„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Psychologické drama

David Lynch: Sloní muž

David Lynch: Sloní muž

V pořadí druhý celovečerní film Davida Lynche Sloní muž z roku 1980 si odnesl, v kontextu předešlé i následné Lynchovy nezávislé tvorby, zcela neuvěřitelných 8 nominací na prestižní ocenění Americké filmové akademie - Oscara. Za úspěchem snímku je v prvé řadě nutné hledat filmovou předlohu v podobě skutečného Josepha Merricka (ve filmu chybně přejmenovaného na Johna), přezdívaného pro své znetvoření Sloní muž, který si dokázal získat velké sympatie i v anglické královské rodině, kdy jeho velkou sympatizantkou byla Alexandra, princezna z Walesu, potažmo se o něj zajímala i samotná královna Viktorie.
Krzysztof Kieślowski: Krátký film o lásce

Krzysztof Kieślowski: Krátký film o lásce

V depresivních kulisách šedivého panelákového sídliště se Krzysztofu Kieślowskému podařilo rozpoutat jeden z nejuhrančivějších a současně i nejoriginálnějších filmových příběhů lásky. To vše na pozadí šestého přikázání biblického Desatera „Nesesmilníš“ (Ex 20, 14) neboli rozšířené verze šesté části původního televizního seriálu Dekalog natočeného v roce 1988 pro polskou televizi.
Ettore Scola: Zvláštní den

Ettore Scola: Zvláštní den

Jako herecký koncert bývá uvozován Zvláštní den v podání dvojice dvou velkých herců Sophie Loren a Marcella Mastroianniho, kdy před jejich výkony nezbývá nic než tiše smeknout. Ve snímku de facto založeném na dvou hercích, je na pozadí jednoho dne 8. května 1938, kdy se v Římě sejde Hitler s Mussolinim, shrnut celý princip fašismu, nacionalismu či diktatury, ale i holá nemožnost jedince čelit zmanipulovaným masám.
Akira Kurosawa: Žiji ve strachu

Akira Kurosawa: Žiji ve strachu

Asi ne náhodou je téma atomového výbuchu v japonské kinematografii přítomno jako jedno z opakovaně nejvíce zpracovávaných témat. Akira Kurosawa, jakožto nejlepší japonský filmový tvůrce všech dob, se k tomuto tématu vyjadřuje hned nadvakrát: ve svém relativně raném snímku z roku 1955, Žiji ve strachu, a podruhé se k němu vrací až v samotném závěru svého života i díla, v jednom ze svých Snů z roku 1990.
Juraj Herz: Spalovač mrtvol

Juraj Herz: Spalovač mrtvol

Spalovač mrtvol byl sice natočen ještě v relativně svobodném roce 1968, ale jeho kvapná premiéra se odehrála až v březnu 1969, načež byl záhy stažen z českých kin a na dlouhá léta uložen do trezoru. Asi netřeba zdůrazňovat, že Spalovač mrtvol patří mezi to nejlepší, co bylo vůbec kdy natočeno a existuje jen nemálo filmů, které s ním snesou přímé srovnání.
Andrej Končalovskij: Mariini milenci

Andrej Končalovskij: Mariini milenci

Nastassja Kinski sexuální to symbol Hollywoodu 80. let a režisér i scénárista Andrej Končalovskij ve svém americkém debutu pět let po své emigraci ze Sovětského Svazu jako hlavní osobnosti a přednosti melodramatického snímku Mariini milenci, ve kterém Končalovskij spojil to nejlepší z ruské i americké kinematografie, kde by absence jednoho či druhého vlivu vedla ke zcela odlišnému výsledku.
Kim Ki-duk: Luk

Kim Ki-duk: Luk

Kim Ki-duk se do našich kin dostal díky velkému mezinárodnímu ohlasu, ale i uvedení na Karlovarskému festivalu, až filmem Ostrov v roce 2001, nicméně svým originálním pojetím, jež snoubí nadání pro poetično s naturalismem a velmi často i brutalitou, absencí filmových triků, dlouhými záběry kamery, ale i přímou opozicí vůči současnému trendu světové kinematografie se zjednodušováním, klipovým střihem a maximalistickou sázkou na počítačové efekty, si u nás našel poměrně početné řady diváků tak, že jeho snímek z loňského roku Luk, u nás již tradičně premiérově uvedený na festivalu v Karlových Varech, byl očekáván s napětím i zvědavostí, kam až nás Kim Ki-duk dokáže se svou typickou emocionální manipulací, ale i dalším překročením mnoha tabu, posunout.
Kim Ki-duk: Ostrov

Kim Ki-duk: Ostrov

Podaří-li se nám nám alespoň na chvíli zbavit nutkavých představ spojených ať již se záběrem vyměšujícího se muže s výkalem padajícím do vody, sadistickými sexuálními scénami, rybářskými háčky zaseknutými v nutkavé touze se zničit, respektive přehlušit bolest raněného srdce, do vlastního hrdla, respektive dělohy, či záběry žáby svlékané z kůže, zaživa rozsekávanými či rozřezávanými rybami, uvidíme Ostrov ve zcela opačném světle, jež pro svou poetiku, dlouhé záběry kamery namísto zbytečných dialogů, jež jsou ve filmu omezeny jen na nejnezbytnější minimum, ale i zcela netušené rozměry lásky, jež neváhá zabíjet, bodat i trpět, je tento Kim Ki-dukův autorský výtvor hluboký zásah, byť pro mnohé tím nejkontroverznějším a nejvíce šokujícím způsobem, do dosavadního způsobu vnímání, ve kterém se snoubí odpor s něžnou krásou.
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Ne, hlavní hrdina se úpěnlivě nesnaží znovu najít a získat zpět svou minulost, a nestává se ani jiným člověkem, jen se zbavil pout předsudků očekávání a setrvačnosti zaběhnutého dennodenního rituálu a získal svobodu! Ano, on i lidé, které měl skrz své neštěstí štěstí poznat jsou ve své drsnosti pravdiví a skuteční a proto jejich pro vnější svět omezená touha ŽÍT A NECHAT ŽÍT! je tolik nesrozumitelná.
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Ne nebudu zde vypravovat celý příběh, protože jeho poselství je o lidech, u dna, na dně, ode dna odražených, ke dni klesajících i podaných rukou lidí, kteří toho sami neumějí mnoho dát, protože si již dávno zakázali milovat a zmítají se den ode dne mezi nikdy nenaplněnou touhou a uměle vyplněnou prazdnotou. Napovím jen, že muž bez minulosti nezůstal, ale čtenář jistě sám tuší, že nedostala přednost před nově nabitou svobodou.
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Ale nenech se zmýlit, Muž bez minulosti není oslavou návratu ke kořenům a návod na nový šťastný život, ten si každý musí najít jen on sám, tisíc párů cizích rukou mu nemůže pomoci a to, že právě náš hlavní hrdina využil své šance k novému životu s čistým štítem a zbavil se tak závaží svého ne příliš podařeného života, skutečně nic neznamená.
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Ne, nečekej prudké obraty, pád a povstání z popela - ten příběh je beze slov a záleží jen na tobě, jak si jej přebereš. A má-li se přec jen někam zařadit, je mu nejbližší škatulka tzv. trpké komedie.

Aki Kaurismäki

Režisér a scénárista Aki Kaurismäki se celosvětově proslavil v polovině 80. let ve své adaptaci Dostojevského Zločinu a trestu přenesené do současného Finska. Ale i další z jeho autorských počinů, které přes svou vzájemnou odlišnost v tématu i v podobě zpracování nesou Kaurismäkiův pevný rukopis, který nic nenechává náhodě a vše zpracovává i do těch nejmenších detailů a přes svou deklarovanou snahu natočit opravdu špatný film patří mezi nejlepší režiséry současnosti,o čemž vypovídá i množství filmových ocenění.
Mies vailla menneisyyttä (Finsko/Německo/Francie, 2002, 97 min.)
Režie: Aki Kaurismäki. Scenář: Aki Kaurismäki. Kamera: Timo Salminen. Hudba: Antero Jakoila, The Renegades, Crazy Kedn Band, Oulu Symphony Orchestra, Masao Onose. Hrají: Markku Peltola, Kati Outinenová, Juhani Niemelä, Kaija Pakarinenová, Sakari Kuosmanen.

Režijní filmografie:

Ingmar Bergman: Podzimní sonáta

Ingmar Bergman: Podzimní sonáta

Podzimní sonátu můžeme s určitou nadsázkou nazvat jako zcela nejtypičtější produkt Ingmara Bergmana - komorní psychologické drama, pochybnosti, traumata, náboženská posedlost - to vše obnažené až na dřeň. V Bergmanových snímcích je též poněkud stereotypní vychvalovat hereckou složku, nicméně výkony dvorní Bergmanovy herečky Liv Ullmann a slavné krajanky Ingrid Bergmanové, jež v Sonátě vytvořila jednu ze svých posledních a současně i nejlepších rolí, patří do krajiny snů.
Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky

Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky

Ač by se snad mohlo zdát, že tato prvotní idea, kterou Ingmar Bergman adresoval svému dvornímu kameramanovi, Svenu Nykvistovi, nemůže vést k výsledku, jež by byl obsahoval jakýkoliv náznak psychologické hloubky, citové drásavosti, dokonale vystavěného příběhu, pečlivosti ba až pedantství v každém detailu, mistrovské ukázky herectví, nemluvě snad o scénáři, režii či kameře, natož pak snad o získání jakéhokoliv filmového ocenění, je pravdou přesný opak, ba Šepoty a výkřiky lze směle položit nejen jako jeden z nejlepších a co filmového zpracování i nejdokonalejších počinů jak ve filmografii Ingmara Bergmana, tak filmu jako takovém vůbec.
Ingmar Bergman: Mlčení

Ingmar Bergman: Mlčení

Vyznačuje-li se tvůrčí koncepce Ingmara Bergmana silným symbolickým podtextem, pak je jeho autorský počin z roku 1963 Mlčení symbolikou prodchnut až na dřeň, ba, tento Bergmanův film lze interpretovat z mnoha navzájem až protikladných úhlů: počínaje psychologickými polohami hlavních postav, malého Johana, sester Anny a Ester, vzájemnou nenávistí, jež se mísí s odcizením, osamělostí i závislostí, či pohledem sexuálním, kdy je Anna nejprve svědkem divoké soulože neznámé dvojice, jíž se oddává v přítmí balkónu uprostřed varietního představení skupiny zakrslých liliputánů a poté se ona sama na podlaze kina pomiluje s neznámým mužem uprostřed promítání, zatímco Ester, jež leží nemocná v hotelovém pokoji, osaměle masturbuje.
Ingmar Bergman: Persona

Ingmar Bergman: Persona

V případě Ingmara Bergmana nemá příliš smysl srovnávat jednotlivé snímky z jeho bohaté filmografie, naopak, co film to svým způsobem neopakovatelný unikát, nicméně v případě Persony si nelze právě pro originální námět, potažmo jeho zpracování, několik srovnání v kontextu Bergmanovy tvorby odpustit:
Ingmar Bergman: Fanny a Alexandr

Ingmar Bergman: Fanny a Alexandr

Filmový epos Ingmara Bergmana, který měl být syntézou a vyvrcholením celého dosavadního díla, což se mu podařilo s jedinou výjimkou - nestal se jeho dílem posledním. Film je vyprávěn s lehkostí a nadhledem, kterým Bergman bilancuje nejen svá předchozí autobiografická díla, ale dává svému dětství nový pohled bez soudů a snahy o hluboké zamyšlení. Příběh je popisem bez textu mezi řádky, ale o to silnější po sobě zanechává dojem, protože je čistý a nezakalený touhou po nesrozumitelnosti, která bývá zaměňována s oduševnělostí. Smysl Bergmanova filmu stojí na prožitcích jeho hrdinů a především v pohledu desetiletého Alexandra, který si v průběhu let uvědomuje psychologické pozadí svých bližních a hraje si s nimi se svou fantazií, která v určitých pasážích nelze rozeznat od skutečnosti.