„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Filmové recenze a kritiky

Rekviem za sen

Rekviem za sen

Snímek Rekviem za sen vyvolal v čase svého uvedení značný divácký ohlas, ačkoliv se zdálo, že po natočení kultovního snímku Trainspotting (1996) dle námětu britského „beatnika“ Irvina Welshe, zde již není pro další drogový film místo.
Woody Allen: Tajemná vražda na Manhattanu

Woody Allen: Tajemná vražda na Manhattanu

Přes určité zdání pokleslosti, který je dán kriminální zápletkou, je Tajemná vražda na Manhattanu jedním z vůbec nejlepších filmů Woodyho Allena, kdy krom tradičně konverzačně vystavěného scénáře s velkým smyslem pro ironii skrytou v naprosté banálnosti všech dialogů, filmu zcela vévodí vynikající kamera Carla Di Palmy - například dlouhé nepřerušované záběry uvnitř minimalistického manhattanského bytečku, ve kterém se odehrává takřka polovina celého snímku, patří do učebnic kinematografie.
Woody Allen: Výstřely na Broadway

Woody Allen: Výstřely na Broadway

Woody Allen si ve svém tradičně plně autorském snímku Výstřely na Broadway z roku 1994 vzal na mušku, jak ostatně napovídá sám název, fenomén Broadwaye. Děj umístěný do časů americké prohibice na pomezí 20. a 30. let je pak ve snímku nepřímo zpřítomněn vládou mafiánských gangů.
Akira Kurosawa: Žít

Akira Kurosawa: Žít

Filmy Akiry Kurosawy lze rozdělit do dvou základních kategorií - na snímky historické na snímky reflektující sociální tématiku, pro kterou je film Žít příklad snad vůbec nejukázkovitější. Svůj scénář příběh, převedený do poválečného Japonska, založen na motivy povídky autority vůbec nejvyšší - Lva Nikolajeviče Tolstého.
Akira Kurosawa: Nebe a peklo

Akira Kurosawa: Nebe a peklo

Zobecníme-li dílo Akiry Kurosawy jako celek, lze říci, že Kurosawa je přes japonské reálie a množství historických výprav do japonského středověku, formálně režisér evropský, pročež se ostatně stal celosvětově jedním z nejoblíbenějších filmových tvůrců. A jeho snímek z roku 1963, Nebe a peklo, lze v tomto kontextu označit za výtvor, který si nese všechny rysy typického evropského produktu žánru kriminálních filmů 60. let, ba s jistou nadsázkou lze říci, že se příliš neliší ani od toho, co se točilo v tehdejším socialistickém Československu.
Prázdniny v Římě

Prázdniny v Římě

Zatímco v Itálii vrcholí neorealistická revoluce, americká kinematografie kráčí dále svou tradiční metodou se sázkou na jednu či dvě herecké hvězdy a snadno srozumitelný příběh s přesahem ke kýči potažmo duševní i umělecké prázdnotě. Prázdniny v Římě jeden z nejoblíbenějších a současně nejkýčovitějších snímků všech dob, překonaný snad již jen o deset let starší Casablancou, pak kombinuje právě oba filmové postupy - italský neorealismus a tradiční americké pojetí romantické komedie s tím, že ony neorealistické prvky jsou ve filmu, snad nepochopením ze strany svých tvůrců, převráceny ve svůj protiklad tak, že Prázdniny v Římě jsou svým způsobem velmi geniální filmovou parodií.
Stanley Kubrick: Lolita

Stanley Kubrick: Lolita

Pro dnešního otrlého diváka, který si bez nějaké té odkryté partie intimní části ženského těla již film ani nedokáže představit, je Lolita z roku 1962 v režii Stanleyho Kubricka a se scénářem samotného tvůrce fenoménu Lolity - Vladimíra Nabokova, velmi slabou kávou. - Nabokov se podobně jako při psaní knižní předlohy v prvé řadě snažil vystříhat jakýmkoliv kontroverzním záběrům, ba i slovním narážkám tak, aby nejen že nemohly zacvakat nůžky cenzorů, ale zejména proto, aby snímek zůstal přístupný co nejširší skupině diváků. Věk Lolity Nabokov navíc zvýšil z původních 12 na 14 let, čímž asi definitivně odradil nejednoho lehce zvráceného obdivovatele malých holčiček.
František Vláčil: Údolí včel

František Vláčil: Údolí včel

Údolí včel bývá filmovými kritiky a historiky v kontextu nejen filmografie Františka Vláčila, ale československého filmu jako takového, neoprávněně opomíjen jako až ten druhý po Markétě Lazarové. A k vzájemnému porovnávání obou filmů svádí i obdobné pojetí, historické období děje a pak zejména velmi krátké rozmezí mezi vznikem obou filmů - Údolí včel bylo natáčeno, ještě v době, kdy probíhaly dotáčky Markéty, ba v kinech ji dokonce o půl roku předběhl, ale z kinodistribuce byl předčasně stažen jako „závadný“.
Easy rider - Bezstarostná jízda

Easy rider - Bezstarostná jízda

Jistě, existuje typ filmu, který lze nazvat pro svou nadčasovost, stálost ve svém sdělení i oblíbenost mezi diváky jako kultovní. Nicméně pak existuje ještě jeden druh filmu, který překračuje samotnou filmovou kategorii a bývá spíše charakterizován jako deklarace, v tomto případě svobody. Ano, je jen jeden snímek tohoto typu a to autorský počin trojice Peter Fonda, Dennis Hopper a Terry Southern, kteří se krom námětu, scénáře podělili i o herecké ztvárnění v hlavních rolích, režii a produkci, protože na konci 60. let se v Americe nenašel producent, který by byl ochoten do snímku propagující a hlásajícím tehdy politicky velmi problematickou svobodu vložit jediný dolar. Ano, mluvíme o filmu Easy rider - Bezstarostná jízda z roku 1969.
Gustav Machatý: Extáze

Gustav Machatý: Extáze

Gustav Machatý se pro mnoho „pamětníků“ stal synonymem slabomyslného kýče Načeradec král kibiců, který si odrežíroval těsně před svým definitivním odchodem do Hollywoodu, zatímco jeho dva skvosty, které patří do pokladnice světové kinematografie - Erotikon z roku 1929 respektive Extáze z roku 1932, po dlouhá desetiletí jediné to české snímky, které svým věhlasem i významem, překročily české ale i evropské hranice, zná jen nemálo filmových štamgastů a to ještě jen v souvislosti s někdejším společenským skandálem.
Nesnesitelná lehkost bytí

Nesnesitelná lehkost bytí

O kvalitě, v tomto případě nekvalitě, filmového převedení vůbec nejznámějšího díla Milana Kundery, Nesnesitelná lehkost bytí napovídá již to, že Kundera, který se jako poradce zúčastnil samotného natáčení, poté striktně zakázal jakékoliv další filmové či divadelní adaptace kteréhokoliv ze svých literárních děl.
Alfréd Radok: Daleká cesta

Alfréd Radok: Daleká cesta

Alfréd Radok je uznáván co by nejlepší a nejvýznamnější český divadelní režisér všech dob, který zejména díky věhlasu své Laterny Magiky, poprvé předvedené na bruselském Expu v roce 1958, prorazil i na světových divadelních scénách. Nicméně jeho filmové dílo, jež tvoří zejména trojice snímků Daleká cesta (1949), Divotvorný klobouk (1952) a Dědeček automobil (1956) zná více či méně jen úzký okruh filmových labužníků, protože zatímco Daleká cesta byla záhy po své premiéře 1. ledna 1950 stažena z kin a Divotvorný klobouk se pro změnu do kin nedostal vůbec. Další dvě desetileté naprostého mlčení kolem Alfréda Radoka pak vyvolala jeho emigrace po roce 1968, kdy se již nevrátil ze své režijní stáže ve Švédsku.
David Lynch: Sloní muž

David Lynch: Sloní muž

V pořadí druhý celovečerní film Davida Lynche Sloní muž z roku 1980 si odnesl, v kontextu předešlé i následné Lynchovy nezávislé tvorby, zcela neuvěřitelných 8 nominací na prestižní ocenění Americké filmové akademie - Oscara. Za úspěchem snímku je v prvé řadě nutné hledat filmovou předlohu v podobě skutečného Josepha Merricka (ve filmu chybně přejmenovaného na Johna), přezdívaného pro své znetvoření Sloní muž, který si dokázal získat velké sympatie i v anglické královské rodině, kdy jeho velkou sympatizantkou byla Alexandra, princezna z Walesu, potažmo se o něj zajímala i samotná královna Viktorie.
David Lynch: Zběsilost v srdci

David Lynch: Zběsilost v srdci

David Lynch sice na straně jedné patří vedle Jimiho Jarmusche k největší ikonám amerického nezávislého filmu, nicméně jeho dílo obecně trpí velmi nevyrovnanými kvalitami. V Lynchových filmech je hnacím motorem sázka na tajemnost, podivné a až morbidně vzhlížející postavy, koketérie a provokace s porušováním základních lidských zákonů à la incest, znásilnění či brutální vraždy. Vedle divácky kultovních snímků, kterými se zcela oprávněně staly snímky typu Modrý samet (1986), Twin Peaks (1992) či Lost Highway tak Lynch na straně druhé stvořil například třídílný televizní seriál Hotelový pokoj, který odhalil skutečné meze jeho režijních schopností, které zcela nedosáhly schpností, zvládnout jeden a půl hodinový děj, který neopustí stěny jednoho pokoje.
24. Leden 2009
Juraj Jakubisko: Sedím na konári a je mi dobre

Juraj Jakubisko: Sedím na konári a je mi dobre

Juraj Jakubisko jednoznačně patří k té lepší části české kinematografie 80. a 90. let, ba jeho snímky mají tendenci o nadčasovost a poetiku, kterou Jakubisko skrývá ve snaze o surovou autentičnost. Nicméně snad jen s výjimkou Tisícročné včely z roku 1983 vždy zůstává někde na půli cesty a přes úspěšné nalézání zajímavých námětů s dobrým vypravěčským příběhem, již poměrně záhy začíná nudit.