V noci jsem snil, že jsem motýlem

Nejranější dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského lze nazvat jako období hledání vlastního literárního stylu i témat tak, že se Dostojevskij celkem pochopitelně a poplatně tehdejší módní vlně, kdy Rusko se zpožděním objevuje E.T.A. Hoffmanna a Charlese Dickense, obrací k sociální tématice.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij si svůj věhlas spisovatele vydobyl hned ve svém prvním románu Chudí lidé z let 1844-45, avšak na dílo podobného významu si musela čtenářská veřejnost počkat více než dvacet dalších let, kdy časopisecké vydání Zločinu a trestu z let 1865-66 Dostojevského takřka bezprostředně katapultovalo mezi nejvýznamnější ruské, potažmo se zpožděním několika desítek let i mezi největší světové, spisovatele. Avšak ono dvacetileté období má v životě Dostojevského doslova klíčový význam, kdy nebýt rozsudku smrti, vězení a několikaletého sibiřského vyhnanství, smrti bratra s následným finančním krachem, ze kterého se Dostojevskij vzpamatovával takřka do konce svého života tak, že byl ve finanční nouzi nucen prodávat svá nejvýznamnější díla hluboko pod úrovní honorářů svých někdejších kolegů, po kterých ovšem dnes nevzdechne ani pes, je možné se do jisté míry domnívat, že Dostojevského jméno by dnes znalo jen několik zapálených bibliofilů a rusofilů.

Ti z čtenářů, kteří knihu klasika argentinské literatury Jorgeho Luise Borgese, Obecné dějiny hanebnosti, otevřeli pod neurčitým dojmem zakázaného ovoce, zůstanou zcela jistě zklamáni, protože autorův přístup je přesně opačných ambicí než zahrát svitu na lechtivé struny skryté či potlačované chlípnosti čtenářské veřejnosti. Ale naopak Borgesovu suchopárnost s níž se v esejistickém stylu snaží na pravou míru uvést skutečný průběh událostí, jež daly v lidovém podání zazářit historickým a morálním antihrdinům, lze pro svou střízlivost a opatrnost, která se vyvaruje i náznaku mylné interpretace, označit za koketérii s nudnou literaturou faktu.

Dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského můžeme rozdělit na dvě historické etapy - etapu první, jejíž převládající sociální tématiku předznamenal obrovský úspěch Dostojevského prvotiny Chudí lidé z let 1844-45 a etapu psychologickou, v Dostojevského odkazu vrcholnou, jež následovala po sepsání poměrně krátké, ba mezi čtenáři poměrně neznámé, novely Zápisky z podzemí z roku 1864.

Byť Šolom Alejchem (doslova „Mír s tebou“) je více znám prostřednictvím jednoho z nejslavnějších muzikálů všech dob, Šumař na střeše (1964), kterému byly čtyři Alejchemovy povídky Moderní děti (1899), Hodl (1904), Chava (1905) a Vyžeňte je (1914) přímou inspirací, do dějin literatury se zapsal jako vůbec první spisovatel píšící, ať již v rodném Rusku, tak po sérii protižidovských pogromů později v USA, jazykem jidiš, ale též jedním z prvních, který byť velmi ironickou formou reflektuje velmi nejisté postavení Židů v evropské společnosti jakožto občanů druhé kategorie, kde pravidelné pogromy pořádané v Evropě již od dávného středověku, představují pouze onen viditelný vrcholek ledovce.

Knihu Prosím stručně nejvýraznějšího a nejvýznamnějšího českého státníka od dob Tomáše Masaryka a Edvarda Beneše, Václava Havla, nelze sice uchopit ani jako politické paměti natož pak snad jako politologický výklad událostí mezi léty 1986 (Prosím stručně volně navazuje na rozhovor s Karlem Hvížďalou Dálkový výslech právě z roku 1986) a rokem 2005 (kniha ve značné míře vznikala v USA během Havlova dvouměsíčního stipendijního pobytu v Kongresové knihovně na jaře 2005), ba více než v kontextu podtitulu knihy Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty ji lze chápat jako Havlovy osobní, ne-li přímo intimní, reflexe uplynulých dvaceti let, ve kterých hrál ať již jako přední představitel opozice Komunistického režimu, či jako československý a český prezident velmi aktivní roli, byť její skutečný dopad a význam v plné míře zhodnotí až naše další generace.

Slovinská literatura má v našich zeměpisných šířkách přinejmenším mírnou příchuť exotiky, není-li dokonce známa jen několika zapřísáhlým bibliofilům. Nicméně současná slovinská literatura má s tou českou nejenom mnohé paralely plynoucí z určitého zpoždění za vývojem světové literatury, avšak balancuje-li ta česká někde mezi kýčovitostí, nostalgií a strojenou snahou o originalitu, nelze si v případě slovinských autorů nepovšimnout obecného smyslu pro vlastní reflexi i sebeironii.