V noci jsem snil, že jsem motýlem

Enfant terrible, génius, pozér i manipulátor. Osobnost i dílo Larse von Triera lze nazvat mnoha jmény i přívlastky, avšak tento nejnámější dánský režisér je vždy o krok napřed před jakýmkoliv hodnocením. Trier dělí své diváky do nesmiřitelných táborů svých přívrženců i odpůrců, shlédnout jeho nový film však musí každý, kdo má pocit, že ve filmu něco znamená, a to bez rozdílu na příslušnost k tomu či onomu táboru. Trier je již ze své podstaty velmi precizní filmový tvůrce, který ve svých filmech nenechává nic náhodě. - Jeho filmy jsou promyšlené do nejmenších detailů tak, že ačkoliv je film ze své podstaty velmi kolektivní dílo, na kterém participují desítky lidí s různorodou osobností i rozvojem uměleckého vyjádření, Trierovy jsou velmi ucelené, ba až pedantsky jednolité, tak, že se divák nemůže zbavit pocitu manipulace. - To si ale, v souladu s konstatováním, že je vždy o krok napřed, uvědomuje i sám Trier, který již v roce 1995 sepsal s dalším dánským režisérem Thomasem Vinterbergem filmařský slib cudnosti, známém jako Dogma 95, ve kterém jakoukoliv formu manipulace divákem zakazuje. Na tento slib pak ve svých filmech střídavě přísahá a poté jej porušuje, avšak divákův pocit stísněnosti z toho, že jeho dojem i pocity jsou již předurčeny, zůstává.

Jiří Vejdělek svou kariéru začal jako režisér 19 dílů televizního seriálu Redakce, který produkovala a na svých obrazovkách v letech 2004 až 2006 uvedla televizní stanice Nova. Tato stanice mu věřila natolik, že mu jakožto producent v roce 2006 svěřila i režii filmu na motivy stejnojmenné novely Michala Viewegha Účastníci zájezdu, který do kin, poněkud překvapivě, protože se jednalo o Vejdělkův vůbec první celovečerní film, přitáhl takřka 800 tisíc diváků. Účastníci zájezdu byl snímek zaměřený na konzumního diváka a poté, co Vejdělek v roce 2007 natočil dva snímky Václav a ROMing, jež byly co do estetické úrovně obratem o 180° a jako režisér v nich naznačoval nemalé umělecké ambice, čekalo se, že Vejdělek by se mohl stát personou primerou českého filmu, který má šanci se prosadit i u zahraničního diváka. Ten ale v roce 2010 respektive 2011 do kin uvedl dvojici snímků Ženy v pokušení a Muži v naději, kterými se etabloval jako tvůrce lascivních komedií, které však do kin přitáhly 1,2 miliónu a druhý film pak jen 850 tisíc dicáků, čímž se staly nejnavštěvovanějšími filmy posledních dvou dekád, respektive co do komerčního úspechu nejvíce vydělávajícími snímky historie české kinematografie.

Režisér, scénárista a profesor na pražské filmové FAMU Miroslav Hubáček má na svém kontě co by režisér a scénárista desítku filmů, avšak zub čas z nich přežily sotva dva a to Haškovy povídky ze starého mocnářství z roku 1952 a Flám z roku 1966. V obou případech pak navíc ani ne tak pro své nestárnoucí kvality jako spíš prostě jen proto, že se jednalo o komedie a měly silné herecké obsazení v čele s těmi největšími hvězdami své doby.

Filmový žánr mysteriózního thrilleru je typickým produktem hollywoodu, který naň má de facto monopol, protože právě jen americká produkce dokáže tento žánr prodat ve správném obalu tomu správnému publiku. A tento poznatek bohužel platí i pro relativně vydařený snímek Santiniho jazyk režiséra Jiřího Stracha, který do filmové podoby zdařile převedl úspěšný literární námět Miloše Urbana, zachoval v něm originální zápletku i napětí, do hlavních rolí obsadil kombinaci známých i neotřelých tváří a snímku nelze nic vytknout ani co do výše produkčních nákladů, technické kvality či zvolených exteriérů. Přesto však jeho snímek u diváků propadl.

Filmový žánr hororu je synonymem produkce té nejpodřadnější kvality, kdy se divák nejde do kina se bavit, ale bát. Ale i žánr hororu má své klasiky a mistry a tak řekne-li se horor, málo kdo si vzpomene na B-éčkové produkty à la Pátek třináctého, Noční můra v Elm Street, Saw, Vřískot či Hostel, ale spíše si většina diváků vybaví snímky à la Ptáci, Psycho, ale též asi vůbec umělecky nejzdařilejší příspěvek do tohoto žánru a to Spalovače mrtvol Juraje Herze.

Řekne-li se Československá nová vlna, všem se asi automaticky vybaví osobnosti à la Miloš Forman, Věra Chytilová, Juraj Herz, Ester Krumbachová nebo Jan Němec. Málokdo si ale vzpomene na jednu z neklíčovějších osobností a to režiséra a scénáristu Pavla Juráčka, který sice stihl, než se po roce 1969 dostal na černou filmařskou listinu, natočit jen tři celovečerní filmy, které však měly dalekosáhlý vliv na ostatní tvůrce Nové vlny.

Snímek Metoda z roku 2005 španělského režiséra Marcela Piñeyra má navenek všechny vlastnosti a ingredience k tomu, stát se kultovním filmem, jež příkladně rozpitvává metody velkých korporací, které své zaměstnance, a nejvyšší manažery pak zejména, nutí k tomu stát se bezcitnými stroji, jimž vládnou jen čistě ekonomické zájmy. A skutečně, snímek se na svém počátku rozehrává k velké filmové podívané, ve které by se hustá psychologická atmosféra doslova dala krájet. S postupem dalšího děje však úvodní velkolepý nástup ztrácí dech tak, že poslední třetina, která by měla naopak zvihat diváka napětím ze židle, už začíná silně nudit, divák začíná přemýšlet nad tím, že nastíněný příběh obsahuje řadu nedostatků a nedomyšlených detailů a konec filmu přijímá s tím, že by se daná látka dala natočit mnohem lépe.