V noci jsem snil, že jsem motýlem

Mistrovské psychologické drama Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy je proslulé zejména díky stejnojmenné filmové adaptaci v režii Juraje Herze s vynikajícím Petrem Čepkem v hlavní roli. Ovšem s tím dovětkem, že tento film je z hlediska kvalit původního Havlíčkova díla spíše danajským darem, protože i díky obsazení Ivy Janžurové se původní mistrovsky podaný psychologický román zvrhl ke komediální frašce.

Je jistým klišé tvrdit, že značná část světové literatury je zkrátka a dobře nepřevoditelná do filmové podoby. V případě Lužinovy obrany Vladimíra Nabokova pak nizozemská režisérka Marleen Gorrisová sáhla po látce, jež je vzhledem ke svému psychologickému a emotivnímu náboji, zcela neinterpretovatelná, ba Nabokov v Lužinově obraně dosáhl maxima, kam až lze v popisu lidské psýché zajít. Gorrisové rozhodnutí pustit se do zfilmování této přetěžké látky tedy apriori vyvolává asociace neúspěchu a krachu.

S tímto odkazem na dialektiku Hérakleita z Efesu se Vladimír Morávek jakožto divadelní principál divadla Husa na provázku a iniciátor jejího znovuzrození do šlépějí nejslavnější Provázkovské éry 70. a 80. let, sám chopil režijního žezla představení s přídechem legendárnosti - Balady pro banditu.

Chtělo by se ptát, kam kráčí současná koncepce brněnské Husy na provázku? - Po nemastném neslaném oživení třicet let staré Balady pro banditu, recyklaci Bratrů Karamazových z půli 80. let se veškeré zbylé naděje upnuly na variaci na jeden a půl století starého Revizora Nikolaje Vasiljeviče Gogola. V předpremiérových plakátech Husa sice slibovala vtipnou parafrázi poměrů současné brněnské radnice, nicméně přec jen je provoz divadla z významné části hrazen z městského rozpočtu a krom potrefené husy brněnského zastupitele Petra Paulczyňského, jež se poznal v podtitulu představení „Bobčinskij, Dobčinskij a Paulčinskij“, zůstal Revizor stát tak někde napůl - náznak geniality původního Gogola v něm lze dohledat jen s oběma zavřenýma očima a slibovaný současný podtext deklarovaný „užitím odposlechů českých politiků“ zůstal daleko za vtipem Petra Čtvrtníčka a Jiřího Lábuse v jejich autorském představení Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?.

Byť je Elia Kazan jedním z největších filmových režisérů, jenž do značné míry předurčil vývoj celé americké kinematografie, zůstává jeho umělecký i filmový odkaz stále poněkud nedoceněn, ba přehlížen, pro Kazanovo obrovské lidské selhání, kdy se dne 10. dubna 1952 dobrovolně dostavil před proslulý Výbor pro vyšetřování neamerické činnosti, „přiznal se“ ke svému členství v komunistické straně v letech 1934 až 1936 a současně udal osm svých filmových kolegů, kteří se na dlouhá léta ocitli na tzv. černé listině. (Proslulá je například poznámka dramatika a Kazanova někdejšího přítele Arthura Millera, který si do svého deníku zaznamenal: „Obětoval by i mne.“) Tento akt, který se do značné míry promítl právě i ve vrcholných snímcích V přístavu a Na východ od ráje, se s Kazanem vlekl již po celý život, ba jeho nominace na Oscara za celoživotní dílo v roce 1999 vyvolala vášnivé diskuse a dokonce byl i pod vedením Bernarda Gordona, jedním z Kazanových obětí, zřízen Výbor proti mlčení. Nicméně přes mnohé osobní antipatie je tento Oscar, vzhledem ke kvalitám Kazanova díla, považován za zcela zasloužený. - Například režisér Steven Spielberg to okomentoval: „Na paměti je třeba mít Kazanovu tvorbu. Nemusím souhlasit s rozhodnutím, které udělal, a myslím, že to, co udělal, byla chyba - ale to pro mne nic nemění na jeho filmech.“

Ač stojí, co do penetrace široké čtenářské veřejnosti, poněkud v pozadí až za dalšími Dostojevského romány, Zločin a trest, Idiot a Běsi, jsou Bratři Karamazovi nejen vyvrcholením samotného díla Fjodora Michajloviče Dostojevského, kdy jsou v něm přehodnoceny nejen ony tři zmíněné romány, ale i završen myšlenkový vývoj celého 19. století tak, že mnohdy a mnohými (mne nevyjímaje) je tento román adorován jako to nejlepší, co bylo kdy napsáno.