V noci jsem snil, že jsem motýlem

Graham Greene napsal novelu Desátý muž v roce 1944 a to jako filmový námět pro hollywoodské studio MGM, se kterým byl Greene nucen jakožto začínající spisovatel uzavřít nevýhodnou smlouvu, kdy se krom jiného vzdal veškerých autorských práv. Ale film nebyl nakonec realizován a novela tak upadla do zapomnění a to jak v MGM, tak v paměti samotného Greena. V roce 1948 tak Greene napsal opět jako podklad ke scénáři jinou povídku s podobným názvem, avšak se zcela rozdílným motivem a to Třetí muž, jež byla naopak velmi úspěšně zfilmována, kdy stejnojmenný film je dnes považován za jeden z nejlepších snímků žánru noir. Samotná novela Desátý muž byla objevena až po čtyřiceti letech v roce 1983, kdy americký nakladatel Anthony Blond od MGM odkoupil veškerá práva a poslal ji Greenovi, aby na ní dle svého uvážení udělal případné úpravy. Greene si sice na text Desátého muže nevzpomínal, ale ve svém soukromém archivu objevil, že se tímto námětem jako možným filmovým scénářem zaobíral již v roce 1937.

Lulu spala nahá, protože ráda cítila dotek prostěradla a protože praní prádla přijde draho. Zpočátku byl Henri proti tomu; člověk si nelehá do postele nahý, to se nedělá, je to neslušné. Nakonec přece následoval příkladu své ženy, ale u něho to byla spíš pohodlnost; ve společnosti byl škroben jako panák, z pozérství (obdivoval Švýcary a hlavně Ženevany, připadali mu vznešení, protože jsou jako kus dřeva), ale v maličkostech na sebe nedbal, nebyl například moc čistotný, neměnil si dost často spodky; když mu je Lulu dávala do prádla, nemohla si nevšimnout, že jsou dole zažlucené, jak se třely o rozkrok. Osobně se Lulu špína neprotivila: je to intimnější, dělá to měkké stíny; třeba v důlku loktů; nelíbili se jí Angličané, ta neosobní těla, která nemají žádný pach. Ale manželova nedbalost jí byla protivná, protože on se tím jen tak hýčkal. Když ráno vstával, byl na sebe velice něžný; měl hlavu plnou snů a bílý den, studená voda a štětiny kartáčů mu připadaly jako hrubá nespravedlnost.

Paní Darbédatová držela v ruce kousek rahatu. Opatrně jej přibližovala ke rtům a zadržovala dech, aby nesfoukla jemný cukrový poprašek, jímž byl posypán. »Tenhle je z růží,« říkala si. Prudce se zakousla do sklovité masy a ústa jí naplnil zápach ztuchliny. »To je zvláštní, jak nemoc zjemňuje chuť.« Začala vzpomínat na mešity, na lepkavě zdvořilé Orientálce (byla na svatební cestě v Alžíru) a na bledých rtech se jí mihl úsměv: i v rahatu bylo cosi lepkavého.

Základní premisou románu Komedianti je, že každý člověk hraje navenek nějakou komedii, kdy před druhými předstírá to, čemu často sám věří a jen ve slabé chvilce si dokáže říci pravdu. Graham Greene však k vykreslení této nikterak originální myšlenky spotřeboval více než tři sta stran papíru, který namísto toho, aby byl zaobalen do psychologicko-existencialistické hávu, či měl alespoň ironický podtext, je podán jako čistě zábavný dobrodružný román, jenž se odehrává v exotickém prostředí Tahiti v době po nástupu krvavého diktátora Françoise Duvaliera známého také jako Papa Doc, disponuje řadou obskurních a zcela nevěrohodných postav a zejména pak nepřináší žádné téma, které by Greene nezpracoval již dříve a v mnohem lepším provedení.

Yiyun Li (neboli čínsky 李翊雲) se narodila, vystudovala a až do roku 1996 žila v Pekingu a teprve po absolvování bakalářského studia na Pekingské univerzitě vystudovala i magisterské studium na univerzitě v americké Iowě. Zde během studia imunologie chodila i na kurzy tvůrčího psaní, aby dle vlastních slov našla rozptýlené podobné tomu, jako když se ženy přihlásí na jógu. A již sedm let pro příjezdu do USA získala za esej What Has That to Do With Me? hlavní cenu od The Gettysburg Review. V roce 2007, tehdy jako pětatřicetiletá, vydala svou první knihu a to sbírku povídek Tisíc let vroucích modliteb, které již předtím otiskovala v prestižních magazínech à la The New Yorker, The Paris Review a Zoetrope. - Za tuto knihu Li získala celou řadu literární cen, mimo jiné například Mezinárodní cenu Franka O’Connora za nejlepší povídku, cenu a PENu a Hemingwayovy nadace, cenu deníku Guardian za nejlepší debutovou knihu či Literární cenu nadace Whiting. O další dva roky později, v roce 2009, pak vydala svůj první román Ubožáci, jenž byl v roce následujícím přeložen i do češtiny, a který opět získal mnohá prestižní mezinárodní ocenění, ale zejména bývá označován za jeden z nejlepších čínských románů, které byly napsány po revolučním roce 1948. V roce 2010 Li vydala zatím svůj poslední román Zlatá chlapec, Smaragdová dívka, který jako jediný z jejích knih, nebyl zatím vydán i v češtině.

Gabriel García Márquez, dnes světoznámý spisovatel a nejlepší autor v žánru magického realismu, začínal svou tvůrčí dráhu jako novinář - a to již od svých prvopočátků, kdy studoval práva na Národní univerzitě v Bogotě, tak i v pozdějším období, kdy i po své nucené emigraci do Evropy, spolupracoval jako zahraniční korespondent. Pro vznik knihy Zpověď trosečníka je ale rozhodující období mezi roky 1954 a 1955, ve kterém Márquez pracoval v redakci nezávislého deníku El Espectador, v němž se věnoval zejména filmovým kritikám. Na podzim roku 1955 však redakci navštíví tou dobou kolumbijský národní hrdina Luis Alejandro Velasco, jenž jako jediný z několika námořníků přežil deset dnů na širém moři poté, co jej a jeho druhy smetla bouře z platby torpédoborce Caldas, s tím, že deníku prodá svůj příběh.