„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Psychologické drama

Juraj Herz: Habermannův mlýn

Juraj Herz: Habermannův mlýn

V roce 2010 velkofilm Juraje Herze Habermannův mlýn, v roce 2011 potom další velkolepě pojatý film Lidice, tentokrát v režii Petra Nikolaeva - krom nabubřelé pompéznosti, která zdaleka neodpovídala skutečným kvalitám a to počínaje scénářem a konče patetickými hereckými výkony, oba snímky též spojuje obdobné téma vzdáleně založené na skutečných historických událostech. - V Lidicích bylo za velmi známých okolností v červnu roku 1942 zavražděno 173 mužů, ženy byly odvlečeny do koncentračních táborů, děti poslány na německou převýchovu a samotná vesnice byla srovnána se zemí. To vše jako akt pomsty za atentát na Reinharda Heydricha. V Bludově, kde se odehrával skutečný příběh Habermannova mlýna, bylo zase v dubnu roku 1945 postříleno 23 nevinných rukojmí jako akt pomsty i výstraha za spolupráci českých bludovských obyvatel s partizány. Snímek Lidice byl produkován českými producenty a vyznění filmu je celkem jednoznačné v podobě Čechů jakožto hrdinů i obětí krvežíznivých Němců. Habermannův mlýn byl zase z větší části financován prostředky německých a rakouských koproducentů, jeho vyznění se pak nese v rovině hodného Němce - Habermanna, jenž po celou válku s Čechy kamarádil a obětoval velkou část rodinného majetku, aby Čechy zachránil, a zlých Čechů, kteří jej po válce lynčují a drancují jeho majetek. Dlužno říci, že film Habermannův mlýn si na rozdíl od Lidic příliš nehrál na rekonstrukci historických událostí a použitý příběh je s výjimkou jména Habermann naprostou fikcí z pera druhořadého českého spisovatele Josefa Urbana a druhořadého německého televizního scénáristy Wolfganga Limmera.
Jaroslav Mach: Klec pro dva

Jaroslav Mach: Klec pro dva

Režisér Jaroslav Mach debutoval v roce 1952 a to režií socialistické budovatelské agitky z pera „filmového milovníka“ Oldřicha Nového Slovo dělá ženu z roku 1952. A žánru laciných agitek zůstal věrný prakticky až do roku 1961, kdy socialistická propaganda od tohoto žánru de facto upustila, protože byl směšný již i pro ty nejhloupější diváky. Poté po několika intermezzech v podobě pohádek, krátko a středometrážních filmů a dokumentů v roce 1966 realizoval svůj vlastní detektivní scénář Nahá pastýřka. A protože byl film divácky úspěšný, realizoval v následujících letech ještě několik filmů, opět na základě vlastního scénáře, ze kterých do dnešního dne přežila jen hořká komedie Klec pro dva z roku 1967 a to ještě jen proto, že si v něm hlavní a pro roli zahrál Vladimír Menšík.
Pedro Almodóvar: Rozervaná objetí

Pedro Almodóvar: Rozervaná objetí

Španělský režisér a filmový tvůrce Pedro Almodóvar dosáhl svého vrcholu v roce 1999, kdy byl jeho autorský snímek Vše o mé matce oceněn Oscarem za nejlepší cizojazyčný film. Od té doby natočil další pětici celovečerních snímků, kterým se dostalo značného mezinárodního uznání a sám Almodóvar je tak dlouhodobě považován za jednoho z nejúspěšnějších nehollywoodských tvůrců. Přesto ale Almodóvar, jenž se v 90. letech 20. století proslavil zejména tím, že dokázal v přijatelné formě naservírovat masovému publiku trans-homo-bizarr sexuálně obskurní témata a to aniž by svého diváka šokoval, či sám sebe odsunul do oblasti undergroundu.
František Vláčil: Stín kapradiny

František Vláčil: Stín kapradiny

František Vláčil je neodbytně spjat se svým nejslavnějším filmem Markéta Lazarová a všechny jeho pozdější filmy jsou s Markétou také srovnávány. A nejinak je tomu u jednoho z jeho vůbec posledních snímků Stín kapradiny na námět novely Josefa Čapka, jež byla dle Vláčilových vlastních slov vedle Markéty Lazarové jeho vůbec nejoblíbenější literární dílo. Scénář k filmu Vláčil napsal již v roce 1972 a to zejména ve spolupráci s Vladimírem Körnerem, se kterým spolupracoval například již na scénáři pro film Údolí včel, ale na samotnou realizaci musel Vláčil čekat dlouhých třináct let.
Hal Ashby: Poslední eskorta - Jack Nicholson

Hal Ashby: Poslední eskorta - Jack Nicholson

Vznik dnes již klasického a oceňovaného filmu Poslední eskorta, jež si ve své době zapsal prvenství co do počtu použitých nadávek a kleteb, nebyl nikterak přímočarý. - V souvislosti s tímto filmem bývá nejčastěji vyzdvihován jeho režisér Hal Ashby a herec v hlavní roli Jack Nicholson, ale hlavní zásluhu na tom, že film vůbec vznikl a byl uveden ve zmíněné necenzurované podobě, má zejména jeho producent Gerry Ayres (jeho nejslavnějším produkovaným snímkem je Bonnie & Clyde), jenž již v roce 1969 odkoupil autorská práva na zfilmování stejnojmenného románu z pera Darryla Ponicsana. Poté svěřil sepsání scénáře Robertovi Towne, který scénář napsal přímo na tělo svým blízkým přátelům Jackovi Nicholsonovi a Rupertovi Crosse s tím, že pozměnil základní ladění hlavní postavy, příslušníka americké námořní pěchoty Budduského - ve filmu jej hrál Nicholson, a současně pozměnil závěrečnou část tak, že Buddusky na rozdíl od románu ve filmu neumírá. Na podzim roku 1971 Ayres předložil hotový scénář své mateřské společnosti Columbia Pictures. - Ta scénáristu Townea požádala, aby ze scénáře vypustil většinu kleteb, což Towne odmítl a Columbia Pictures následně poslala realizaci scénáře k ledu.
Zuzana Liová: Dům

Zuzana Liová: Dům

Zuzana Liová získala za scénář filmu Dům cenu Krzysztofa Kieslowského za nejlepší scénář od autora ze střední a východní Evropy, udělované v rámci festivalu v Cannes, již v roce 2007, ale k natáčení v režii samotné Liové bylo přikročeno až v roce 2011. V témže roce pak byl film premiérově uveden na filmovém festivalu v Berlíně (ve vedlejším programu Forum), v roce 2012 získal cenu za nejlepší film na festivalu v Terstu, potažmo získal několik dalších českých a slovenských ocenění. - V tomto ohledu se jedná o suverénně nejúspěšnější slovenský film posledních let.
Henrik Ruben Genz: Ukrutně šťastni

Henrik Ruben Genz: Ukrutně šťastni

Dánská kinematografie získala v uplynulých dvou dekádách obrovské renomé kdy jména dánských režisérů à la Lars von Trier, Thomas Vinterberg, Søren Kragh-Jacobsen, Bille August, Nils Malmros, Susanne Bier, Åke Sandgren či Per Fly bývají zmiňovány jako hlavní hvězdy většiny světových festivalů, potažmo značka dánského filmu bývá vnímána jako záruka kvality, diváckého úspěchu ale i sarkastického a černého humoru bez zbytečného patosu. A plně v intencích této značky se pohybuje i film méně známého režiséra Henrika Rubena Genze, Ukrutně šťastni, jenž se v rodném Dánsku, kde si od domácí akademie filmových tvůrců a kritiků odnesl třináct trofejí, ale i ve světě, kde krom jiného získal v Karlových Varech cenu za nejlepší film či v Chicagu cenu za nejlepší režii.
Irena Pavlásková: Čas sluhů

Irena Pavlásková: Čas sluhů

Režisérka Irena Pavlásková k dnešnímu dni natočila pětici celovečerních filmů, ale co do kvality i renomé v její filmografii jednoznačně vévodí debut, který měl premiéru 1. listopadu 1989, Čas sluhů. Od premiéry tedy utekly více než dvě desetiletí, přesto je tento film nejen dodnes neuvěřitelně aktuální ale ve srovnání s produkcí, jež vznikala ke konci 80 let a v níž převažovaly buď tendenčně laděné snímky či nekritické lidové komedie, je až nepochopitelné, že tento satiricky pojatý snímek unikl cenzorským zásahům - samotná režisérka v této souvislosti zmiňuje kontroverzního filmového režiséra Otakara Vávru, jenž o zákaz filmu vehementně usiloval v rámci Svazu dramatických umělců, jemuž v té době předsedal.
August Strindberg: Tanec smrti

August Strindberg: Tanec smrti

Švédský básník, dramatik, prozaik ale i malíř August Strindberg napsal několik desítek básnických sbírek, divadelních her, románů a povídkových souborů, jež dodnes patří mezi živá a často vydávaná i uváděná díla. Přesto je dnes Strindberg více než pro své dílo více proslulý jako nepřítel manželství či dokonce i jako nepřítel žen. Je jisté, že Strindberg byl maniakální osobnost, kdy období horečného tvůrčího zápalu střídal s obdobími plných depresí. Současně se Strindberg hned třikrát oženil a zase rozvedl. Přesto bychom v jeho osobním životě jen stěží hledali pro tuto pejorativní nálepku nepřítele manželství a manželek nějaké reálné opodstatnění.
Marcelo Piñeyro: Metoda

Marcelo Piñeyro: Metoda

Snímek Metoda z roku 2005 španělského režiséra Marcela Piñeyra má navenek všechny vlastnosti a ingredience k tomu, stát se kultovním filmem, jež příkladně rozpitvává metody velkých korporací, které své zaměstnance, a nejvyšší manažery pak zejména, nutí k tomu stát se bezcitnými stroji, jimž vládnou jen čistě ekonomické zájmy. A skutečně, snímek se na svém počátku rozehrává k velké filmové podívané, ve které by se hustá psychologická atmosféra doslova dala krájet. S postupem dalšího děje však úvodní velkolepý nástup ztrácí dech tak, že poslední třetina, která by měla naopak zvihat diváka napětím ze židle, už začíná silně nudit, divák začíná přemýšlet nad tím, že nastíněný příběh obsahuje řadu nedostatků a nedomyšlených detailů a konec filmu přijímá s tím, že by se daná látka dala natočit mnohem lépe.
Andrzej Wajda: Muž z mramoru

Andrzej Wajda: Muž z mramoru

Andrzej Wajda je již od 2. poloviny 50. let vůdčí osobností polské kinematografie, kdy svými filmy spustil hned několik revolucí, které svým dopadem dalece přesáhly oblast uměleckého vyjádření. - Ve snímku Popel a démant zásadně přehodnotil standardní ideologický model komunistického protinacistického odboje ve 2. světové válce. Ještě významnějším počinem co do námětu, diskuzí, které následně rozpoutal, ale zejména co do vlivu na polskou kinematografii jako celek, byl jeho počin z roku 1976 Muž z mramoru, který inicioval vznik tzv. kina morálního neklidu. V neposlední řadě pak značný rozruch vzbudil jeho politicky motivovaný snímek z roku 2007 Katyň, jenž ač zdaleka nepatří mezi Wajdova nejzdařilejší díla, dostal se například i do české mainstreamové distribuce, kam obecně evropská kinematografie nemá takřka žádný přístup.
Paul Newman: Skleněný zvěřinec

Paul Newman: Skleněný zvěřinec

Divadelní hra Skleněný zvěřinec Tennessee Williamse byla zfilmována nesčetněkrát (dle filmové databáze IMDB do dnešního dne celkem 11×), kdy scénář té úplně první adaptace z roku 1950 dokonce napsal sám Tennesse Williams. Ten se však i na základě této zkušenosti od filmu záhy odvrátil a o filmových adaptacích svého díla se vyjadřoval značně pohrdlivě s tím, že zcela zásadně nepostihly atmosféru původního dramatického textu. Tennesse Williams bohužel zemřel v roce 1983, tedy čtyři roky před tím, než se textu jeho dramatu chopil slavný herec 60. a 70. let Paul Newman, jenž se ve své režijní koncepci pokusil o věrně převedení divadelní atmosféry na filmové plátno.
Lars von Trier: Manderlay

Lars von Trier: Manderlay

Dánského filmového režiséra Larse von Triera není zapotřebí nijak více představovat - i mainstreamový filmový návštěvník multikin povinně shlédl alespoň jeden z jeho nejproslulejších snímků à la Melancholia (2011), Antikrist (2009), Manderlay (2005), Dogville (2003), Tanec v temnotách (2000), Prolomit vlny (1996) či Evropa (1991) a asi současně není divák, kterého by se Trierovi nepodařilo přivést až na hranici psychického trýznění. Filmy Larse von Triera jsou, pro někoho v dobrém pro jiné ve špatném slova smyslu, jen stěží zapomenutelným zážitkem, kdy kombinuje vyhraněná témata s hlavními postavami na dně psychické propasti s expresivní filmovou technikou, kdy se jako jeden ze signatářů filmového Dogma 95 vyvaruje jakékoliv formě laciné manipulace diváka.
Josef Kopta: Hlídač č. 47

Josef Kopta: Hlídač č. 47

1926

Je již dějinným paradoxem, že jeden z nejlepších českých psychologických románů, Hlídač č. 47 Josefa Kopty, který byl již kráce po svém vydání v roce 1926 přeložen do všech hlavních světových jazyků, a v roce 1937 se i dočkal poměrně zdařilého filmového zpracování a to v režii Josefa Rovenského, je dnes znám více ze zcela nepodařené filmové adaptace v režii Filipa Renče z roku 2008, kterou v přímém srovnání s kvalitami původní Koptovy předlohy nemůžeme nazvat jinak jež jako jednou z „nejprasáčtějších“ literárních adaptací, jež byly kdy natočeny.
Graham Greene: Konec dobrodružství

Graham Greene: Konec dobrodružství

The End of the Affair, 1951

Konec dobrodružství je v bibliografii Grahama Greenea v pořadí posledním dílem, ve kterém řeší svůj vztah k bohu, k náboženské morálce ale i ke katolicismu obecně. - V souvislosti Greenem se lze dokonce setkat s přízviskem katolického spisovatele, kdy ač tato část jeho tvorby tvoří pouhá pětice z celkový šestadvaceti románů a novel, nezahrnuje v to dílo povídkové i dramatické, zaujímá v ní nejústřednější místo.