V noci jsem snil, že jsem motýlem

Nejslavnější snímek jednoho z nejslavnějších českých režisérů Vojtěcha Jasného, Všichni dobří rodáci, je ve své vnější podstatě jen kronikou jedné malé moravské vesnice a to z období mezi roky 1945 až 1957. Proměny společenských vztahů po nástupu komunistické diktatury v únoru 1948, s následnou nucenou kolektivizací s následným terorem všech dle hesla „kdo nejde s námi jde proti nám“ jsou ilustrovány na osmici hlavních postav, původně kamarádů, jejichž vzájemné vztahy se postupně rozklížily tak, že se stali nesmiřitelnými nepřáteli.

Evald Schorm, přední představitel Československé nové vlny, je celosvětově znám zejména pro svou stejnojmennou filmovou adaptaci novely Josefa Škvoreckého Farářův konec z roku 1968, jež v alegorii popisuje skutečné události z 50. let, kdy byl farář Josef Toufar z kostela Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti mučen a umučen k smrti v rámci chystaného monstr procesu, ve kterém měla tajná bezpečnost, respektive komunistická soudní justice zatočit s katolickými kněžími. Ale ani jeho další klíčové snímky Den sedmý, osmá noc z roku 1969 a Každý den odvahu z roku 1964 nelze označit za smířlivé - Každý den odvahu se své premiéry dočkal až rok po svém natočení v roce 1965, kdy s předvěstí Pražského jara začalo všeobecné tání a větší tolerance cenzorský zásahů. A už vůbec ne syrové podobenství sovětské okupace Československa Den sedmý, osmá noc, jež okamžitě po svém dokončení putovalo do trezoru a své premiéry se tak tento snímek dočkal až v roce 1990, tedy dva roky po Schormově smrti.

Způsob zpracování autorského filmu Tomáše Řehořka Piko, s podtitulem „Skutečný příběh drogy, která změnila svět“, balancuje na rozmezí mezi hraným filmem a hraným dokumentem. V každém případě o české droze pervitin, celosvětově známé jako piko, se toho ve filmu nedozvíme celkem nic nového. Podobným způsobem ustoupil do pozadí i původní záměr filmového dokumentu s někdejšími třemi hlavními aktéry české pervitinové scény na pomezí 70. a 80. let - jedním z vynálezců pervitinu, Pavlem Gregorem, policistou z protidrogového oddělení přezdívaným Fífa a jedním z nemála přeživších prvotních aplikátorů drogy, zpěvákem skupiny Vitacit Danem Horynou. Dějové vsuvky měly původně jen dramaticky doplňovat rozhovory s těmito třemi pamětníky, ty ale ve výsledné verzi zcela upozaděny a zařazeny až na samý konec filmu - to, o čem film ve skutečnosti pojednává, se tak divák dozvídá jaksi jen mimoděk.

Dánského filmového režiséra Larse von Triera není zapotřebí nijak více představovat - i mainstreamový filmový návštěvník multikin povinně shlédl alespoň jeden z jeho nejproslulejších snímků à la Melancholia (2011), Antikrist (2009), Manderlay (2005), Dogville (2003), Tanec v temnotách (2000), Prolomit vlny (1996) či Evropa (1991) a asi současně není divák, kterého by se Trierovi nepodařilo přivést až na hranici psychického trýznění. Filmy Larse von Triera jsou, pro někoho v dobrém pro jiné ve špatném slova smyslu, jen stěží zapomenutelným zážitkem, kdy kombinuje vyhraněná témata s hlavními postavami na dně psychické propasti s expresivní filmovou technikou, kdy se jako jeden ze signatářů filmového Dogma 95 vyvaruje jakékoliv formě laciné manipulace diváka.

Režisér Sidney Lumet má ve své více než šedesátileté kariéře na kontě dva snímky, jež se zapsaly do filmové historie - Dvanáct rozhněvaných mužů z roku 1957 a Serpico z roku 1973 a byť byl mnohokrát nominován na Oscara, získal jej až v roce 2005 za celoživotní výkon. Z bohaté herecké filmografie Al Pacina se pro změnu kvalitativně vydělují dva snímky Kmotr z roku 1972 a pro změnu právě film Serpico o rok později, aby nakonec svého hereckého Oscara získal v roce 1992 za nepříliš povedenou (ve srovnání s originálem) coververzi italské komedie Vůně ženy z roku 1974.

Byť je žánr tzv. boxerského filmu pro americkou kinematografii kultovní záležitostí, lze do jisté míry říci, že úspěch podbízivého autorského produktu Sylvestera Stalloneho, snímku Rocky, který si krom jiného vydobyl i ocenění Oscarem za nejlepší film roku 1976, tuto kategorii zcela zprofanoval tak, že ve stínu Rockyho již není možné natočit film byť i se špetkou ambicí o širší psychologickou a sociální výpověď, což box, jakožto zábava nižších a přistěhovaleckých vrstev, vybízí. (Nicméně to nezabránilo Clintu Eastwoodovi, aby de facto shodné téma outsidera, který ke štěstí nepřišel, zopakoval v roce 2004 ve svém Million Dollar Baby a to s ještě větším Oscarovým úspěchem…)

O kvalitě, v tomto případě nekvalitě, filmového převedení vůbec nejznámějšího díla Milana Kundery, Nesnesitelná lehkost bytí napovídá již to, že Kundera, který se jako poradce zúčastnil samotného natáčení, poté striktně zakázal jakékoliv další filmové či divadelní adaptace kteréhokoliv ze svých literárních děl.