V noci jsem snil, že jsem motýlem

Dánská kinematografie získala v uplynulých dvou dekádách obrovské renomé kdy jména dánských režisérů à la Lars von Trier, Thomas Vinterberg, Søren Kragh-Jacobsen, Bille August, Nils Malmros, Susanne Bier, Åke Sandgren či Per Fly bývají zmiňovány jako hlavní hvězdy většiny světových festivalů, potažmo značka dánského filmu bývá vnímána jako záruka kvality, diváckého úspěchu ale i sarkastického a černého humoru bez zbytečného patosu. A plně v intencích této značky se pohybuje i film méně známého režiséra Henrika Rubena Genze, Ukrutně šťastni, jenž se v rodném Dánsku, kde si od domácí akademie filmových tvůrců a kritiků odnesl třináct trofejí, ale i ve světě, kde krom jiného získal v Karlových Varech cenu za nejlepší film či v Chicagu cenu za nejlepší režii.

František Antonín Brabec je jedním z nejuznávanějších českých kameramanů, jenž byl krom jiného i ověnčen třemi Českými lvy (za filmy Jízda /1994/, Král Ubu /1996/, Kytice /2000/). Ale angažuje se též jako scénárista a režisér, kdy sice již nesklízí ocenění ze strany filmové kritiky, zato ale dokáže vždy vzbudit značný mediální rozruch.

Chance je silně mentálně retardovaný, neumí psát ani číst, od svých deseti let již celé půlstoletí nevyšel z domu, ve kterém pracuje jako zahradník a stará se malou zahradu a drobnou květenu v domě. Jeho jedinou zálibou je televize, která mu zprostředkovává styk s vnějším světem, i když je přirozenou otázkou nakolik dokáže vysílaným obrazům porozumět. Jednoho dne majitel domu zemře, a Chance, jenž nemá žádnou identitu, doklady, ani pomyslné papíry na hlavu musí z domu odejít do světa, který zná právě jen prostřednictvím obrazovek.

Nejslavnější snímek jednoho z nejslavnějších českých režisérů Vojtěcha Jasného, Všichni dobří rodáci, je ve své vnější podstatě jen kronikou jedné malé moravské vesnice a to z období mezi roky 1945 až 1957. Proměny společenských vztahů po nástupu komunistické diktatury v únoru 1948, s následnou nucenou kolektivizací s následným terorem všech dle hesla „kdo nejde s námi jde proti nám“ jsou ilustrovány na osmici hlavních postav, původně kamarádů, jejichž vzájemné vztahy se postupně rozklížily tak, že se stali nesmiřitelnými nepřáteli.

Banální a hloupá, ale též mystická a hlubokomyslná - snímek španělského filmového samouka Julia Medema z roku 2008 Chaotická Ana rozděluje své díváky právě do těchto dvou neslučitelných skupin, z nichž ta první s velkou pravděpodobností ani neshlédne film do konce, zatímco v té druhé zanechá dlouhodobou intenzivní vzpomínku. V každém případě, Julio Medem je velmi nadaný režisér, jenž má velký talent zaujmout diváky, současně však ve svých filmech nepřináší nic nového a jeho vyprávěné příběhy jsou ve své snaze o hledání vyššího metafyzického principu až naivně dětinské. Dokáže to ale zabalit do krásného obalu a do hlavních rolí obsadit ty nejrásnější herečky soudobé španělské generace tak, že jeho filmy lze bez pojorativního dvojsmyslu označit na krásné kýče. Přesto ale jeho snímky sklízí úspěch jak u diváků, tak jsou ověnčeny mnoha cenami ze světových filmových festivalů.

Vladimír Michálek má na svém režisérském kontě šest celovečerních filmů, ve kterém značí co film to pojem, jenž vždy vyvolal značný ohlas diváků i filmové kritiky. Je sice velmi diskutabilní, nakolik ocenění českou variací na americké Oscary - ocenění Český lev - reflektuje skutečné filmové kvality, a nakolik mnohdy jen nevkus a konzervativnost filmové poroty, přesto dvacet Českých lvů, jež šestice Michálkových filmů získala, z toho jeden za režii, budí značnou dávku respektu.

Karel Michal, vlastním jménem Pavel Buksa, toho během sedmi let mezi léty 1961 až 1968, tedy mezi rokem, kdy zveřejnil svou sbírku groteskních povídek Bubáci pro všední den, a rokem, kdy emigroval do Švýcarska, nestihl napsat zdaleka tolik, kolik mu dával potenciál jeho talentu i kolik by si přál český čtenář. A tak na jeho kontě dnes zví krom zmíněné povídkové sbírky jen tři další novely Krok stranou (1961), Čest a sláva (1966) a Gypsová dáma (1967), potažmo již v emigraci ve frankfurtském exilovém nakladatelství Index vydal skepticky laděnou prozaickou sbírku Rodný kraj (1977).