V noci jsem snil, že jsem motýlem

Krzysztofa Kieślowského můžeme bez přehánění prohlásit za jednoho z nejsilnějších a nejvýraznějších filmových tvůrců všech dob. Jeho cesta k filmu však nebyla nijak přímočará, ba naopak prvních deset let své poměrně krátké umělecké kariéry musel věnovat natáčení dokumentárně propagandistických filmů v intencích socialistického realismu z prostředí továren a pracujícího lidu.

Zdeněk Tyc býval pro obrovské kvality své filmové prvotiny z roku 1990 Vojtěch řečený sirotek označován za nástupce Františka Vláčila a vkládaly se do něj takřka naděje, že opět pozvedne upadající význam české filmové školy. Nicméně ironie osudu rozhodla zcela jinak: Vojtěch vzhledem ke své premiéře na podzim roku 1990, tedy v období porevolučního společenského zápalu, prošel prázdnými kinosály takřka nepovšimnut, další snímky Žiletky (1993) a Už (1995) zcela propadly (snímek Už dokonce „vyhrál“ ocenění Plyšový lev za nejhorší film roku, byť asi ne zcela spravedlivě, protože jeho kvality je možné s odstupem označit za zcela průměrné), až po zatím poslední Smrady z roku 2002, které příznivější ohlasy vzbouzely spíše pro svůj angažovaný námět.

Autorský snímek Roberta Sedláčka Pravidla lži zjevně zasáhl do černého a nestal-li se zrovna kultovní podívanou, přinejmenším do českého prostředí přivedl námět z prostředí, kterému se česká kinematografie doposud vyhýbala, či v nejlepším případě jej zobrazila jen velmi povrchně a s účelovou zkratkovitostí.

Dánský režisér Lars von Trier bývá mnohdy považován za nástupce někdejších vrcholů evropské a světové kinematografie, Federica Felliniho a Ingmara Bergmana. Ovšem s tím dovětkem, že von Trier je krom svých neoddiskutovatelných kvalit režijních i vůdčí vizionář a revolucionář. Jeho snímky pak balancují mezi uměleckou hravostí a filmovým experimentem, který však dokáže zaujmout, potažmo chytit, i co do vkusu masovějšího diváka.

Juraj Herz je přes svůj široký záběr napříč všemi filmovými žánry synonymem zejména svých tří filmů z přelomu 60. a 70. let - Spalovače mrtvol /1968/, Petrolejových lamp /1971/ a Morgiany /1972/. Tyto snímky krom silné vazby na původní literární předlohu pak navíc i pojí příznak posledních zástupců nové československé vlny. - Právě Morgiana bývá označována jako labutí píseň před nástupcem tzv. normalizace - tedy politické i umělecké cenzury, hromadnými zákazy a exody předních filmových tvůrců do zahraničí tak, že takřka všechny kvalitní filmy 60. let byly po následující dvě dekády před divákem ukryty do trezoru.

To nejlepší z Dina Risiho, jakožto vůdčí osobnosti italské kinematografie 70. let, jsou jednoznačně lehké situační komedie (v čele s Vůní ženy) tak, že Risiho pokus o natočení psychologického hororu, který stojí a padá s úspěšně navozenou temnou atmosférou a stupňovaně dávkovaným napětím, je bohužel předurčen k naprostému neúspěchu.