V noci jsem snil, že jsem motýlem

Zdeněk Tyc býval pro obrovské kvality své filmové prvotiny z roku 1990 Vojtěch řečený sirotek označován za nástupce Františka Vláčila a vkládaly se do něj takřka naděje, že opět pozvedne upadající význam české filmové školy. Nicméně ironie osudu rozhodla zcela jinak: Vojtěch vzhledem ke své premiéře na podzim roku 1990, tedy v období porevolučního společenského zápalu, prošel prázdnými kinosály takřka nepovšimnut, další snímky Žiletky (1993) a Už (1995) zcela propadly (snímek Už dokonce „vyhrál“ ocenění Plyšový lev za nejhorší film roku, byť asi ne zcela spravedlivě, protože jeho kvality je možné s odstupem označit za zcela průměrné), až po zatím poslední Smrady z roku 2002, které příznivější ohlasy vzbouzely spíše pro svůj angažovaný námět.

Dnes o Milošovi Formanovi, jakožto o jednom z nejlepších filmových režisérů všech dob, pochybuje asi jen málokdo, jeho skutečné filmové začátky byly v nejlepším případě nesnadné, ba, svůj vůbec první celovečerní snímek Konkurs natáčel v amatérských podmínkách svou vlastní ruční 16mm kamerou a zvuk zaznamenával opět pomocí vlastního přenosného magnetofonu.

Celovečerní filmový debut Andrey Sedláčkové Oběti a vrazi je v prvé řadě příjemným zpestřením večera pro nejednoho skalního příznivce televize. Sedláčková se jakožto scénáristka i režisérka v jedné osobě v kontextu současné české kinematografie sice neztratila, nicméně vezmeme-li si kvalitativní srovnání jen s těmi snímky, jež měly podobně jako Oběti a vrazi svou premiéru v roce 2000 - Anděl Exit, Ene Bene, Kytice, Otesánek či Samotáři, pak je kvalitativní odstup daný jak nezkušeností, tak talentem a osobními kvalitami doslova katastrofální.

Žánr angažované filmové žurnalistiky se těší v posledních letech nebývalému zájmu diváků. „Dokumentární“ snímky Michaela Moora dokonce dosahují tržeb v řádu desítek či dokonce stovek miliónů dolarů. Jeden z kvalitativně nejzdařilejších počinů tohoto žánru, Fast Food Nation z roku 2005, však prošel českými i americkými kinosály nejen bez většího ohlasu ale i se značnou dávkou nepochopení.

Trend tzv. politicky nekorektního humoru můžeme v americké kinematografii vystopovat již minimálně do konce 90. let, nicméně během posledních letech se z této, v původní podstatě, alternativy určené pro inteligentnější část filmového publika stal proud nejen majoritní, ale zejména komerčně velmi úspěšný tak, že se počíná objevovat i v produkc

Dánský režisér Lars von Trier bývá mnohdy považován za nástupce někdejších vrcholů evropské a světové kinematografie, Federica Felliniho a Ingmara Bergmana. Ovšem s tím dovětkem, že von Trier je krom svých neoddiskutovatelných kvalit režijních i vůdčí vizionář a revolucionář. Jeho snímky pak balancují mezi uměleckou hravostí a filmovým experimentem, který však dokáže zaujmout, potažmo chytit, i co do vkusu masovějšího diváka.