V noci jsem snil, že jsem motýlem

Formanův v pořadí třetí celovečerní film Hoří má panenko bývá mnohdy a mnohými považován za jeho vůbec nejlepší výtvor, potažmo za nejlepší český film vůbec. Současně bychom však v české kinematografii asi jen stěží hledali snímek, který by vznikal za podobných, mimořádně ztížených podmínek.

To nejlepší z Dina Risiho, jakožto vůdčí osobnosti italské kinematografie 70. let, jsou jednoznačně lehké situační komedie (v čele s Vůní ženy) tak, že Risiho pokus o natočení psychologického hororu, který stojí a padá s úspěšně navozenou temnou atmosférou a stupňovaně dávkovaným napětím, je bohužel předurčen k naprostému neúspěchu.

Valerie a týden divů bývá označována za poslední filmový opus tzv. nové československé vlny, díky které má i dnes česká kinematografie obrovské celosvětové renomé. Hlavní tvůrčí osobností je ve filmu výtvarnice Ester Krumbachová, která je neodmyslitelně spjatá hned s celou řadou vrcholných snímků z 2. poloviny 60. let. Krumbachová krom fenomenální výtvarné složky pro Valerii a týden divů napsala i původní scénář, který byl určen k natočení režisérem, a exmanželem Krumbachové, Janem Němcem. Vzhledem k tomu, že Němec měl od roku 1968 naprostý zákaz točit, se režie nakonec uchopil Jaromil Jireš.

Přes veškeré adorace, které se na filmovou derivaci románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice snášejí - během roku od své premiéry v roce 1970, jej v kinech shlédlo více než milión diváků, je tento snímek v prvé řadě produktem nestora českého filmu Otakara Vávry a to bohužel i se všemi jeho nešvary. Vávrův režijní styl je hluboce zakořeněn v kinematografii 30. až 50. let se všemi neduhy nejprve podbízivě lidových komedií či později produkty socialistického realismu tak, že film Kladivo na čarodějnice v mnoha ohledech spadá do kategorie tzv. filmů pro pamětníky, byť v roce 1969 v Československu vrcholí nová filmová vlna, která doposud zcela bezvýznamnou českou kinematografii pozdvihla až na úroveň přední světové scény.

Původně byl autorský snímek Kráva Karla Kachyni ze strany producenta České televize koncipován čistě pro televizní obrazovky, což se negativně podepsalo nejen na poněkud snížené technické kvalitě ale i celkovém vyznění, kdy je přes svou surovou poetiku často charakterizován jako prostý bez hlubšího podtextu. V kontextu kvalitativně velmi chabé filmové produkce první poloviny 90. let je však Kráva v mnoha ohledech výjimečná tím, že dokázala jít proti tehdy velmi silnému proudu laciného podbízení se tak, že s odstupem jednoho desetiletí se jedná o nejlepší filmový počin od natočení Obecné školy Jana a Zdeňka Svěráků v roce 1991.

Ač je název snímku Horalka překládán jako Dvě ženy, jedná se o de facto hereckou exhibici ženy jedné - zcela nepřekonatelné Sophie Loren, která dokonce uhranula Americkou filmovou akademii tak, že jako vůbec první herečka v historii získala Oscara za nejlepší ženskou úlohu v hlavní roli v neanglicky mluveném snímku!