„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Literární recenze a kritiky

Toyen: Dívčí sen, 1932

Toyen: Dívčí sen, 1932

Fenomén, kterým v českých lesích a hájích Erotická revue bez pochyby je, opřádaly po dlouhá desetiletí nejbarvitější legendy, jež vznikly z naprosté nemožnosti získat jakýkoliv její výtisk, kdy Jindřich Štyrský po předešlé zkušenosti z roku 1929, kdy cenzura zabavila značnou část nákladu českého překladu Lautréamontova Maldorora se Štyrského doprovodnými ilustracemi, Erotickou revue vycházející v celkem třech ročnících mezi říjnem 1930 a dubnem 1933 i pozdější Edici 69 koncipoval jako bibliofilský soukromý tisk v maximálním nákladu 200 výtisků, který „nesmí býti veřejně prodáván, ani vyložen, ani půjčován, ani jinak rozšiřován nebo zařazen do veřejných knihoven“.
Albert Camus: Exil a království

Albert Camus: Exil a království

L'exil et le royaume, 1957

Počátkem 50. let (20. století) Albert Camus završil druhou etapu svého literárně-filozofického díla, kdy po vytvoření filozofie absurdna (esej Mýtus o Sisyfovi, román Cizinec a divadelní hry Nedorozumění a Caligula) definoval nutnost revolty (esej Člověk revoltující, román Mor, divadelní hry Spravedliví a Stav obležení) a nyní stál před otázkou, jakým způsobem obě předešlá období završit a dát jim vyšší smysl: „7. března 1951. Ukončena první verze Člověka revoltujícího. Touto knihou se uzavírají první dva cykly. 37 let. A teď už může být tvorba svobodná?“[1].
Marcel Proust

Marcel Proust

Contre Sainte-Beuve, 1954

Přestože je Marcel Proust autorem pouhých dvou románů, Radosti a dny a Hledání ztraceného času, a jeho dílo zůstalo zcela bez následovníků i bez vlivu na další vývoj francouzské i světové literatury, bývá jeho jméno i těmi největšími génii 20. století vyslovováno jen s nejvyšší, takřka náboženskou, úctou.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Věčný manžel

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Věčný manžel

Вечный муж, 1870

Chtělo by se říci, že v tématu klamaného manžela, jenž po celá léta bezmezně miloval a věřil v lásku své ženy, zatímco ona jej bezostyšně podváděla s tím, jehož si nanejvýš vážil a honosil se jeho přátelstvím, bylo již napsáno vše a krom hry žárlivosti a msty ani nemůže být napsáno cokoliv nového. Dostojevského genialita však i z tohoto vyčpělého námětu vytesala psychologické drama, pro které lze hledal paralely právě zas jen v Dostojevském.

1925

Jako ostatně celé Bulgakovovo dílo bylo Psí srdce úředně zakázáno, ba dokonce byl při domovní prohlídce zabaven i jeho rukopis tak, že poprvé mohl vyjít až třicet let po autorově smrti, a to jen v západních zemích.
Jerome David Salinger: Kdo chytá v žitě

Jerome David Salinger: Kdo chytá v žitě

The Catcher in the Rye, 1951

Jerome David Salinger je doslova synonymem svého nejslavnějšího díla Kdo chytá v žitě, krom něhož publikoval již jen 35 povídek kolísavé kvality. Nicméně lze-li Kdo chytá v žitě nejlépe charakterizovat jako humornou satiru světa šestnáctiletého chlapce, který je postaven na nekonformnosti hlavního hrdiny Holdena Caulfielda, jenž se zmítá ve své duševní nevyrovnanosti s absencí jakéhokoliv cíle, což pro sebe navenek skrývá za kritikou a zesměšňováním ostatních i za chorobnou fantazií a v rozhovoru s druhými rád básní zcela nesmyslné myšlenkové výplody tak, že je až pozoruhodné nakolik je Holdenův svět podobný světu a vnímání samotného Salingera.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Hráč

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Hráč

Игрок, 1866

Román Hráč je ve srovnání s ostatními díly Fjodoroviče Michajloviče Dostojevského velmi nevyrovnané kvality a leckterý hlouběji nezasvěcený čtenář jej dokonce označuje za dílo chabé úrovně. Avšak jak čas, tak čtenářská oblíbenost i mnohé jeho další interpretace dávají za pravdu spíše Dostojevskému, a to zvlášť podíváme-li se blíže na okolnosti jeho vzniku, kdy Dostojevskij Hráče napsal za velmi stresujících podmínek během rekordních dvacetišesti dnů.

Скверный анекдот, 1862

Není jistě bez zajímavosti, že dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského bylo vždy interpretováno v mnoha dalších uměleckých oborech, byť jeho „mohutnost“ nedává příliš velké možnosti převést jeho původní psychologické hlubiny tak, aby se jejich původní význam příliš nerozmělnil. Nicméně humoristická část Dostojevského díla je přímo předurčena k tomu, aby se bez velkých úprav dala převést do dramatické tvorby. A jedním z těchto děl, jež vyžaduje minimální scénickou náročnost je i brilantní satira Nemilá příhoda tak, že je snad trochu škoda, že se sám Dostojevskij nikdy nepokusil o čistě dramatické dílo.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Cizí žena a muž pod postelí

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Cizí žena a muž pod postelí

Nejznámější Dostojevského humoristické dílo Strýčkův sen z roku 1859 si na paškál bere vzhlédnutí se ruské střední třídy ve francouzské společenské etiketě z doby před půl stoletím s námětem senilního knížete K. přesvědčeném o své milostné neodolatelnosti, kterého se čilá Marja Alexandrovna Moskalevová snaží provdat za svou společensky znemožněnou a již poněkud starší dceru Zinaidu.
Michail Afanasjevič Bulgakov

Michail Afanasjevič Bulgakov

Театральный роман, 1936 (vydáno 1966)

Michail Afanasjevič Bulgakov byl po celý svůj literárně činný život nucen bojovat s cenzurou, nesmyslnými i závistí motivovanými zákazy tak, že většina jeho díla byla v Sovětském Svazu, na rozdíl od západních zemí, kde si již ve 20. letech našlo velké zástupy čtenářů i divadelních diváků, vydána až několik desetiletí po jeho smrti. A osud valné části Bulgakovovy prózy následoval i Divadelní román psaný v letech 1930 až 1936, který však nedokončil, aby veškeré své zbývající síly soustředil na dokončení svého životního a nesmrtelného díla, Mistr a Markétka. (Dokončil jej jen několik dní před svou smrtí 20. března 1940 s tím, že jeho poslední kapitoly již jen v leže diktoval).
Truman Capote

Truman Capote

Breakfast at Tiffany´s, 1958

Námět i zpracování Snídaně u Tiffanyho Trumana Capota je přímo předurčen k tomu, aby se stal filmový hitem. Avšak ani ne tak minimalistická délka, jež Snídani u Tiffanyho klasifikuje spíš jako povídku, ale zejména absence psychologického pozadí, jenž by čtenáři osvítilo příčiny jednání i samotnou podstatu osobnosti Holly Golightlyové, kolem níž se celý děj Capotovy novely točí a která tak má však jen mlhavé obrysy a jeví se jen jako velmi vybájená legenda, ale i vykonstruovaná zápletka, která by dovolila příběh nějakým způsobem uzavřít, činí z toho nejznámějšího Capotova díla jen velmi chabé dílo, jenž stojí za přečtení právě jen pro svůj filmový derivát.
Leonid Andrejev: Fixní idea

Leonid Andrejev: Fixní idea

Мысль, 1902

Dílo Leonida Andrejeva není rozhodně četbou nijak snadnou a to nejen pro jeho stylistickou a lingvistickou náročnost, ale zejména pro jeho filozoficko-psychologické pozadí, jež svádí k Andrejevově interpretaci jako autora pesimismu, avšak mnohem výstižnější ba bližší k jeho původním záměrům by bylo Leonida Andrejeva vykládat jako ruského Nietzscheho, jež kladivem rozboural obrazy člověka tak, jak je nezávisle na sobě vybudovali Lev Nikolajevič Tolstoj a Fjodor Michajlovič Dostojevskij.
Pierre Boulle: Most přes řeku Kwai

Pierre Boulle: Most přes řeku Kwai

Le Pont de la Rivière Kwai, 1952

Světový věhlas jež dílo Pierra Boulla Most přes řeku Kwai záhy po svém vydání v roce 1952 vzbudilo, není paradoxně dán ani tolik svými nezpochybnitelnými literárními kvalitami, kdy jeho koncepce balancuje na hraně mezi ironií, absurdnem a žurnalistickou reportáží, ale jeho nepochopením, kdy byla Boulleho fikce vzhledem k reportážnímu stylu pokládána za ohlas autentických událostí. Druhou a doposud nevysychající vlnu zájmu pak vzbudila slavná filmová adaptace z roku 1957, jež byla oceněna 7 Oskary a patří mezi nejoceňovanější filmy všech dob.
Ivan Olbracht: Nikola Šuhaj loupežník

Ivan Olbracht: Nikola Šuhaj loupežník

1933

Tragédií díla Ivana Olbrachta bylo jeho odsouzení stát se již za svého života klasikem, jež bývá zadáván v povinné školní četbě, byť jeho lingvistická, dějová i myšlenková úroveň jej řadí mezi intelektuálně nejnáročnější české spisovatele tak, že jen málokterý z jeho čtenářů je schopen ocenit skutečné hloubky jeho díla.

El amor en los tiempos del cólera, 1985

Gabriel García Márquez: Láska za časů cholery

Gabriel García Márquez: Láska za časů cholery

Na Marquezovově slavném románu Láska za časů cholery je znát, že jej napsal již ve svém pozdější věku (jako šedesátiletý), kdy prostřednictvím svého vrcholného díla bilancuje nejen svůj život ale i sám sebe tak, že je v příběhu obsaženo nebývale mnoho autobiografických prvků, a byť je děj posunut hluboko do minulosti na rozmezí 19. a 20.  století, je román díky jak autorových paralel tak časového posunu v mnohém nesmrtelně aktuální, zvlášť v době, kdy se z Lásky stalo pouhopouhé zaklínadlo bez hlubšího významu.
Děj samotný, lze interpretovat třemi způsoby: můžeme jej brát jako fascinující naturalisticky podané vyprávění, jež sice oplývá magickou atmosférou, ale lze jej spíše brát jako příběh z cizího, dávno zapomenutého světa. Vnímavější čtenář pak krom samotného strhujícího vyprávění bude sledovat i myšlenkové pozadí hlavních hrdinů, které je ukryto za tenkou zástěnou navenek banálních příhod, jež však v sobě skrývají odpověď na mnohé, sám sobě položené otázky „Proč?“, jejichž odpovědi se však odvíjí jak od míry duševního vývoje čtenáře tak i jeho dosavadních životních zkušeností. Třetím způsobem je pak další interpolace těchto otázek a jejich další prohlubování tak, že smysl knihy lze shrnout do jediného slova, za kterým však leží celé miriády slov dalších.