V noci jsem snil, že jsem motýlem

Román Michaela Cunninghama z roku 1998, Hodiny, vzbudil okamžitě po svém vydání velký rozruch, který byl korunován Pulitzerovou cenou. Ba jeho stejnojmenná filmová adaptace z roku 2002, jež se scénářem nijak neodklonila od původní předlohy, získala i Oscara, dva Zlaté glóby, berlínského Stříbrného medvěda. A tak by se dle všech faktorů, včetně takřka výhradně oslavných literárních recenzí a kritik, mohlo zdát, že světlo světa spatřil román nadčasových kvalit.

Příběh vyprávěný postavou malého dítěte již a priory evokuje satiru, jež kombinuje naivitu s bystrostí a zvídavostí. Tuto rovnu pak Irena Dousková ve své postavě osmileté Helenky Součkové, žákyně 2. třídy ZŠ v Ničíně, dále doplnila o ve světě dospělých tabuizovanou politickou rovinu, konkrétně o absurditu komunistické normalizace někdy v průběhu 70. let.

Tato naznačená forma je sice přijatelná pro velmi širokou čtenářskou obec, avšak již z principu může stěží překročit vlastní stín.

Ač osobnost a dílo Franze Kafky lze položit jako jeden z nejvýznamnějších milníků ve vývoji literatury 20. století, nemá Kafka, ať snad již z důvodů svého „objevení“ pro širokou čtenářskou veřejnost se zpožděním takřka čtyř desetiletí od své smrti, přímých následovníků. Ba, Kafkův vliv lze jen nepřímo vysledovat ve vývoji existencialismu a částečně i absurdního dramatu.

V kontextu slovenské literatury je románu Petera Jaroše Tisícileté včela přikládán význam jednoho z nejvýznačnějších literárních slovenských děl 20. století. Ale již jen ve zběžném srovnání s literaturou českou působí tato rodinná sága rodu Pichandů, na jejímž pozadí je vykládán vývoj hospodářsko-politický vývoj Slovenska a Uher od roku 1891 do roku 1918, až neskutečně povrchním dojmem tak, že od naprosté banality jej dělí jen několik ojedinělých náznaků realismu s popisem soudobých reálií.

Řekněme od počátku 70. let až po polovinu let 90. kultovní americké literatuře suverénně vládl fenomén antihrdiny, básníka a spisovatele Charlese Bukowského. Rokem 1996, tedy rokem vydání Klubu rváčů, se pak počíná datovat éra kultu Chucka Palahniuka. Palahniukovo přirovnání k Bukowskému sice není nejtrefnější co do námětu a tématiky jejich díla, ba Palahniukův literární vzor lze více vysledovat v tvorbě skotského kultovního tvůrce Irvina Welshe, nicméně jak pro do značné míry podobné životní osudy, osobní frustraci, pocity méněcennosti, neschopnost podřídit se konformitě a zařadit se do společnosti, ale zejména pak pro sarkastický uvolněný literární tok, jímž oba zbourali mnohá z doposud nepřekročitelných tabu, lze u Palahniuka prohlásit, že král Bukowski je mrtev, ať žije král Palahniuk!

Dalším počinem nakladatelství Torst, jež pro širokou veřejnost zpřístupňuje Štýrského „zakázanou“ Edici 69, je reprint svazečku Ruské lidové erotické povídky z roku 1932 a to včetně původních ilustrací Františka Bidla.