„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Literární recenze a kritiky

William Seward Burroughs: Kočka v nás

William Seward Burroughs: Kočka v nás

The Cat Inside, 1986

Bylo-li cílem ostatních beatniků se v prvé řadě stát renomovaným spisovatelem, ne-li citovaným intelektuálem, potom jejich pomyslný vůdce, William Seward Burroughs, od svých literárních počátků vždy inklinoval k experimentu a bourání mantinelů tak, že ať vezmeme oblast literatury, drog, poezie, malířství či hudby, pak Burroughs vždy stál v první linii hledání nových uměleckých forem vyjádření.
August Strindberg: Čandala

August Strindberg: Čandala

Tschandala, 1889

August Strindberg je vedle Henrika Ibsena asi vůbec nejvýznamnější dramatik 2. poloviny 19. století. Avšak drtivá většina z jeho celkem 58 her, které do značné míry čerpaly z švédských historických námětů, již s úderem 20. století nenávratně zmizela ze světového repertoáru tak, že dnešnímu teatrofilovi je z jeho rozsáhléhé síla známa snad jen již zřídkavě udávaná Slečna Julie.
Karel Čapek: Hordubal

Karel Čapek: Hordubal

Hordubal, 1933

Přímou inspirací psychologicky laděného románu Hordubal byl Karlu Čapkovi skutečný případ vraždy Juraje Hordubeje Vasilem Maňákem, kdy základní fakta Čapek načerpal ze záznamu jednání Nejvyššího soudu v Brně tak, jak jej zaznamenal a v Lidových novinách dne 14. října 1932 otiskl Bedřich Golombek:
Julio Cortázar: Ten, kdo chodí kolem

Julio Cortázar: Ten, kdo chodí kolem

Alguien que anda por ahí y otros relatos, 1977

V 60. letech 20. století se započal zcela nevídaný rozmach latinskoamerické literatury, kdy pod přímým vlivem díla Jamese Joyce, Williama Faulknera, Virginie Woolfové ale i Franze Kafky, se na literárním nebi vyrojila celá plejáda původních autorů, kteří do vínku moderní světové literatury přinesli novátorské postupy založené na experimentu s překračováním hranic zažitých pravidel ale i na zcela nových literárních postupech.
Egon Erwin Kisch: Pražský pitaval

Egon Erwin Kisch: Pražský pitaval

Prager Pitaval, 1931

Zuřivý reportér (der rasende Reporter) Egon Erwin Kisch patří společně s Franzem Kafkou a Gustavem Meyrinkem do triumvirátu pražských německých spisovatelů židovského původu, kteří se paradoxně zasloužili o dodnes nevyprchávající světový věhlas jak Prahy, tak české literatury jako celku. - Kafkou Praha, respektive přesněji její obraz, získala na své existenciální neuchopitelnosti, Meyrinkem svou záhadnou tajemnost a Kisch dodal její punc světáckosti. (Nicméně nikomu již asi nebude vadit menší paradox, že hraje-li Praha v Kafkově díle vůbec nějakou pak spíše jen negativní roli. Meyrink byl z Prahy vyhnán, na základě falešného soudního obvinění, jež rázně ukončilo jeho kariéru bankéře. A Kisch byl více světoběžník s hlavní adresou v Berlíně.)
Karel Čapek: Povídky z jedné kapsy / Povídky z druhé kapsy

Karel Čapek: Povídky z jedné kapsy / Povídky z druhé kapsy

Povídky z jedné kapsy / Povídky z druhé kapsy, 1929

Karel Čapek je co do kontextu české prózy brán jako jedna z největších osobností a je u nás i v zahraničí čten s neměnnou intenzitou bez ohledu na změnu režimů, které se v minulosti Čapka pokusili častovat nejrozmanitějšími nálepkami.
Chuck Palahniuk: Program pro přeživší

Chuck Palahniuk: Program pro přeživší

Survivor, 1999

Chuck Palahniuk zazářil v polovině 90. let jako kometa na literárním i undergroundovém nebi, kdy se jeho prvotina Klub rváčů stal kultovním dílem i žerdí nejen příslušníků generace X ale všech lidí „s frustrací vyšších středních tříd z prázdného života v kancelářských kójích a jejich neschopnosti autentické zábavy ve věku předtrávené masové kultury“.
Graham Greene: Jádro věci

Graham Greene: Jádro věci

The Heart of the Matter, 1948

Ačkoliv můžeme Grahama Greena zařadit mezi nejvýznamnější spisovatele 20. století, bývá charakteristika jeho díla mnohdy nejednoznačná. - V kontextu anglosaské literatury bývá zařazován do druhokolejné kategorie s přívlastkem autora co do názorů i obsahu díla příliš přimknutého ke katolicismu. Na straně druhé se v souvislosti s Greenem můžeme potkat s označením „Dostojevský 20. století“ či s výčtem mnoha ocenění, jež jeho dílo, v čele s romány Moc a sláva, Tichý Američan a Jádro věci, bývá zařazováno do seznamu toho nejlepšího, co kdy bylo napsáno. K nejednoznačnému postoji může též přispět Greenovo členství v britské komunistické straně ve 20. letech (vstoupil tam dle svých slov z pouhé recese) či angažmá v britských tajných službách během II. světové války, kdy mimo jiné působil i v africké Sierra Leoně.
logo-kniha.jpg

logo-kniha.jpg

Apokryfy, 1932 (Kniha apokryfů, 1945)

Bylo by velkým nedoceněním snižovat osobnost Karla Čapka na pouhého, byť celosvětově proslulého, spisovatele. Naopak, jeho dílo, poselství i význam dalece přesahují původní literární hranice nejen směrem k humanistické filozofii, ve které byl Čapek společně s Tomášem Garrigue Masarykem jednou z předních představitelů, ale Čapka lze položit za vůdčí osobnost, jež udávala krok ale i morální a intelektuální úroveň celé soudobé společnosti.
Vladislav Vančura: Konec starých časů

Vladislav Vančura: Konec starých časů

1934

Co je české, to je sice naše, nicméně česká literatura (a česká kultura a umění jako celek) jakožto svébytný fenomén vždy pouze koexistovala na bázi zpožděné reflexe světových literárních trendů tak, že pomineme-li předbělohorské období, lze s jistou dávky nadsázky říci, že emancipovaná česká literatura, existovala jen v kratičkém období tzv. I. republiky.
Anne Franková: Deník Anne Frankové

Anne Franková: Deník Anne Frankové

Het Achterhuis. Dagboekbrieven 12 juni 1942-1 augustus 1944, 1947

Snad ironií či paradoxem je fakt, že celosvětově suverénně nejznámějším dokumentem ilustrující pozadí genocidy Židů v průběhu 2. světové války je osobní, ne-li intimní, deník nizozemsky píšící školačky Anne Frankové. Její deník byl od svého první publikace v roce 1947 přeložen snad do všech světových jazyků, potažmo jen v češtině zaznamenal cca 10 vydání (poprvé v překladu Gustava Janoucha v roce 1956, poté ve verzi Miroslava Drápala z roku 1991, a konečně v redigci Michaely Jacobsenové v roce 2004).
John Steinbeck: Měsíc zapadá

John Steinbeck: Měsíc zapadá

The Moon Is Down, 1942

Ačkoliv se současnému čtenáři může zdát, že čas byl k novele Johna Steinbecka Měsíc zapadá, až příliš nelítostný, téma okupace, záškodnictví a partyzánské války jsou již značně otřepané, a charakteristika postav bez náznaku bázně i hany je až neúnosně patetická, potom o to větší ohlas tato novela vzbudila v době svého vydání - v březnu 1942, a to jak v Steinbeckově rodném USA, jež čerstvě vstoupilo do války, tak v Německem okupované Francii, v poválečném Československu, ale v další takřka stovce zemí, do jejichž jazyka byla novela záhy přeložena.
Bernhard Schlink: Předčítač

Bernhard Schlink: Předčítač

Der Vorleser, 1995

Bernhard Schlink, původní profesí právník a později i pisatel detektivních románů, se šířeji proslavil zejména svou novelou Předčítač z roku 1995. Ta od svého vydání nadále vzbuzuje celosvětový ohlas i kontroverzi, kdy je na jedné straně Schlink oslavován za nový pohled na německou nacistickou historii a na straně druhé je obviňován z amorálnosti a převracení hodnot.
Horace McCoy: Koně se přece střílejí

Horace McCoy: Koně se přece střílejí

They Shoot Horses, Don't They?, 1935

Americký spisovatel Horace McCoy se proslavil zejména svými novelami z období Velké hospodářské krize z 30. let, které jej co do tématu, zpracování i výstavby příběhu staví takřka bok po boku Johna Steinbecka. Jeho nejslavnější dílo je však kratičká novela z roku 1935 Koně se přece střílejí, které se plné uznání dostalo až v průběhu 60. let po úspěchu stejnojmenné filmové adaptace v režii Sydneyho Pollacka s Jane Fondovou a Michaelem Sarrazinem v hlavních rolích.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Uražení a ponížení

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Uražení a ponížení

Униженные и оскорбленные, 1861

Ač bývá Fjodor Michajlovič Dostojevskij považován za jednoho z největších literárních velikánů a myslitelů všech dob, je jeho rozsáhlé dílo pro současného čtenáře omezeno de facto na čtveřici nejvýznamnějších románů. Nicméně dodejme, že tomu není náhodou, kdy nebýt zmíněné čtveřice à la Zločin a trest, Běsi, Idiot a Bratři Karamazovi, byl by Dostojevskij jeden z mnoha provinčně ruských spisovatelů 2. poloviny 19. století, kteří se zmítali mezi vlivem Alexandra Puškina, Michaila Lermontova a E. T. A. Hoffmanna.