V noci jsem snil, že jsem motýlem

Milostná satiricky pojatá komedie Neradno s láskou zahrávat si romantického dramatika Alfreda de Musseta z roku 1834, obrací naruby klasický příběh lásky ` la Romeo o Julie Williama Shakespeara, tedy boj zamilované dvojice proti vůli svým rodičům, kdy v Mussetově podání jsou si naopak hlavní hrdinové dvacetijednaletý syn Perdican a osmnáctiletá schovanka Camila bohatým Baronem předurčeni, ale nad jejich vzájemnými sympatiemi a rozhořívající se láskou zvítězí jejich pýcha tak, že hra končí tragicky smrtí Camilininy soukojenky Rosetty.

Leitmotiv hry Marianniny rozmary Alfreda de Musseta z roku 1833 postaveném na klasické zápletce s mladou manželkou, starým klamaným manželem a drzým milencem, se v nejrůznějších variacích objevuje již od barokního commedie dell'arte, ba jako jeden z prvních tento námět použil Niccolò Machiavelli ve hře Mandragora z roku 1512. Mussetova inovace tohoto již po tři staletí opakovaného a v mírných obměnách rozvíjeného námětu spočívá jednak v postavě kamaráda - dohazovače, kterou o půl století dále rozvinul Edmond Rostand a to ve své nejslavnější hře z roku 1897 Cyrano z Bergeracu, a jednak v tragickém vyústění hry, kdy oproti klasice i očekávání čtenáře a diváka, hra nekončí vyznáním a naplněním lásky.

Vážení přítomní. Bylo řečeno, že je zapotřebí, abychom konečně uspořádali své kulturní dědictví. Vracíme se ke knihám svých mrtvých básníků, listujeme jimi a hlásíme se k tomuto jejich odkazu.

František Hrubín, jenž je dnes, vlivem někdejší komunistické cenzury s častými zákazy publikovat s výjimkou tvorby pro děti, pro mnohé synonymem „pouhého“ autora literatury pro nejmenší, je ve skutečnosti jednou z klíčových osobností 2. poloviny 50. let. - František Hrubín byl společně s Jaroslavem Seifertem jedním z prvních, kdo veřejně kritizoval cenzuru a nesvobodu po uzurpaci moci komunistickou stranou a to v rámci svého projevu na 2.sjezdu československých spisovatelů v roce 1956, ale byl prvním dramatikem, který zavelel obrat v dramatické koncepci, ve které až do premiéry jeho prvotiny Srpnová neděle dne 25. dubna 1958 vládla výhradně budovatelská díla socialistického realismu. V Srpnová neděli, již nejprve uvedlo Tylovo (dnešní Stavovské) divadlo a to v režii Otomara Krejči s hvězdným obsazením v čele s Karlem Högerem, Vlastou Fabiánovou, Radovanem Lukavským, Luďkem Munzarem či Janem Třískou, se Hrubín odchýlil nejen tématicky, kdy leitmotivem není ani budování socialismu, ani boj proti západním záškodníkům, ale pojednává o výjevu jednoho na venkově kdesi v jižních Čechách, ale odchýlil se i co do charakteristiky postav, které nejsou prvoplánovitě čitelné a blíže než k altruistickým socialistickým idealistům mají blíže ke zkrachovancům, kteří nijak netají to, že by byli nejraději, kdyby se vrátily poměry z před února 1948.

Počáteční verze slavného románu Jane Austenové Rozum a cit pochází z roku 1795, kdy první verzi napsala v té době velmi populární formou románu v dopisech a to pod názvem Elinor a Marianne. K tématu se Austenová vrátila až o čtrnáct let později, kdy v letech 1809 až 1810 román zcela přepracovala a poprvé byl vydán v říjnu 1811 a to anonymně pod pseudonymem „Dáma“ (By A Lady) a to v nákladu 750 výtisků, které se rozprodaly během následujících dvou let. - Z toho vyplývá, že Jane Austenové se za svého života nikdy nestala nijak známou či nějak zvlášť oblíbenou autorkou, kdy její v pořadí druhý román Pýcha a předsudek z roku 1813 byl vydán pod pseudonymem „Od autorky "Rozumu a citu"“ (By the author of "Sense and Sensibility"). A pod podobným fiktonymem byly publikovány i další Austenové romány Mansfieldské panství (1814) a Emma (1815) i posmrtně vydané romány Opatství Northanger (1818) a Anna Elliotová (1818). K docenění mimořádných kvalit Austenové díla i rozklíčování skutečné autorky této šestice románů pak dochází až po dalším půlstoletí po roce 1870.

John Steinbeck je považován za jednoho z nejautentičtějších amerických spisovatelů, jenž dokázal věrně zachytit USA v období Velké hospodářské krize. Avšak mimo díla, která napsal právě na základě osobní bezprostřední zkušenosti, se s rostoucí slávou a věhlasem stala jeho díla stále více fiktivní, vyumělkovaná a bez osobního náboje. - Pro srovnání uvádím dvě velká Steinbeckova díla Hrozny hněvu (1939) a Na východ od ráje (1952), mezi kterými uběhlo pouhých třináct let, oba romány se odehrávají ve Steinbeckově rodné Kalifornii, ale na rozdíl od sociálně kritických Hroznů hněvu, při jejichž četbě čtenáře dodnes mrazí v zádech, působí velkolepě vypracovaný román Na východ od ráje sice jako velmi dobře napsaná fikce ale rozhodně se nejedná o nadčasové dílo, které by bylo možné ocenit Nobelovou cenou jako tomu bylo u Hroznů hněvu.