V noci jsem snil, že jsem motýlem

Již samotný fakt, že Václav Havel nejen svolil k natáčení a ale dokonce se i sám chopil režie filmu na motivy své poslední hry Odcházení, na mne zapůsobil jako ne příliš dobrý nápad - původní hra, která se nese jak v jeho typické limii absurdního humoru, jež vychází z díla Eugèna Ionesca a je obohacena o rovinu politické satiry, a jednak svůj motiv zcela otevřeně čerpá ve Višňovém sadu Antona Pavlova Čechova, není určena pro masové publikum. Ba naopak, je určena pro čistě „havlovské“ publikum, pro které je Václav Havel více než bývalým politikem a dramatikem, tedy pro publikum, pro které je Havel buď symbolem etických zásad a morálky nebo jen prostě starých časů a je tedy ochotné mu odpustit i samotný fakt, že měl možná raději zůstat v politickém důchodu. - Když pomineme vlnu, které se v českých ale i v některých světových divadlech zvedla poté, co Havel Odcházení vydal, zmizel Havel již krátce po počáteční euforii v roce 1989 na dlouhá léta z repertoáru jak českých tak světových divadel, protože jeho hry prostě ztratily náboj po pádu komunismu svůj původní náboj. Ne, že by se snad přežily, to právě naopak, Havlovy hry budou jistě ještě za sto let uváděny jako jeden z nejvýmluvnějších artefaktů absurdity jedné etapy světové historie, ale Havla prostě zastihl syndrom klasika, o jehož díle již bylo řečeno vše podstatné, je vyučován ve škole, ale současně neuplynulo dost času na to, aby v něm bylo možné hledat nové souvisloti, či nadčasové parafráze.

Mladému rumunskému režisérovi (ročník 1975) Corneliu Porumboiuovi se ve snímku 12:08 na východ od Bukurešti podařilo to, na co si česká kinematografie počká možná ještě celou jednu generaci - v geniální satirické zkratce shrnul necelé dvě dekády společenského vývoje, jež následoval po pádu tyrana Nicolae Ceauşescu. Snímek pak plně zapadá do novodobé rumunské vlny, která si nejen postupně podmaňuje světové filmové festivaly, ale zejména spoluvytváří pohled západního světa na onen chladný a šedivý východní blok, ve kterém typický západní divák nijak nerozlišuje mezi Rumunskem a třeba právě Českou republikou a to zvláště s přihlédnutím k faktu, že česká kinematografie za poslední dvě dekády nevyprodukovala jediný snímek, který by dokázal oslovit zahraniční publikum či dokonce zabodoval na nějakém filmovém festivalu. (V zahraničních médiích byl snad nejvíce recenzován „dokument“ Český sen Filipa Remundy a Víta Klusáka, zatímco u českého diváka úspěšné snímky, jež typicky těží z primitivní ostalgie v čele s oskarovým Koljou či celou produkcí Jana Hřebejka nezaznamenaly žádný ohlas.)

Rok 2004 byl v české kinematografii rokem relativně plodným, protože se v něm zrodila hned dvojice snímků, které lze krom původnosti a precizního zpracování označit za snímky s nadčasovým sdělením - Mistři Marka Najbrta a Vaterland - Lovecký deník Davida Jařaba. Asi není náhodou že tyto pro český film zcela zásadní snímky byly pro oba režiséry filmovým debutem.

Modrý anděl měl již ve svém původním záměru nemalé ambice zhmotnit svůj komerční úspěch i za oceánem. Tomuto mělo výrazně pomoci i herecké obsazení v čele s hvězdným Emilem Janningsem, který za svůj tříletý pobyt v Hollywoodu v letech 1927 až 1929 stihl natočit sedm filmů a získat hned dvojici prestižních Oscarů. Další hvězdou byl nepochybně i rakouský divadelní režisér s obrovským potenciálem Josef von Sternberg. A až tou třetí hvězdičkou v pořadí se měla stát v té době již zkušená - měla za sebou dvě desítky rolí a roliček v němých filmech, avšak nikterak závratně slavná Marlene Dietrich.

Italská kinematografie svého absolutního uměleckého vrcholu dosáhla v dekádě 60. let 20. století, kdy zejména dílo režisérů à la Federica Felliniho, Piera Paola Pasoliniho, Michelangela Antonioniho či Vittoria de Sica vyvolávalo nebývalý diskurs napříč celou světovou filmovou obcí. Avšak skutečně masového ocenění i co do šíře divácké obce zaznamenala paradoxně až tvorba let osmdesátých, pro která italská kinematografie de facto ustanovila jako standard produkt bláznivé komedie, který v mnohém navazuje na prvoplánový humor dávno zapomenutého žánru němé grotesky.

V pořadí druhý film Zdeňka Tyce z roku 1993, Žiletky, bývá velmi ostře odsuzován, a to ani ne tak pro své objektivně chabé kvality, jako spíše z toho důvodu, že se nestal tím, čím se stát měl - kultovní generační zpovědí současných i bývalých posluchačů Psích vojáků. Čímž si prošel takřka každý divák starší pětadvaceti let.