V noci jsem snil, že jsem motýlem

Na konci 80. a minimálně do poloviny 90. let patřil filmový námět hrdiny - osamělého a nelítostného zabijáka přinejmenším mezi onu sortu snímků, které si sice na sebe dokážou vydělat, ale příběh i herecké ztvárnění spíše připomínají filmovou frašku.

Vůně ženy, jež tvoří to nejlepší z toho, co následovalo po vrcholu, kterého italská kinematografie dosáhla v 50. a 60. letech, je založena na skvělé spolupráci režiséra Dina Risiho, kameramana Claudia Cirilloa a Vittoria Gassmana v hlavní roli kapitána Fausta tak, že ač je Vůně ženy co do koncepce natočena jako komedie, obsahuje nejen mnoho vážných témat, ale má i existenciální podtext.

V souvislosti s velmi diskutovaným filmem Tsotsi, jež se shodou okolností letos dostal i mezi desítku filmů tzv. Projektu 100 - 2007, se nabízí myšlenka, že ocenění celosvětově nejsledovanější filmovou cenou, Oscarem, může nabýt i podobu danajského daru.

V depresivních kulisách šedivého panelákového sídliště se Krzysztofu Kieślowskému podařilo rozpoutat jeden z nejuhrančivějších a současně i nejoriginálnějších filmových příběhů lásky. To vše na pozadí šestého přikázání biblického Desatera „Nesesmilníš“ (Ex 20, 14) neboli rozšířené verze šesté části původního televizního seriálu Dekalog natočeného v roce 1988 pro polskou televizi.

Marcella Mastroianniho můžeme bez větších sporů pasovat na hereckou ikonu nejen italské ale i světové kinematografie 2. poloviny 20. století. Nicméně i Mastroianni má na svém kontě celou sbírku filmů, jež se v nejlepším případě ohnuly před pokleslým vkusem širokého diváckého publika. A jedním z těch slavnějších nepovedených variací na typickou lidovou komedii tak, jak se točily v 60. a 70. letech, je povídkový film Casanova '70 v režii italského nestora tohoto žánru Maria Monicelliho.

Není tomu mnoho let, přesněji šest, kdy představa uměleckého filmu v podání korejského tvůrce budila bohapustý smích. K objevení korejské kinematografie tak došlo v roce 2001, kdy se do českých i evropských kin dostal snímek Ostrov filmového samouka Kim Ki-duka. Když však o další tři roky později přišel Kim Ki-duk s naturalisticky poetickým snímkem Jaro, léto, podzim, zima ...a jaro stal se korejský film minimálně námětem intelektuálních diskusí. A poté, co do evropských kin vkročil i Park Chan-wook se svým druhým dílem volného cyklu na téma pomsty, brutálním snímkem Old Boy, nebylo již o korejské kinematografii žádných pochyb a Park Chan-wook si odnesl celou řadu ocenění z evropských filmových festivalů, ba dokonce zabodoval i u jinak velmi konzervativního českého diváka.

Asi ne náhodou je téma atomového výbuchu v japonské kinematografii přítomno jako jedno z opakovaně nejvíce zpracovávaných témat. Akira Kurosawa, jakožto nejlepší japonský filmový tvůrce všech dob, se k tomuto tématu vyjadřuje hned nadvakrát: ve svém relativně raném snímku z roku 1955, Žiji ve strachu, a podruhé se k němu vrací až v samotném závěru svého života i díla, v jednom ze svých Snů z roku 1990.