„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Psychologické drama

Alice Nellis: Mamas & Papas

Alice Nellis: Mamas & Papas

Česká kinematografie již minimálně dekádu hledá filmovou tvůrkyni, jež by pomohla zaplnit propast, která vznikla po odchodu nepřekonatelné Věry Chytilové do uměleckého důchodu. Filmových tvůrkyň se sice za poslední dvě desetiletí etablovala celá řada, avšak žádná z nich nevyprodukovala snímek, jež by dokázal obstát i před tím nejnesmiřitelnějším kritikem - před časovým odstupem, který nemilosrdně dělí zrno od plev. A tak jako nejnadějnější se jevila tvorba Alice Nellis, kdy zvláště její první dva autorské snímky, Ene Bene (2000) a Výlet (2002), vzbudily své času značný rozruch v jinak malém českém smrdutém rybníčku, který dlouhodobě nedokázal přinést nové téma.
Bastardi

Bastardi

Po shlédnutí autorského snímku amatérského tvůrce Tomáše Magnuska Bastardi se mi vytanula parafráze známého divadelního pořekadla „není malých rolí, ale malých herců“, a to, že není špatných filmů, ale jen filmů, co příliš tlačí na pilu.
Krzysztof Kieślowski: Amatér

Krzysztof Kieślowski: Amatér

Krzysztofa Kieślowského můžeme bez přehánění prohlásit za jednoho z nejsilnějších a nejvýraznějších filmových tvůrců všech dob. Jeho cesta k filmu však nebyla nijak přímočará, ba naopak prvních deset let své poměrně krátké umělecké kariéry musel věnovat natáčení dokumentárně propagandistických filmů v intencích socialistického realismu z prostředí továren a pracujícího lidu.
Volker Schlöndorff: Ztracená čest Kateřiny Blumové

Volker Schlöndorff: Ztracená čest Kateřiny Blumové

Německá kinematografie jako by se doposud nevzpamatovala z hromadného exodu svých nejpřednějších tvůrců po nástupu Hitlera a zákazu další filmové činnosti těch, kteří zůstali a aktivně šířili nacistickou propagandu tak, že poválečný německý film lze ve svých ambicích spíše připodobnit k druho- či spíše k třetiřadé produkci amerického Hollywoodu.
Zdeněk Tyc: Smradi

Zdeněk Tyc: Smradi

Zdeněk Tyc býval pro obrovské kvality své filmové prvotiny z roku 1990 Vojtěch řečený sirotek označován za nástupce Františka Vláčila a vkládaly se do něj takřka naděje, že opět pozvedne upadající význam české filmové školy. Nicméně ironie osudu rozhodla zcela jinak: Vojtěch vzhledem ke své premiéře na podzim roku 1990, tedy v období porevolučního společenského zápalu, prošel prázdnými kinosály takřka nepovšimnut, další snímky Žiletky (1993) a (1995) zcela propadly (snímek dokonce „vyhrál“ ocenění Plyšový lev za nejhorší film roku, byť asi ne zcela spravedlivě, protože jeho kvality je možné s odstupem označit za zcela průměrné), až po zatím poslední Smrady z roku 2002, které příznivější ohlasy vzbouzely spíše pro svůj angažovaný námět.
Andrea Sedláčková: Oběti a vrazi

Andrea Sedláčková: Oběti a vrazi

Celovečerní filmový debut Andrey Sedláčkové Oběti a vrazi je v prvé řadě příjemným zpestřením večera pro nejednoho skalního příznivce televize. Sedláčková se jakožto scénáristka i režisérka v jedné osobě v kontextu současné české kinematografie sice neztratila, nicméně vezmeme-li si kvalitativní srovnání jen s těmi snímky, jež měly podobně jako Oběti a vrazi svou premiéru v roce 2000 - Anděl Exit, Ene Bene, Kytice, Otesánek či Samotáři, pak je kvalitativní odstup daný jak nezkušeností, tak talentem a osobními kvalitami doslova katastrofální.
Robert Sedláček: Pravidla lži

Robert Sedláček: Pravidla lži

Autorský snímek Roberta Sedláčka Pravidla lži zjevně zasáhl do černého a nestal-li se zrovna kultovní podívanou, přinejmenším do českého prostředí přivedl námět z prostředí, kterému se česká kinematografie doposud vyhýbala, či v nejlepším případě jej zobrazila jen velmi povrchně a s účelovou zkratkovitostí.
Lars von Trier: Prolomit vlny

Lars von Trier: Prolomit vlny

Filmovou tvorbu Larse von Triera lze v prvé řadě charakterizovat jako provokaci, v řadě druhé pak jako nadčasovou sondu. Trier uměle vytváří konfliktní sociální prostřední, na kterém pak psychologickou hrou s divákem rozvíjí emočně vyhrocenou zápletku tak, že jeho filmy nejsou určeny pro slabé povahy. Trier opovrhuje lacinými triky, jež by měly diváka rozplakat, ale naopak jej přivádí na pokraj hlubinné psychoanalytické propasti tak, že více než odpočinek a pasivní zábavu Trierovy filmy asociují prostor někde mezi beznadějí, depresí a sebevraždou.
Lars von Trier: Evropa

Lars von Trier: Evropa

Dánský režisér Lars von Trier bývá mnohdy považován za nástupce někdejších vrcholů evropské a světové kinematografie, Federica Felliniho a Ingmara Bergmana. Ovšem s tím dovětkem, že von Trier je krom svých neoddiskutovatelných kvalit režijních i vůdčí vizionář a revolucionář. Jeho snímky pak balancují mezi uměleckou hravostí a filmovým experimentem, který však dokáže zaujmout, potažmo chytit, i co do vkusu masovějšího diváka.
Alice Nellis: Tajnosti

Alice Nellis: Tajnosti

Po shlédnutí nejnovějšího snímku Alice Nellis Tajnosti si v prvotním opojení nelze nepovzdychnout, že po sentimentálních slátaninách à la Vratné lahve Jana Svěráka či Medvídek Jana Hřebejka v letošní české produkci konečně vznikl snímek, který dokáže z české reality snoubící banalitu s géniem průměrnosti (což jsou typické znaky „úspěšného“ českého filmu poslední dekády) vyzískat téma a zpracování, jež dokonce dává připomenout magický realismus Federica Felliniho.
Juraj Herz: Morgiana

Juraj Herz: Morgiana

Juraj Herz je přes svůj široký záběr napříč všemi filmovými žánry synonymem zejména svých tří filmů z přelomu 60. a 70. let - Spalovače mrtvol /1968/, Petrolejových lamp /1971/ a Morgiany /1972/. Tyto snímky krom silné vazby na původní literární předlohu pak navíc i pojí příznak posledních zástupců nové československé vlny. - Právě Morgiana bývá označována jako labutí píseň před nástupcem tzv. normalizace - tedy politické i umělecké cenzury, hromadnými zákazy a exody předních filmových tvůrců do zahraničí tak, že takřka všechny kvalitní filmy 60. let byly po následující dvě dekády před divákem ukryty do trezoru.
Juraj Herz: Petrolejové lampy

Juraj Herz: Petrolejové lampy

U snímku Petrolejové lampy Juraje Herze z roku 1971 se nabízejí dva možné úhly, jak tento v kontextu 70. let velmi ojedinělý snímek hodnotit: Budeme-li jej brát čistě ve své filmové kategorii, pak se bez pochyby jedná, hned po Spalovači mrtvol, o nejlepší režijní práci Juraje Herze.
Dino Risi: Ztracená duše

Dino Risi: Ztracená duše

To nejlepší z Dina Risiho, jakožto vůdčí osobnosti italské kinematografie 70. let, jsou jednoznačně lehké situační komedie (v čele s Vůní ženy) tak, že Risiho pokus o natočení psychologického hororu, který stojí a padá s úspěšně navozenou temnou atmosférou a stupňovaně dávkovaným napětím, je bohužel předurčen k naprostému neúspěchu.
Karel Kachyňa: Kráva

Karel Kachyňa: Kráva

Původně byl autorský snímek Kráva Karla Kachyni ze strany producenta České televize koncipován čistě pro televizní obrazovky, což se negativně podepsalo nejen na poněkud snížené technické kvalitě ale i celkovém vyznění, kdy je přes svou surovou poetiku často charakterizován jako prostý bez hlubšího podtextu. V kontextu kvalitativně velmi chabé filmové produkce první poloviny 90. let je však Kráva v mnoha ohledech výjimečná tím, že dokázala jít proti tehdy velmi silnému proudu laciného podbízení se tak, že s odstupem jednoho desetiletí se jedná o nejlepší filmový počin od natočení Obecné školy Jana a Zdeňka Svěráků v roce 1991.
Vittorio De Sica: Místo pro lásku

Vittorio De Sica: Místo pro lásku

Vittorio de Sica můžeme směle položit za vůbec nejpřednějšího představitele italského neorealismu 40. a 50. let, kdy zvláště jeho snímky Zloději kol (1948), Zázrak v Miláně (1951), Umberto D. (1952) či Střecha (1956) ve své době psaly filmovou historii. Nicméně neorealismem vrcholná tvorba Vittoria de Sica zdaleka nekončí, ba zvláště díky jménům Marcella Mastroianniho a Sophie Loren vešly do obecné známosti zejména jeho snímky ze 60. let a là Horalka (1960), Boccaccio '70 (1962), Včera, dnes a zítra (1963) či Manželství po italsku (1964).