V noci jsem snil, že jsem motýlem

Frederick Forsyth ve své prvotině a současně i svém suverénně nejznámějším díle Den pro Šakala dokonale zúročil své bohaté zkušenosti zpravodajského reportéra (částečně působil i v Československu) tak, že celá novela se vyznačuje rychlým spádem děje i autentickým popisem špionážního a policejního prostředí.

Do uměleckého odkazu Paula Gauguina je krom několika stovek olejových pláten, skic, dřevorytů a sochařských experimentů nutné zařadit i dvojici knih ve formě deníkových zápisků - Noa Noa napsaná během pobytu na Tahiti v letech 1893-94 a Před a po, jíž Gauguin napsal na Markézách v lednu a únoru roku 1903, tedy jen několik měsíců před svou smrtí.

Karel Poláček je vedle Jaroslava Haška jednoznačně nejvýznamnější osobností české satirické literatury. Jeho dílo je však, ostatně obdobně jako u zmíněného Haška, poznamenáno ekonomickými faktory, kdy se Poláček často spíše než kvalitě podřizoval kvantitě, respektive značnou část svého díla dokončoval ve spěchu pod tlakem svých věřitelů.

Srpnové světlo lze v díle Williama Faulknera označit za román nejen vrcholný, ale i do značné míry klasický, kdy se Faulkner jednoznačně vydělil z románové tradice americké literatury. V kontextu literatury světové pak vytvořil svou zcela specifickou literární skladbu, kdy je příběh rozdělen do několika vzájemně jen úzce souvisejících proudů, jež jsou vyprávěny asynchronně v různých časových obdobích a jeho nosná část je takřka rovnocenně rozdělena mezi množství postav.

Jaroslav Papoušek je i většinovému televiznímu diváku velmi dobře znám jakožto autor, scénárista a režisér veleoblíbené trilogie Homolků (Ecce Homo Homolka, 1969, Hogo Fogo Homolka, 1970 a Homolka a Tobolka, 1972). Znalejšímu filmovému labužníku pak i jako autor a scénárista snímků Intimní osvětlení (1965) či Nejkrásnější věk (1968), ve kterém jakožto filmový režisér debutoval.

Zatímco společenskou náladu první poloviny komunistického totalitního režimu lze z literárního hlediska prohlásit za relativně velmi dobře zmapovanou, kdy se k pomyslnému programu uchopení její nejniternější podstaty přihlásila celá řada předních českých spisovatelů, polovina druhá, tedy zvláště období tzv. normalizace, jež následovalo po nedotaženém pokusu o revoluci v roce 1968, zůstává vlivem emigrací předních uměleckých tvůrců i důsledné realizace policejního státu, kdy se mnohem účinněji než kdy dříve podařilo umlčovat potažmo zastrašovat nepohodlné názory, do značné míry nedotčena. Pro období let 1968 až 1989 tedy vzniklo názorové vzduchoprázdno, které se nepodařilo zaplnit ani dnes, necelých osmnáct roků od samovolného pádu vlády komunistické strany.