V noci jsem snil, že jsem motýlem

Isaac Bashevis Singer (jidiš: יצחק באַשעװיס זינגער) je vedle Šoloma Alejchema nejvýznamnějším spisovatel, který psal v archaickém jazyce východoevropských židů - v jidiš. Singer, dnes celosvětově proslulý jako nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1978, se však celoživotně více než jako spisovatel profiloval jako novinář, kdy drtivá většina jeho beletristického díla nejprve vycházela na pokračování v newyorském deníku kompletně psaném v jidiš, Jewish Daily Forward, a teprve s několikaletým zpožděním i knižně v anglickém jazyce.

Asi nebude příliš od pravdy nazývat Cormaca McCarthyho šílencem - od poměrně poklidné prvotiny Strážce sadu (1965), nalezl již ve svém druhém románu ústřední a opakovaně zpracovávané téma, ve kterém se snoubí totální krutost postav a poetika přírody, kdy většinu svých románů umisťuje na hranici mezi Mexikem a USA. - Hrdinkou druhého románu, Venkovní tma (1968), je mladá dívka, jež čeká dítě se svým bratrem, postavy samotné pak doslova přetékají krutostí a perverzí jakožto přirozeným projevem lidské podstaty. A nejinak je tomu u románu třetího, Dítě Boží (1974), ve kterém je pro změnu hlavní hrdina pedofil a nekrofil. Avšak nešetřil-li McCarthy svého čtenáře od expresivních popisů temných stránek lidské povahy, potom naturalistické popisy násilí a bezohledné brutality v románu Krvavý poledník (1985) zacházejí až k samotné hranici snesitelného. Tento román však McCarthymu poprvé přinesl větší úspěch a zaznamenal příznivý ohlas jak u kritiky, tak čtenářů a pomohl mu tak vytvořit současný věhlas, dle kterého je považován za jednoho z čtenářsky nejvýznamnějších amerických autorů současnosti.

David Lodge je proslulý zejména svými humoristickými romány z univerzitního prostředí, jež se jakožto svébytný žánr obvykle uvozují jako „profesorské“. - Humoristický žánr ze školního prostředí, tak zvaný profesorský román, má u nás velkou čtenářskou tradici, kdy české překlady klíčových děl s touto tématikou u nás vycházely jen s minimálním několikaletým odstupem, což lze vzhledem k době plánovaných pětiletek označit na překlady takřka simultánní.

V třetí části fiktivní autobiografie Johna Maxwella Coetzeeho Zrání již není vypravěčem postava Johna tak, jak tomu bylo v prvních dvou částech Chlapectví a Mládí, ale vyprávění, či možná spíše reportáž, je psána postavou mladého anglického badatele Vincenta, který v rámci své vědecké práce zkoumá vztah již zesnulého Coetzeeho k ženám. Časové umístnění děje je v románu vyznačeno daty jednotlivých rozhovorů s ženami z Coetzeeho života, které se staly předlohou pro jeho literární postavy.

Druhá část fiktivní autobiografie Johna Maxwella Coetzeeho, nositele Nobelovy ceny za rok 2003, nás zavádí do období autora mládí někde mezi 20. a 25. rokem. Hlavní hrdina a autorovo alter ego John studuje matematiku a literaturu na Kapské univerzitě a jeho život v Jihoafrické republice se skládá především z každodenní rutiny, kdy krom studia, které jej nijak nemotivuje, vykonává řadu vedlejších zaměstnání, aby dokázal sám sobě, že je samostatný. Byla-li v první části trilogie, Chlapectví, Johnova osamělost motivována strachem ze ztráty lásky matky, ale i pohrdáním svým otcem, pak v Mládí John raději přežívá o hladu než by svou rodinu požádal o finanční výpomoc.

Bývá již zaběhlým pravidlem, že úspěšný spisovatel zakončuje svou dráhu vlastní autobiografií, jež mu pomáhá překlenout klenoucí se tvůrčí propast. Existují však i výjimky oproti tomuto pravidlu, kdy právě autorova vlastní biografie tvoří to nejlepší z celého jeho díla - nevzpomenu zde nikoho jiného než Marcela Prousta a jeho Hledání ztraceného času, které tvoří předěl v celé moderní světové literatuře. A podobnou výjimkou je biografie původem jihoafrického spisovatele a laureáta Nobelovy ceny za literaturu za rok 2003, Johna Maxwella Coetzeeho, který svoji biografii sepsal ve volné trilogii Chlapectví, Mládí a Zrání z let 1997, 2002 a 2009.

To že byl Mario Vargas LLosa v letošním roce oceněn Nobelovou cenou za literaturu lze v prvé řadě chápat jako zpožděné a stále zcela nedostačující ocenění nové jihoamerické vlny, kdy v 60. letech na literární scénu vstoupila celá plejáda jihoamerických autorů, kteří během velice krátké doby zcela změnili pohled na světovou literaturu. Krom peruánského LLosy, jenž byl Nobelovou cenou oceněn za rok 2010, tuto cenu též získal chilský básník Pablo Neruda (ano, tento pseudonym převzal dle českého básníka a spisovatele Jana Nerudy) v roce 1971 a kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez v roce 1982. Toto ocenění pro Maria Llosu pak lze po delší odmlce chápat i jako ocenění, jež nebylo vedeno motivy politickými, kdy se minimálně v posledních dvou dekádách udílení Nobelovy ceny řídilo jinými klíči než čistě kvalitativními a to především snahou o jistou rozprostřenost mezi rasami i pohlavími tak, že mnoho laureátů z posledních let nelze považovat za příslušníky 1. literární ligy. A naopak právě v souvislosti s jihoamerickou literaturou je zarážející neocenění například argentinských spisovatelů s obrovských dopadem na další vývoj moderní literatury a to Argentinců Jorge Luise Borgese a Julia Cortázara.