s antihrdiny, systematicky zničil legendu o tzv. americkém snu tak, že ač se to může zdát být absurdní, stojí i dnes Steinbeckovo jméno na černé listině „levicově smýšlejících“ Američanů.

Právě pro zcela nezpochybnitelné literární kvality Ladislava Fukse, jehož známost, dosah i význam spadají daleko za hranice české prózy, by bylo možné sbírku Fuksových lehce groteskních povídek Smrt morčete označit za literární křeč snad hodnou jedině mladého začínajícího autora. Nicméně chabé kvality povídek s ústřední Smrtí morčete by bylo možné přejít bez hlubšího zastavení se, nebýt jak Fuksova dosavadního díla, kdy jej román Pan Theodor Mundstock či volný cyklus Mí černovlasí bratři ve velmi krátkém období proslavily po celém světě, tak posledního příspěvku v této sbírce - co do rozsahu novely Cesta do zaslíbené země.

Zařazovat Kurta Vonneguta mezi autory v tzv. sci-fi žánru je jednak určitá degradace samotného Vonneguta a jednak značí nepochopení skutečného poselství a významu jeho díla ze strany čtenářů, potažmo recenzentů. Jistě, počínaje již prvotinou Mechanické piano, přes Kolíbku, která jej proslavila, ale i další, Vonnegut používá vnějších kulis, jež nejsou nepodobné těm, které jsou do nekonečna obemílány právě u sci-fi laděných autorů, nicméně to, co je u Vonneguta prostředkem k mnohem širší výpovědi, je v oblasti sci-fi konečným cílem.

George Orwell zvlášť pro současného čtenáře proslul zejména svými díly ze závěrečného období svého života - alegorií Farma zvířat a utopickým 1984, nicméně nejen v kontextu jeho díla ale i životního postoje jej lze lépe charakterizovat jako levicově laděného novináře a esejistu, jenž kritizoval sociální nerovnost, staroanglický kastovní systém s jeho byť nepsanými tak nepřekročitelnými zákony.