V noci jsem snil, že jsem motýlem

Výchozí zápletka snímku Françoise Ozona Pod pískem vychází z režisérova zážitku z dětství, který sám komentuje: „Při natáčení tohoto snímku jsem byl inspirován událostí, která se stala, když jsem byl malý. Byl jsem na pláži s rodiči, často jsme tam viděli postarší manželský pár. Jednoho dne se šel muž koupat a už nikdy se nevrátil. Helikoptéry ho všude hledaly a nikdo se pak již nechtěl jít koupat, často jsem myslel na tu ženu, jak se vrací sama do svého domova, pouze s manželovými věcmi, a ptal jsem se sám sebe, co se dále odehrávalo. Existovalo pro mne mnoho možností toho, co se stalo - manžel se mohl utopit, nebo dokonce utéct.“

Řekne-li se kdekoliv ve světě česká kinematografie, automaticky se tím rozumí některý ze snímků, jež vznikly v krátkém intermezzu mezi léty 1963 až 1969 v rámci tak zvané Československé nové vlny. Po nástupu normalizace však většina tvůrců nové vlny odešla do emigrace (Miloš Forman, Jan Němec, Vojtěch Jasný, Juraj Herz) a ti zbylí dostali dlouholetý distanc cokoliv točit. Například Jiří Menzel na pět let, kdy byl zákaz odvolán až po jeho zpytování sebe sama, kdy v roce 1974 natočil propagandistický snímek o budování přehrady Kdo hledá zlaté dno a poté si již mohl točit dle svého. To mnohem tvrdohlavější Věra Chytilová dostala zákaz na sedm let, její náměty a scénáře byly zamítány a nakonec jí bylo dovoleno točit jen náměty, které odmítli všichni ostatní. Chytilová si je ale přirozeně přizpůsobila k obrazu svému a tak vznikly typicky „chytilovské“ snímky à Hra o jablko (1976), Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979) a Kalamita (1981).

V roce 2010 velkofilm Juraje Herze Habermannův mlýn, v roce 2011 potom další velkolepě pojatý film Lidice, tentokrát v režii Petra Nikolaeva - krom nabubřelé pompéznosti, která zdaleka neodpovídala skutečným kvalitám a to počínaje scénářem a konče patetickými hereckými výkony, oba snímky též spojuje obdobné téma vzdáleně založené na skutečných historických událostech. - V Lidicích bylo za velmi známých okolností v červnu roku 1942 zavražděno 173 mužů, ženy byly odvlečeny do koncentračních táborů, děti poslány na německou převýchovu a samotná vesnice byla srovnána se zemí. To vše jako akt pomsty za atentát na Reinharda Heydricha. V Bludově, kde se odehrával skutečný příběh Habermannova mlýna, bylo zase v dubnu roku 1945 postříleno 23 nevinných rukojmí jako akt pomsty i výstraha za spolupráci českých bludovských obyvatel s partizány. Snímek Lidice byl produkován českými producenty a vyznění filmu je celkem jednoznačné v podobě Čechů jakožto hrdinů i obětí krvežíznivých Němců. Habermannův mlýn byl zase z větší části financován prostředky německých a rakouských koproducentů, jeho vyznění se pak nese v rovině hodného Němce - Habermanna, jenž po celou válku s Čechy kamarádil a obětoval velkou část rodinného majetku, aby Čechy zachránil, a zlých Čechů, kteří jej po válce lynčují a drancují jeho majetek. Dlužno říci, že film Habermannův mlýn si na rozdíl od Lidic příliš nehrál na rekonstrukci historických událostí a použitý příběh je s výjimkou jména Habermann naprostou fikcí z pera druhořadého českého spisovatele Josefa Urbana a druhořadého německého televizního scénáristy Wolfganga Limmera.

Režisér Jaroslav Mach debutoval v roce 1952 a to režií socialistické budovatelské agitky z pera „filmového milovníka“ Oldřicha Nového Slovo dělá ženu z roku 1952. A žánru laciných agitek zůstal věrný prakticky až do roku 1961, kdy socialistická propaganda od tohoto žánru de facto upustila, protože byl směšný již i pro ty nejhloupější diváky. Poté po několika intermezzech v podobě pohádek, krátko a středometrážních filmů a dokumentů v roce 1966 realizoval svůj vlastní detektivní scénář Nahá pastýřka. A protože byl film divácky úspěšný, realizoval v následujících letech ještě několik filmů, opět na základě vlastního scénáře, ze kterých do dnešního dne přežila jen hořká komedie Klec pro dva z roku 1967 a to ještě jen proto, že si v něm hlavní a pro roli zahrál Vladimír Menšík.

František Vláčil je neodbytně spjat se svým nejslavnějším filmem Markéta Lazarová a všechny jeho pozdější filmy jsou s Markétou také srovnávány. A nejinak je tomu u jednoho z jeho vůbec posledních snímků Stín kapradiny na námět novely Josefa Čapka, jež byla dle Vláčilových vlastních slov vedle Markéty Lazarové jeho vůbec nejoblíbenější literární dílo. Scénář k filmu Vláčil napsal již v roce 1972 a to zejména ve spolupráci s Vladimírem Körnerem, se kterým spolupracoval například již na scénáři pro film Údolí včel, ale na samotnou realizaci musel Vláčil čekat dlouhých třináct let.

Velmi málo známá komedie z roku 1963 Mezi námi zloději rozhodně nepatří mezi skvosty československé kinematografie a to přesto, že v hereckých úlohách nespatříme osobnost, jež by současně nebyla pojmem. Do hlavních rolí byli obsazeni Vladimír Menšík, Otomar Krejča a Jiří Sovák. V rolích vedlejších pak osobnosti ještě významnější: Josef Kemr, František Filipovský, Jaroslav Vojta či Miloš Nedbal. - To, ze snímku Mezi námi zloději činí asi vůbec nejhvězdněji obsazený český film všech dob, žel film trpí velmi nevýraznou režií Vladimíra Čecha, příběh nemá očekávaný spád a chybí mu i to, co by divák očekával asi nejvíce - vtip. Film je tak krom zmíněného obsazení zajímavý spíš svým námětem - je jedním z prvních filmů v státem řízené a cenzurované kinematografii, ve kterém se otevřeně hovoří o typickém českém fenoménu, jež se dá shrnout jako „kdo nekrade, okrádá svou rodinu“. Velmi zajímavým výtvarným počinem, který však zůstal bez návaznosti ve vlastním filmu, jou úvodní titulky, kdy jsou jména herců a tvůrců zobrazeny v podobě zločinecké kartotéky.