V noci jsem snil, že jsem motýlem

Evald Schorm, přední představitel Československé nové vlny, je celosvětově znám zejména pro svou stejnojmennou filmovou adaptaci novely Josefa Škvoreckého Farářův konec z roku 1968, jež v alegorii popisuje skutečné události z 50. let, kdy byl farář Josef Toufar z kostela Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti mučen a umučen k smrti v rámci chystaného monstr procesu, ve kterém měla tajná bezpečnost, respektive komunistická soudní justice zatočit s katolickými kněžími. Ale ani jeho další klíčové snímky Den sedmý, osmá noc z roku 1969 a Každý den odvahu z roku 1964 nelze označit za smířlivé - Každý den odvahu se své premiéry dočkal až rok po svém natočení v roce 1965, kdy s předvěstí Pražského jara začalo všeobecné tání a větší tolerance cenzorský zásahů. A už vůbec ne syrové podobenství sovětské okupace Československa Den sedmý, osmá noc, jež okamžitě po svém dokončení putovalo do trezoru a své premiéry se tak tento snímek dočkal až v roce 1990, tedy dva roky po Schormově smrti.

Způsob zpracování autorského filmu Tomáše Řehořka Piko, s podtitulem „Skutečný příběh drogy, která změnila svět“, balancuje na rozmezí mezi hraným filmem a hraným dokumentem. V každém případě o české droze pervitin, celosvětově známé jako piko, se toho ve filmu nedozvíme celkem nic nového. Podobným způsobem ustoupil do pozadí i původní záměr filmového dokumentu s někdejšími třemi hlavními aktéry české pervitinové scény na pomezí 70. a 80. let - jedním z vynálezců pervitinu, Pavlem Gregorem, policistou z protidrogového oddělení přezdívaným Fífa a jedním z nemála přeživších prvotních aplikátorů drogy, zpěvákem skupiny Vitacit Danem Horynou. Dějové vsuvky měly původně jen dramaticky doplňovat rozhovory s těmito třemi pamětníky, ty ale ve výsledné verzi zcela upozaděny a zařazeny až na samý konec filmu - to, o čem film ve skutečnosti pojednává, se tak divák dozvídá jaksi jen mimoděk.

Andrzej Wajda je již od 2. poloviny 50. let vůdčí osobností polské kinematografie, kdy svými filmy spustil hned několik revolucí, které svým dopadem dalece přesáhly oblast uměleckého vyjádření. - Ve snímku Popel a démant zásadně přehodnotil standardní ideologický model komunistického protinacistického odboje ve 2. světové válce. Ještě významnějším počinem co do námětu, diskuzí, které následně rozpoutal, ale zejména co do vlivu na polskou kinematografii jako celek, byl jeho počin z roku 1976 Muž z mramoru, který inicioval vznik tzv. kina morálního neklidu. V neposlední řadě pak značný rozruch vzbudil jeho politicky motivovaný snímek z roku 2007 Katyň, jenž ač zdaleka nepatří mezi Wajdova nejzdařilejší díla, dostal se například i do české mainstreamové distribuce, kam obecně evropská kinematografie nemá takřka žádný přístup.

Robert Sedláček je absolventem dokumentární tvorby na pražské FAMU a k dnešnímu dni natočil necelou dvacítku dokumentárních filmů. - Z nich největší mediální ohlas rozruch vzbudil dokument z roku 2007 Miloš Zeman – nekrolog politika a oslava Vysočiny. V roce 2006 však Sedláček sběhl z oblasti dokumentu k celovečernímu hranému filmu a úspěšně debutoval snímkem Pravidla lži, který vzbudil jak značný zájem diváků, tak úspěšně zabodoval u filmové kritiky, kdy si odnesl všechna významná česká filmová ocenění.

Román Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a Trest jakožto jedno z nejzákladnějších děl světové literatury opakovaně vzbuzuje mnoho dalších interpretací a adaptací - jen těch filmových lze od první filmové verze z roku 1913 napočítat více než dvě desítky, televizní příspěvky v to nepočítaje (zdroj: filmová databáze imdb.com). Nicméně přes ohromující počet filmových reflexí (dle stejného zdroje vzniklo na základě Dostojevského díla k dnešnímu dni 182 filmových děl), nepatří adaptace Dostojevského díla k těm nejzdařilejším - za zmínku snad stojí jen americký velkofilm Bratři Karamazovi z roku 1958, český Návrat idiota z roku 1999 a stejnojmenná variace na Zločin a Trest v podání finského režiséra Aki Kaurismäkiho z roku 1983.