V noci jsem snil, že jsem motýlem

Se jménem spisovatele Ivana Olbrachta jsou nejčastěji asociována spojení s komunistickou stranou a zejména pak jeho novelou Nikola Šuhaj loupežník. Netřeba sice více vyvracet, že Olbracht, ač jeho dílo svého času sloužilo jako jeden z pilířů socialistické školní četby nemá s komunistickou stranou, ta jak ji známe na vlastní kůži, společného zhola nic (lze shrnout, že levicová orientace je důsledkem přirozeného sociálního vývoje všech intelektuálů). Stejně zavádějící je degradace Nikoly Šuhaje jako povinné četby bezmála na základních školách, což má za jediný následek, že jak toto dílo tak Ivan Olbracht samotný zůstávají pro drtivou většinu čtenářů zcela zapovězeni (, což snad vytváří příznivé podhoubí nevědomosti, aby zcela kýčovitá a plochá muzikálová variace Balada pro banditu, jež si své proslulosti vydobyla zejména svým někdejším obsazením Ivy Bittové do hlavní role Eržiky, letos opět začala trhat divácké rekordy /umělecký šéf divadla Husa na provázku i režisér v jedné osobě, Vladimír Morávek, se v této sezóně rozhodl tuto diváckou legendu jednoúčelové znovuuvést na scénu, nicméně jak výsledek dopadl, asi není ani třeba více rozebírat/).

Řekne-li se 1984 George Orwella, nelze současně nezmínit i jeho o sedmnáct roků starší paralelu Konec civilizace Aldouse Huxleyho, jenž však přes své znevýhodnění, kdy Huxley na rozdíl od Orwella nemohl znát politicko-sociální pozadí ať již hitlerovského tak stalinistického režimu, se v dnešním světle jeví jako vize mnohem varovnější, ba nelze pochybovat, že zatímco od budoucnosti založené na směsi zastrašování a propagandě jsme se jako lidstvo více či méně odpoutali právě s pády kultů zmíněných diktátorů první poloviny 20. století.

Cizinec Alberta Camuse je nejen stěžejním dílem nejvrcholnějšího existencialismu potažmo literatury jako takové, ale jeho záběr a podstata, jež prvoplánově definuje lidskou svobodu, kterou, jak asi leckterý čtenář tuší, Camus nehledá ve vnějším projevu, společnosti či politickém zřízení, ale uvnitř člověka samotného - v jeho vnímání, hodnotách i pochopení sebe samého tak, že se pro ostatní stává cizincem, ne-li cynickou či bezcitnou bestií, překračuje hranice svobody, revolty potažmo existencialismu jako celku směrem k jedné z nejlepších a nejvšestrannějších definic člověka, kdy Cizinec, byť mnohé z jeho interpretací mnohdy hraničí s naprostým nepochopením Camusova sdělení a soustředí se na vnější příběh viny či neviny Mersaulta, jeho popravy jako justiční vraždy, vyvolala okamžitě po svém vydání v roce 1942 revoluci.

Ač se to snad v historickém kontextu může jevit zcela opačně, Anton Pavlovič Čechov, co by spisovatel a dramatik, byl v našich zemích nejvíce doceňován v době tzv. I. republiky, a po marastu dezinterpretací, kdy byl Čechov přetvořen v autora sovětského typu, je teprve v posledních letech znovuobjevován jako jeden z nejvýznačnějších světových autorů.

Zdeněk Šmíd je tak trošku synonymem svých čtenářsky nejúspěšnějších „průvodců“ Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii (1979), Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách (1984) či Proč bychom se netěšili aneb Jak se držet nad vodou (1998), na který v roce 2001 navázal svým svým svébytně humorným cestopisem z Maroka Bubny Berberů aneb Proč bychom se nesušili, který můžeme brát jako zajímavý příspěvek do literatury jinak, řekněme, velmi okrajové kvality.

Pro polistopadovou generaci literárních autorů je do značné míry charakteristické, co do stylistiky, opakovaných témat i jazyka, věrné napodobování literárního stylu, jenž ve svých spontánních prvopočátcích v 50. letech do světové literatury přinesla díla beatniků, a který pro svůj, co do umu, zdánlivě primitivní styl vyprávění, slovní i slohové skladby, vybízí mnohé zástupy svých, v drtivé většině jen laciných, napodobovatelů tak, že se díla většiny dnešních autorů dají shrnout do stručné charakteristiky, kdy na počátku stál jasný záměr devalvace jazyka spojený se snahou o pár desítek let opožděný protest proti tradičnímu chápání literatury, jež se však již na počátky smekl k devalvaci literatury jako takové.

„Zuřivý reportér“ (Der rasende Reporter) Egon Erwin Kisch je dnes širšímu čtenářstvu znám zejména prostřednictvím svého nejslavnějšího románu Pasák, který dodnes velmi autenticky navozuje sociální poměry i prostředí nejchudších pražských obyvatel z přelomu 19. a 20. století. To, co však Kische nesmazatelně zapsalo do dějin, je jeho novinářská zarputilost odhalovat špínu i zlo snoubená s mimořádným intelektem a vědomostním rozhledem, pro který můžeme v dnešní novinářské populaci jen stěží najít nějaké paralely.