„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Filmové recenze a kritiky

Milan Šteindler: Díky za každé nové ráno

Milan Šteindler: Díky za každé nové ráno

Ač si autorský počin režiséra Milana Šteindlera a scénáristky Haliny Pawlovské, Díky za každé nové ráno, svého času odnesl hned čtyři ocenění výročními filmovými cenami Český lev, lze jej přesto považovat za značně nedoceněný co do svého vlivu na další vývoj celé české kinematografie.
02. Únor 2009
Jan Hřebejk: Kráska v nesnázích

Jan Hřebejk: Kráska v nesnázích

Režisér a scénárista Jan Hřebejk rozhodně patří k té lepší části současné české kinematografie, což ostatně dosvědčuje velká řada ocenění, jež si jeho filmy takřka každoročně odnášejí z výročních filmových cen. Nicméně současně lze filmovou tvorbu Jana Hřebejka charakterizovat jako zcela podbízející se nevkusu většinového diváka, kdy napodobuje osvědčenou kombinaci, jež české kinematografii vládne od počátku 70. let, kdy byla nastupující cenzurou a zákazy umlčena generace tzv. nové české vlny. To jest komedie, jež nezávazně a jen velmi povrchně naznačuje hlubší sociální či psychologickou zápletku, avšak výsledná forma se zmítá v neurčitosti tak, aby dokázala svého diváka nejen pobavit, ale i jej malinko provokovat a současně zůstat stravitelná i pro notorického televizního konzumenta.
John Cameron Mitchell: Shortbus

John Cameron Mitchell: Shortbus

Přijetí snímku Shortbus homosexuálně angažovaného režiséra Johna Mitchella se asi dle všech očekávání setkal s velmi rozporuplným přijetím, počínaje velkou publicitou při své loňské premiéře na festivalu v Cannes, přes ocenění na mnoha světových festivalech, až po velmi vlažné přijetí na straně divácké veřejnosti. V České republice se de facto promítal jen v rámci festivalu Mezipatra, řekněme s nadprůměrně tolerantním sociálním vzorkem. Hodnocení obecně pak balancuje na stupnici mezi prvopočátečním šokem a nudou, kdy poměrně zdařile postavená výchozí zápletka je utopena v příliš násilném boření tabu a zejména křečovitými nehereckými výkony vesměs z řad přátel režiséra, civilně hudebníků a DJů.
Alice Nellis: Tajnosti

Alice Nellis: Tajnosti

Po shlédnutí nejnovějšího snímku Alice Nellis Tajnosti si v prvotním opojení nelze nepovzdychnout, že po sentimentálních slátaninách à la Vratné lahve Jana Svěráka či Medvídek Jana Hřebejka v letošní české produkci konečně vznikl snímek, který dokáže z české reality snoubící banalitu s géniem průměrnosti (což jsou typické znaky „úspěšného“ českého filmu poslední dekády) vyzískat téma a zpracování, jež dokonce dává připomenout magický realismus Federica Felliniho.
Jan Svěrák: Ropáci

Jan Svěrák: Ropáci

Že se na FAMU rodí velký režisér Jan Svěrák naznačil již ve svém studentském snímku Vesmírná Odysea II z roku 1986, ve kterém technickým postupem napodobujícím styl sci-fi žánru amerických velkofilmů líčí cestu důchodkyně, která jde navštívit svou přítelkyni v protějším paneláku.
31. Leden 2009
Ettore Scola: Terasa

Ettore Scola: Terasa

Ettore Scola ve snímku Terasa z roku 1980 vynalézá nový styl filmového vyprávění, kdy styčným bodem není tradiční zápletka, příběh či filmová postava, ale je jím místo - v případě snímku Terasa je to večírek skupiny římských intelektuálů, jež se pořádá na terase s kulisami střech setmělého města. Tuto ideu dále rozvíjí v Tančírně, ve které Scola shrnuje události čtyř dekád 20. století a to proměnou hudby, tanečních stylů i oblečení bavících se tanečníků. V sáze Rodina z roku 1987, pak v interiérech jednoho římského bytu mapuje hned prvních osm dekád minulého století.
Julian Schnabel: Než se setmí

Julian Schnabel: Než se setmí

Julian Schnabel je ve světě znám zejména jako výtvarný umělec, který si vytvořil svůj vlastní expresionisticky laděný styl založený na koláži malých keramických destiček a malby, tak že Schnabelovy plátna jsou samozřejmou součástí sbírek předních světových galerií moderního umění. V roce 1996 se pak Schnabel etabloval i jako filmový režisér, když natočil snímek Basquiat, ve kterém sleduje krátkou životní dráhu jednoho z nejúspěšnějších výtvarných umělců 80. let Jeana-Michel Basquiata (ve snímku mimo jiné herecky exceluje David Bowie jakožto Andy Warhol). Snímek Než se setmí z roku 2000 pak sleduje osudy kubánského spisovatele Reynalda Arenase. Podobně jako Basquiat i tento druhý Schnabelův film zaznamenal celosvětový ohlas tak, že se oba snímky dostaly i do české kinodistribuce.
Pier Paolo Pasolini: Hovory o lásce

Pier Paolo Pasolini: Hovory o lásce

Pier Paolo Pasolini se vedle práce filmového režiséra s scénáristy věnoval i oblasti filmové dokumentaristiky, kterou v souladu se svou původní profesí filozofa spíše pojímá jakožto filozoficky motivovanou sondu vzorku soudobé společnosti.
31. Leden 2009
Tomáš Vorel: Pražská pětka

Tomáš Vorel: Pražská pětka

Filmová 80. léta lze co umělecké a tvůrčí kvality shrnout jakožto „marast“, kdy jak vlivem emigrací, zákazů, cenzorský zásahů tak vlastní prodejnosti se český film jakoby vrátil zpět v čase a zahodil tak vše, co bylo pracně vydobyto v 60. letech, ve kterých se československý film stal doslova světovým fenoménem. Nicméně na konci 80. let se alespoň v náznacích a s více než desetiletým zpožděním začíná projevovat vliv nezávislé undergroundové kultury a světlo světa tak například spatřila dvojice filmařsky i umělecky velmi vyspělých snímků Tomáše Vorla, Kouř (1990) a Pražská pětka (1988).
Juraj Herz: Morgiana

Juraj Herz: Morgiana

Juraj Herz je přes svůj široký záběr napříč všemi filmovými žánry synonymem zejména svých tří filmů z přelomu 60. a 70. let - Spalovače mrtvol /1968/, Petrolejových lamp /1971/ a Morgiany /1972/. Tyto snímky krom silné vazby na původní literární předlohu pak navíc i pojí příznak posledních zástupců nové československé vlny. - Právě Morgiana bývá označována jako labutí píseň před nástupcem tzv. normalizace - tedy politické i umělecké cenzury, hromadnými zákazy a exody předních filmových tvůrců do zahraničí tak, že takřka všechny kvalitní filmy 60. let byly po následující dvě dekády před divákem ukryty do trezoru.
30. Leden 2009
Ettore Scola: Rodina

Ettore Scola: Rodina

Filmovou formu historické ságy si Ettore Scola vyzkoušel již v roce 1983 ve svém velezdařilém němém snímku Tančírna, ve pouze za pomoci kombinace hudby a tance vyjádřil velmi složité sdělení pomíjivosti času, společenských hodnot i samotného života jedince. O čtyři roky mladší snímek Rodina pak na Tančírnu do značné míry navazuje s tím, že původní časový úsek 50 let Scola rozšířil na roků 80 tak, že v příběhu římské rodiny nepřímo vyjádřil osudy i zvraty celé Itálie ve 20. století.
Juraj Herz: Petrolejové lampy

Juraj Herz: Petrolejové lampy

U snímku Petrolejové lampy Juraje Herze z roku 1971 se nabízejí dva možné úhly, jak tento v kontextu 70. let velmi ojedinělý snímek hodnotit: Budeme-li jej brát čistě ve své filmové kategorii, pak se bez pochyby jedná, hned po Spalovači mrtvol, o nejlepší režijní práci Juraje Herze.
30. Leden 2009
Vittorio De Sica: Manželství po italsku

Vittorio De Sica: Manželství po italsku

Vittoria de Sica sice to nejlepší natočil již v nejranějším období italského filmového neorealismu v 2. 40. a počátkem 50. let. Skutečně masového ohlasu ať již na straně diváků tak filmových ocenění se dočkal až v letech 60., kdy v průběhu čtyř let natočil hned čtveřici snímků, ve kterých vsadil všechny karty na obsazení Sophie Loren, bez pochyby největší herecké hvězdy 60. let a snad nejlepší filmové herečky všech dob - Horalka (1960), Boccaccio '70 (1962), Včera, dnes a zítra (1963) a Manželství po italsku (1964).
Vittorio De Sica: Včera, dnes a zítra

Vittorio De Sica: Včera, dnes a zítra

Těžiště filmové tvorby Vittoria de Sica sice leží v jeho neorealistickém období 40. a 50. let, nicméně v létech 60. de Sica dosáhl vůbec největšího diváckého ohlasu, kdy v průběhu čtyř let vytvořil hned čtveřici filmů, které do značné míry ovlivnily světový film minimálně ve dvou dalších dekádách.
Michael Haneke: Pianistka

Michael Haneke: Pianistka

Je těžké rozhodovat, nakolik je snímek Pianistka rakouského režiséra Michaela Hanekeho opravdu dobrým filmem a nakolik se Michaelu Hanekemu povedlo soutěžní porotu (a současně i svého diváka) pouze konsternovat.